Právě jste přiletěl z New Yorku, kde bydlíte ve velmi osobitě navrženém bytě. Jeho interiér má připomínat housle. Jaké to je, bydlet „uvnitř houslí“?
Můj byt sice má připomínat housle, ale jen vzdáleně. Není to tak očividné. Když do něj vejdete, nenapadne vás, že jste vešli „dovnitř houslí“. Jde spíš o lehké náznaky, zvolil jsem například dřevěné podlahy a nábytek v typických houslových barvách a materiálech. Většinu roku trávím na cestách a bydlím v hotelech. když se mi podaří jednou za čas vrátit domů, do New Yorku, chci se cítit opravdu jako doma. Proto jsem si během rekonstrukce svého bytu dal záležet na tom, aby byl přesně takový, jaký chci, promyšlený do nejmenšího detailu. Jeho přestavba trvala tři roky.
Zároveň ve svém bytě pořádáte i koncerty.
Ano, ve vrchním patře bytu jsem nechal zbudovat malý koncertní sál. Pořádám tam především charitativní koncerty či fundraisingové hudební akce pro orchestr The Academy of St Martin in the Fields, jehož jsem uměleckým vedoucím. Je to malý prostor, ideální místo pro pořádání koncertů komorní hudby.
Je tento malý sál navržený i s ohledem na dobrou akustiku?
Trochu. Především jde však o to, že v malém prostoru určitý repertoár vynikne lépe. Například Schubertova Serenáda – můžete ji sice hrát v koncertní hale pro dva a půl tisíce posluchačů, ale není to ono, pak musíte na zvuk zbytečně tlačit, aby doletěl i do posledních řad. V malém prostoru můžete hrát i ta nejtišší piana a přitom se dotknout všech v sále. Právě takovou důvěrnost bytových koncertů mám nesmírně rád.
Vlastníte stradivárky „Gibson ex-Huberman“ z roku 1713. Hrál jste na ně poprvé na koncertě jen pár hodin poté, co jste si na ně náhodou zkusil zahrát. Není to neobvyklé?
Je to naprosto výjimečné! Jako kdybych se oženil s někým, koho jsem právě poznal (což nedělám!). Většinou si na nový nástroj musíte zvykat. Ale u těchto stradivárek jsem věděl už po deseti sekundách, že jsou pro mě ty pravé. Rovnou jsem si je odnesl a večer na ně hrál pro sedm tisíc posluchačů v Royal Albert Hall. Svých původních stradivárek jsem se od té chvíle už ani nedotkl.
Co jste na koncertě hrál?
Bernsteinovu Serenádu a jeho suitu West Side Story – byl to technicky velmi náročný program. Ale na nové stradivárky se mi hrálo přirozeně, lehce.
Ale přitom jste používal svůj původní smyčec od Tourteho?
To je pravda. Tourteho smyčec se k těmto stradivárkám skvěle hodí. Je to jeden z nejstarších smyčců vůbec, který má moderní rovný tvar. Vytváří plný, hřejivý a kulatý zvuk. Jiné smyčce naopak znějí ostře, vytváří zvuk podobný tenkému laserovému světlu, což se může hodit k jiným houslím, ale ne ke stradivárkám. Ty mají samy o sobě už velmi ostrý a silný zvuk. Tourteho smyčec do takového zvuku pomáhá vnést hloubku.
Je to zvláštní, že se housle a smyčce vyvíjely odděleně…
Lidé se mě často nevěřícně ptají: „Ty housle tě stály tolik, to k nim nebyl v ceně smyčec?!” Je to šílené, ale ne, Tourte vyráběl své smyčce ve Francii, kde byla tradice výroby smyčců, ty nejlepší housle včetně stradivárek se naopak vyráběly v italské Cremoně. Proč to tak bylo, to nedokážu vysvětlit. Ale dobré housle a smyčce jsou neoddělitelné, vždy je nutné zkoušet jedno s druhým.
