A právě hudba se v O2 universu dostala na pódium. Film zůstal na plátně, ale hudba z něj byla vyjmuta a přenesena mezi živé muzikanty několika těles – hráče Plzeňské filharmonie, Vysokoškolského uměleckého souboru UK a zpěvačku Únu Palliser. Provedení velkolepé původní Hornerovy muziky s přehledem řídil Ludwig Wicki. Hudba se sálem nesla ohromujícím, jednolitě plynoucím proudu. Přesně v tom rytmu a tempu, v jakém byla předepsána pro film a také v něm původně zněla. Žádné zrychlení, žádné opožďování, všechno sedělo na tisícinu taktu. Ale s nadstavbou, kterou jí svou interpretací dali živě hrající a zpívající muzikanti. S barvou Prahy.
Technika pomůže, ale základem je muzikantské umění a cit pro věc
Pravda, v dnešní době zdánlivě věrnému odrazu původní hudby mohou pomoci různé technické vymoženosti, například dirigent před sebou má panel s běžícím filmem, označením taktů a akcentů. Určitě jde o skvělou pomůcku, která přidá šéfovi obrovského tělesa na klidu, dodá mu větší jistotu – ale umění, tedy odpovídající výraz, barva, frázování, intenzita zvuku, dynamika a vůbec celkový zvuk, jakož i součinnost všech umělců na pódiu, to je zase jen na dirigentovi. Jinými slovy – šéf orchestru vidí, co má v danou chvíli a v dané sekvenci snímku zaznít, ale že to skutečně zazní a jak muzika v sále vyzní, o to se musí postarat sám. Samozřejmě v součinnosti s interprety na jevišti. Všichni muzikanti na pódiu byli soustředění, do hudby se vnitřně pokládali a byli přesní. Wicki pak celou tu masu umělců vedl s přehledem a citem.
Mám za to, že hrát živě pod plátnem předem danou hudbu k filmu není psychologicky jednoduché. Hudebníci musí sledovat dirigenta i spoluhráče a současně periferně sledovat, co se zrovna děje na plátně. Umím si představit, že bych se zapomněl, začal sledovat film a zapomínal hrát. V tomto případě musí hudebník mít – vedle uměleckých vloh – silnou vůli a také disciplínu, i když má věc nazkoušenou. Když sólista nebo soubor sleduje běžící film a u toho improvizuje, je to něco úplně jiného. Tím nechci snižovat provádění živého doprovodu k filmům, je to svérázné umění a například u snímků němých je ve velké oblibě, navíc před vynálezem zvukového filmu se představení bez nějakého zvukového doprovodu zvenčí neobešlo. Sem tam se tu ale drobné nedokonalosti či nedotaženosti v rytmu, tempu nebo souhře mohou skrýt a diváci, pokud je zaregistrují, je tolerují. U produkce typu Avatar Live in Concert musí být všechno dokonalé – umělecká i technická složka. A v libeňské aréně tomu tak bylo. Malý důkaz: když zazněla drobná hudební plocha z plátna, tedy záměrně ponechaná ve zvukové stopě snímku, divák to zaregistroval jenom tak, že viděl v tu chvilku nečinné muzikanty na jevišti. Když je neviděl, nepoznal nic.
Dirigent odvedl velký kus práce a hudebníci, které vedl, mu k dobrému výsledku provedení velmi pomohli.
Pomohly zkušenosti z provozování církevních zpěvů i „světské“ klasiky
Ludwig Wicki není v oboru provozování filmové hudby žádným nováčkem. Pod jeho vedením zněla, opět živě v koncertní síni, například hudba z filmů Jupiter vychází, Jurský svět: Nadvláda, Jurský svět: Zánik říše, Pán prstenů: Společenstvo prstenu. Některé produkce jsme mohli slyšet i v Praze a byly stejně podařené, jako provedení hudby k Avatarovi. V paměti zůstává například tři roky staré provedení muziky k filmu (lépe řečeno pod filmem) Pán prstenu: Společenstvo prstenu. Tehdy s ním přijel Lvovský národní filharmonický orchestr.
