Philip Glass operní
Americký skladatel Philip Glass patří se Stevem Reichem, Johnem Adamsem a Michaelem Nymanem k zakladatelským osobnostem kompozičního stylu označovaného jako minimalismus (jakkoli on sám používá pojem hudba s repetitivními strukturami). Hudební divadlo má v jeho tvorbě výlučné postavení. Proces, který vznikl na objednávku společností Music Theatre Wales, The Royal Opera, Theater Magdeburg a Scottish Opera, jeho šestadvacáté (zatím předposlední) hudebně-dramatické dílo, měl světovou premiéru 10. října 2014 v Linbury Theatre, studiové scéně londýnské Královské opery. Vychází volně ze stejnojmenného románu Franze Kafky. Zájem o dílo tohoto spisovatele Glass projevil už operou V kárném táboře (českou premiéru připravil v roce 2005 v Divadle Archa Petr Kofroň s režisérem Miroslavem Bambuškem a pak ji zařadil v roce 2012 do repertoáru plzeňského Divadla J. K. Tyla v režii Viktorie Čermákové).
Britský scénárista a dramatik Christopher Hampton (mimo jiné nositel Oscara za nejlepší adaptovaný scénář k filmu Nebezpečné známosti), který s Glassem spolupracoval už předtím na operách Čekání na Barbary a Appomattox, zkoncentroval Kafkovu předlohu do dramatického tvaru tak, aby zachoval útržkovitost a paranoický charakter originálu. Hamptonovo libreto strukturuje Kafkův román o nesmyslném zatčení Josefa K. do dvou dějství, každé po pěti scénách. Po úvodním zatčení Josefa K. strážnými za nespecifikovaný zločin, kterého si Josef K. není vědom, následují čím dál absurdnější situace. Josef K. se zaplétá do kolotoče soudních přelíčení, hovorů s inspektorem, bytnou, sousedkou, pradlenou, ženou soudního sluhy, strýcem, nemocným advokátem a jeho ošetřovatelkou Leni, která ho svede, malířem, který má mít kontakty na soudce, obchodníkem Blockem, který se v procesu utápí už pět let. Neúprosnost byrokracie končí – bez racionálního vysvětlení – popravou.
Philip Glass u nás není neznámý, v roce 2013 zde byl osobně, když působil jako rezidenční skladatel festivalu Ostravské dny. Po jeho dílech sáhla řada našich baletních souborů. Velkou zásluhu na uvádění jeho oper u nás má Petr Kofroň, který kromě dvojího uvedení díla V kárném táboře hudebně připravil řadu dalších provedení: Pád domu Usherů měl po uvedení ve velké dvoraně Veletržního paláce v roce 1996 českou scénickou premiéru ve Státní opeře v roce 1999 (režie Petr Tyc). Krásku a zvíře uvedlo Národní divadlo v roce 2003 (režie Petr Forman) a mimořádnou událostí se v roce 2011 stala inscenace Les Enfants terribles v prostoru opuštěné bývalé kuchyně v rámci areálu Psychiatrické nemocnice v Bohnicích v režii Alice Nellis. Kráska a zvíře se dostala v roce 2008 i na scénu brněnské Reduty (dirigent Jakub Klecker, režie Rocc).
Kdo u nás zná hudebně-dramatické dílo Philipa Glasse z jeho legendární zlomové prvotiny Einstein na pláži z roku 1976, která v režii Roberta Wilsona trvala přes pět hodin, Satyagrahy nebo Achnatona, které jsme mohli vidět díky přenosům z Metropolitní opery v roce 1980, respektive 1983, může být Procesem překvapený. Patří ke Glassovým takzvaným kapesním operám – délkou (trvá zhruba dvě hodiny) i komorním obsazením orchestru. V Procesu se oproti jeho dílům ze 70. a 80. let změnila struktura hudby: namísto pomalu se proměňujících repetitivních frází a dlouhých meditativních ploch se jeho opery přibližují tradičnějšímu chápání hudebního dramatu s příběhem postaveným na střídání emocí a dramatických gradacích.
Proč v kostele
Ostravské uvedení Glassova Procesu v kostele sv. Václava bylo vlastně jakýmsi východiskem z nouze. Inscenaci plánoval Jiří Nekvasil už na rok 2020. Covidová situace, která tomu zabránila, byla svým způsobem absurdnější než toto dílo. Posun premiéry na rok 2025 pak souvisel s tím, že v Divadle Antonína Dvořáka probíhá modernizace horních jevištních technologií, takže bylo třeba najít náhradní místo. A ukázalo se, jak vhodným prostorem pro Glassův Proces je právě kostel sv. Václava, nejstarší dochovaná sakrální stavbá Ostravy. Nadále slouží liturgickým účelům římskokatolické farnosti ostravsko-opavské diecéze, ale po odstranění kostelních lavic se stal místem, které je zároveň využíváno ke komunitním projektům a performativnímu umění.