V Rudolfinu posluchačům představíte komorní skladby spolu s Jevgenijem Kissinem a Stevenem Isserlisem. V triu s Isserlisem hráváte často, ale většinou společně s klavíristou Jeremy Denkem…
S Jeremym a Stevenem hrajeme dlouho, nedávno jsme nahráli Mendelssohnova tria. Ale hudební manželství jsou otevřená! Můžeme hrát i s jinými hudebníky, naopak je to vítané. Se Stevenem hrajeme už skoro čtyřicet let, známe se skrz naskrz. A tak se těším, že se zase přiučím něčemu novému od Jevgenije, který studoval v souladu s jinou hudební tradicí. Jeho pojetí obzvlášť ruské hudby je jiné. Rád se jeho přístupem nechám inspirovat, obohatit. Navíc komorní uskupení, jako jsou klavírní tria, snesou velkou míru individuality, na rozdíl třeba od smyčcových kvartet, kde se musíte více podřizovat, vytvářet kompromisy.
Proč jste zvolili právě tento koncertní program?
Navrhl ho Steven. Na úvod koncertu zvolil fantazii od Rosowského, kterou jsem do té doby neznal. Je inspirovaná židovskou melodií. Rozehrává tak atmosféru celého večera, po ní následují tria od Čajkovského a Šostakoviče, která také odrážejí starou židovskou hudební tradici.
Jste známý tím, že hrajete všemožné hudební styly, nejen klasiku. Máte zkušenosti i s klezmerem?
To úplně ne, ale mám židovské kořeny, rodina mé matky pocházela z východní Evropy, a tak je mi židovská hudba blízká. Před nedávnem jsem premiéroval a nahrál houslový koncert, který složil ukrajinský skladatel Thomas de Hartmann pro židovského houslistu. Skladbu dokonce přezdíval „klezmerovský houslový koncert“, i když to mi přijde přehnané, je to klezmer jen v náznacích.
Vaše matka i otec se věnovali psychologii a psychoterapii. Ovlivnilo vás to v životě, v hudbě?
Díky nim mě psychologie vždy zajímala – to, jak funguje mozek, jak lidé přemýšlejí a co je ovlivňuje. Dokonce si dokážu představit, že kdybych nebyl houslistou, také bych se stal psychologem. Hudebníci a psychologové mají mnoho společného. Musí být empatičtí, ale zároveň i analytičtí. Zastavím se na chvíli u hudby. Když například hrajete komořinu, musíte naslouchat svým spoluhráčům, vycítit, kdy máte vést vy a kdy je naopak lepší naslouchat a podřídit se ostatním. Na druhou stranu, jen s touto schopností daleko nedojdete. Musíte zároveň vnímat logickou strukturu skladby, kterou hrajete, je to matematika a fyzika oproštěná od emocí.
Nedávno jsem našla program pro skladatele – Joshua Virtual Violin. Na rozdíl od jiných aplikací, kde jsou často zvuky nástrojů vygenerované elektronicky, jste je zde nahrál sám na své stradivárky. Jak projekt vznikl?
Často, když vám skladatel pošle hudební ukázku toho, jak by jeho skladba zněla, nedá se to poslouchat. Zvuky, převážně ty smyčcové, které jsou v programech pro skladatele přednahrané, zní příšerně, uměle. Proto jsem si říkal, že by bylo dobré to změnit. Pro jednu společnost jsem nahrál všechny možné tóny v nejrůznějších artikulacích, a tak vznikly tyto mé virtuální housle. Na druhou stranu, musím jen doufat, že v dnešní době, tolik protkané umělou inteligencí, toho někdo nezneužije.
Zajímáte se i o jiné moderní technologie ve spojení s hudbou?