Wicki je Švýcar spolupracující s renomovanými orchestry po celém světě. Výtečně zvládá hudbu duchovní i světskou, vážnou i lehčí žánry a je také specialistou na hudbu filmovou. V roce 1999 založil Symfonický orchestr 21. století, který se věnuje především interpretaci soundtracků. A mimochodem – věnuje se i výše zmíněným prezentacím klasických němých filmů s živou hudbou. Doprovázel tak například Charlieho Chaplina či Bustera Keatona, a taky třeba kultovní snímek světové kinematografie Nosferatu. Spolupracuje také s renomovanými skladateli filmové hudby, jako jsou Howard Shore, Randy Newman, Martin Böttcher, George Fenton a Michael Giacchino. S filmovými kompozicemi a projekty v čele věhlasných orchestrálních těles objel celý svět. A perlička: kromě dirigování studoval Wicki i hru na trombon.
Má mimořádné hudební cítění, přehled, cit a pokoru. A s tím také Hornerův hudební opus ke snímku Avatar pro Prahu nastudoval. Zkušenosti s vokální hudbou, ať už církevní či světskou, jsou v jeho přístupu k filmově-hudebním partiturám znát. Soundtracky k filmům jsou totiž často komponisty napsány v různých žánrech, zkušenosti z různých hudebních oblastí se tedy více než hodí. A Ludwig Wicki s nimi pracuje velice invenčně.
Plzeňskou filharmonii na pražský večer nazvaný Avatar – Live in Concert připravil po všech stránkách výtečně. Což by se mu ovšem bez erudice a citu západočeských umělců asi sotva povedlo. Jejich spolupráce byla symbióza, podobně jako žijí v symbióze Cameronův film s Hornerovou muzikou. Byla radost to sledovat.
Sólistka bez manýr
Do proudu linoucí se hudby výtečně zapadl i výkon pěvkyně Úny Palliser. V sólových pasážích se irská zpěvačka (a houslistka) nesnažila vyčnívat, strhnout na sebe pozornost a vyniknout nad orchestrem nebo sborem, ale organicky a s velkým citem se do nich začlenila. Byla tak dalším z pokorných interpretů večera niterně prožívajících své vystoupení. Někteří z diváků zaregistrovali, že jde o sólový zpěv, až když ji jemně nasvítil sálový reflektor.
Coby zpěvačka využila Palliser velký hlasový rozsah i cit pro výrazově se měnící hudbu, perfektně interpretovala i závěrečnou titulkovou píseň.
Světově uznávaná umělkyně má také na čem stavět. První hudební vzdělání dostala v rodném Irsku, později studovala na Královské hudební akademii v Londýně. Vedle hlasu brilantně zvládá i housle, violu, klavír a mnoho dalších hudebních nástrojů. Vystupuje sólově i jako členka mnoha hudebních uskupení – od klasických přes rockové, jazzové a etnické až po folkové. Spolupracuje s nejvýznamnějšími orchestry a muzikanty různých žánrů, namátkou jmenujme třeba Vangelise, A. R. Rahmana, Shakiru, The Killers, Michaela Bublého, Dionne Warwick, Robbieho Williamse či Arianu Grande.
Ostřílená je i na poli hudby filmové či seriálové, kterou neúnavně nahrává a provádí koncertně. V roce 2019 zpívala Palliser v Royal Albert Hall sólové vokály Vangelisovy hudby k filmu Blade Runner v rámci projektu Blade Runner Live stanice Avex International. V letech 2021 a 2024 s ním absolvovala turné po Spojeném království. Palliser tu také vedla smyčcovou sekci souboru a hrála na elektrické housle. Její hlas zní také v seriálu Stars Wars: Obi-Wan Kenobi. A dalo by se pokračovat…
Významná je i spolupráce výrazné a talentované umělkyně s divadlem – například s Shakespearovým Globem, Královským Národním divadlem, scénami v londýnském West Endu či na Broadwayi.
Nepřekvapí, že exceluje i při produkcích irské lidové hudby, inu, kořeny se nezapřou, ostatně – její otec se irskému folku věnuje naplno.
Volba Úny Palliser pro sólové pěvecké party na večeru Avatar Live in Concert byla více než skvělá. Pražské publikum mohlo slyšet koncentrovaný, procítěný zpěv a vystupování bez okázalých gest. Zpěvačka přitom nestála před orchestrem, ale byla s hudebníky „v jedné mase“, což působilo velmi sympaticky a ladilo s celkovým pojetím večera. Její zpěv tak harmonicky splynul jak s orchestrem a sborem, tak s filmovým obrazem.
Sbor a orchestr ve vynikající formě
A obráceně: orchestr a sbor příjemně souzněly se sólovou zpěvačkou. Všichni dohromady se na pódiu pražského O2 universa představili v dobré formě, předvedli bezchybný, zapálený a procítěný výkon dávající vyniknout jak pěveckým tak i instrumentálním sólům, která ale neubíraly na jedinečné roli orchestru a sboru. Opět musím použít slovo symbióza. Byla doslova nabíjející. To soužití trvalo jeden večer, ale je příslibem pro případnou budoucnost.
Na výsledném příznivém dojmu se podílel i Vysokoškolský umělecký soubor UK, jediné neprofesionální těleso na scéně. Jeho výkon byl ale profesionální. Spolu s Plzeňskou filharmonií a Únou Palliser připravil posluchačům a divákům jedinečný zážitek.
Režisér Avatara James Cameron poté, co byl na začátku letošního roku přítomen londýnské verzi projektu Avatar Live in Concert, řekl: „Tohle představení proměňuje koncertní sály v živoucí, dýchající součást Pandory. Je to nový způsob, jak vychutnat příběh, hudbu a svět Avatara.“ V Londýně vystupovali jiní hudebníci, ale agentura poskytující k projektu práva si jeho kvalitu po celém světě bedlivě hlídá. Slova oscarového režiséra tak platí i o pražském provedení. Včetně filmové projekce, která ale v Praze občas drhla. Během první i druhé půlky večera se dvakrát, třikrát vyskytly potíže – obraz se částečně rozsypal. Trvalo to ale jenom chvíli a diváci tenhle problém pořadatelům odpustili. Na druhou stranu je nutné pochválit zvukové mistry večera, orchestr sice mohl být – vzhledem k velikosti a akustice sálu – skrze reproduktory o něco více zesílen, jako celek bylo ale těleso nazvučeno harmonicky, žádné nástroje ani hlasy nepatřičně nedominovaly nebo neustupovaly. A především nebyl zvuk přepálený, jak to při koncertech, které snímají mikrofony, často bývá. Všechny harmonické lahůdky tak byly krásně slyšet.
Stále aktuální poselství
Příběh filmu Avatar asi všichni znají: lidé přijdou na planetu Pandora a jako kolonisté mají pocit, že jim tu všechno patří. Hodlají využít zdejšího nerostného bohatství ke zbohatnutí a za pomoci podvodu a dezinformací se infiltrují mezi zdejší lid Na´vi. Chtějí ho z inkriminovaných míst vyhnat. Když to nevyjde, následuje invaze, brutální násilí, masakry. Zdali nám to nepřipomíná současnost? Ve filmu zazní i věta „Když někdo sedí na hroudě, kterou chcete, uděláte z něj nepřítele a napadnete ho.“ Jak mrazivě současné!
Večer nazvaný Avatar Live in Concert tak přinesl nejen mnohovrstevnatý kulturní zážitek, ale i připomínku reality, ve které žijeme dnes. Reality, která není veselá. Takže – buďme rádi, že i v téhle době můžeme mít podobné skvělé kulturní zážitky.
Avatar Live in Concert
4. října 2025
O2 universum, Praha
Účinkující:
Úna Palliser – zpěv
Plzeňská filharmonie
Vysokoškolský umělecký soubor
Ludwig Wicki – dirigent