Ano, například jsem nahrál Brahmsův Uherský tanec č. 1 tak, aby se dal sledovat a poslouchat s brýlemi pro virtuální realitu. Nepřestávám žasnout nad tím, jak skutečně to působí, chtěl bych v takových projektech pokračovat. Rád bych natočil takové video uprostřed orchestru, aby si posluchači, kteří s tím nemají zkušenost, mohli vyzkoušet, jaké to je sedět, hrát a poslouchat symfonie na různých místech v orchestru.
Používáte brýle pro virtuální realitu i ve svém volném čase?
Na svých cestách se neobejdu bez svých dvou VR brýlí od značek Apple a Meta. Hraju v nich hry, především sportovní – golf nebo ping pong.
Zdávají se vám někdy sny o hudbě?
Občas ano. Občas jsou to noční můry, ve kterých těsně před koncertem nemůžu najít žádné oblečení, nebo si nedokážu vzpomenout, jakou skladbu jdu hrát. Jindy se mi zdá, že ve snu složím nějakou melodii, přijde mi naprosto úžasná, ale poté se probudím a už si na ni ani nevzpomenu, nebo zjistím, že ve skutečnosti za moc nestála. Sny často nebývají příliš logické. Na druhou stranu, někomu to asi funguje. Říká se, že Tartini svoji sonátu Ďáblův trylek slyšel ve snu a po probuzení ji jen zapsal do not.
Jak to máte se skládáním mimo sny?
Lákalo by mě jednou složit sólovou houslovou sonátu ve stylu Eugèna Ysaÿeho, který byl učitelem mého učitele Josepha Gingolda, ale ještě jsem si na to nenašel čas. Zatím skládám pouze své kadence ke skladbám, které hraji. Například jsem složil a nahrál kadenci k Paganiniho Houslovému koncertu. Na tu jsem docela hrdý, protože k němu žádný ze známých skladatelů kadenci nikdy nenapsal. Chtěl jsem, aby mladí houslisté měli tu možnost zahrát tu moji. Rád bych někdy v budoucnu také vydal souhrnně své kadence ke koncertům Beethovena, Brahmse i Mendelssohna – ten sice vytvořil svoji vlastní kadenci, ale nemohl jsem odolat a vytvořil si k jeho koncertu také svou vlastní.
Je ještě něco, co se na svém hraní snažíte vylepšit, co vás brzdí?
Snažím se být efektivnější ve svých pohybech, vím, že se při hraní občas příliš hýbu. Hudba sama je plná pohybu, již od začátku je úzce spjata s tancem, občas je to pro mě těžké nenechat se tou tanečností strhnout. Velcí houslisté, které obdivuji, jako třeba Heifetz nebo Oistrakh, se při hře téměř nehýbali. To není pro mě, jakmile přestanu tančit, jsem jako socha, celý zatuhnu a nemůžu volně hrát. Zároveň však vím, že když se trochu hlídám a pohyby omezím na ty pro mě nejnutnější, hraje se mi lépe. Nedávno jsem si pouštěl přednášku Andráse Schiffa. Říkal v ní, že „nemůže vystát to, jak přehnaně se dnes mladí hudebníci hýbou, připomínají mu zaříkávače hadů“. To mi přijde trochu přitažené za uši, ale souhlasím s ním v tom, že člověk by měl vnést všechnu svoji energii a záměr přímo do hudby. Ale každý to má jinak, nejsme roboti. Některým lidem pohyb hru kazí, jiným pomáhá. Vím, že já se trochu hýbat potřebuji, ale experimentuji s mírou pohybu při hraní, snažím se zvykat si na minimalističtější gesta a vnímat, jestli u toho zůstávám volný v těle i v mysli. A myslím, že se mi to trochu daří. Moje máma, která mě viděla hrát častěji než kdokoliv jiný na světě, mi nedávno řekla: „Všimla jsem si, že se u hraní hýbeš méně. Přijde mi to lepší!“ To mě povzbudilo, a tak v tom pokračuji, pomalu, ale vytrvale.
Moc vám děkuji za rozhovor!