Kostel, svou velikostí spíše komorní, dodal Kafkově předloze nadčasovost a ještě větší sílu. A měl i další výhody. Výrazně prospělo uvedení mimo klasické kukátkové divadlo, protože pro vyznění inscenace byla podstatná blízkost publika a jeviště. Pomohla i akustika chrámového prostoru: typický dlouhý třísekundový dozvuk omezila sedadla elevovaného hlediště – a přitom zůstala zachovaná plná znělost hlasů i orchestru.
Kafkovský svět absurdit v sakrálním prostoru
Jiří Nekvasil je známý tím, že se nebojí vkládat do svých režií provokativní prvky. Tentokrát mě až překvapilo, jak důsledně se držel libreta a scénických poznámek, takže příběh byl v rámci kafkovské optiky vidění světa srozumitelný v jeho ambivalenci děsivosti a směšnosti. Tomu napomáhaly i kostýmy Marty Roszkopfové, které se v zásadě držely módy doby Franze Kafky, ovšem kaplana inscenátoři povýšili dokonce na kardinála oblečeného do červeného taláru, ramenní peleríny a čtyřrohého biretu s bambulkou. Nekvasil se ovšem nenechal vyprovokovat k režijnímu vyhrocování absurdnosti či grotesknosti, kterých je beztak v hudbě i textu (s promítanými českými titulky Pavla Drábka) vrchovatě. Od libreta se odchýlil přidáním šestice cupitajících a chichotajících se dívenek v bledě modrých a růžových šatičkách s mašlemi ve vlasech jako naivních komentátorek dění a „Hlasů za scénou“, jak je požaduje partitura ve 2. scéně 2. jednání coby horlivých fanynek malíře Titorelliho. Nesourodě působil drátěný skladový vozík s peřinou, ve kterém ošetřovatelka Leni přivážela na scénu nemocného právníka Hulda. Vyznění inscenace ovšem umocnilo řešení závěru za pohybové spolupráce Michaely Dzurovčínové: Franze a Willema, stráže v baloňácích, kteří na začátku přijdou Josefa K. bez uvedení jakéhokoli důvodu zatknout a na konci ho popraví, v souladu s charakterem hudby pojal jako kabaretní komiky. Na situaci shora z kůru jako na „zajímavou atrakci“ shlížejí ostatní aktéři inscenace.
Výrazným vkladem do inscenace bylo řešení prostoru scénografem Davidem Bazikou. Jeviště je umístěné pod kruchtou tak, že nad podlahou, která slouží i jako propadlo, a dvěma patry lávek propojených po stranách schody se klene kůr s varhanami. Orchestr s dirigentem je za jevištěm na úrovni zádveří, takže se stává součástí scénického obrazu včetně pohybů dirigenta. V případě Bruno Ferrandise s perfektními gesty a nástupy bylo hodně zajímavé se dívat. Diváci sedí zády k oltáři na židlích ve třinácti řadách s elevací. Tato horizontální členitost scény umožňovala rozehrávat situace velmi plasticky a posilovala také téma subordinace mezi postavami. Čitelnými symboly byly i projekce starodávného ciferníku ve tvaru spirály se zrychleně se otáčejícími ručičkami a ozubených koleček mechanismu hodin.
Dvacet postav, osm sólistů, jedna absurdita
Francouzský dirigent Bruno Ferrandis má se soudobou hudbou velké zkušenosti – a to i přímo v Ostravě, protože se stal dirigentskou oporou festivalu nových oper v Ostravě NODO. K jeho dalším přednostem patří velký cit pro divadlo. Bruno Ferrandis obsáhl Glassův repetitivní harmonicky statický princip smyček uplatněných na kratší, často kontrastní plochy s důrazem na hluboké nástroje. Zároveň postihl plochy evokující waltzy a popovou melodikou kabaret, v nichž se Glass nevzdává černého humoru, ironie až grotesky jako kontrastu k čím dál tísnivější neodvratnosti absurdní smrti Josefa K. končící ztišením. Ferrandis tak svým hudebním nastudováním umocnil hlavní témata Procesu – neúprosnost byrokratické mašinérie a bezmocnost jedince se z takového sokolí vymanit, natož se mu vzepřít.
I když v operní verzi Procesu vystupuje dvacet postav, pro jeho realizaci „stačí“ osm sólistů, kteří, s výjimkou Josefa K., ztvárňují více rolí. Glass tak posiluje motiv ztráty identity, odlidštění systému, do kterého se Josef K. dostává. Při premiéře všichni zvládli své náročné role výtečně nejen pěvecky, když se jejich hlasy nesly prostorem, ale i po sránce hereckého ztvárnění (jakkoli ne všichni pronikli do výslovnosti originální angličtiny). Jiří Hájek vystihl celou škálu psychických stavů Josefa K. – suverenitu i úzkost, vzdor i ponížení, strach o vlastní existenci i milostné laškování, frustraci i naději, rezignaci i inicititvu, bezmocnost i rezistenci. Ostatní se výborně vyrovnávali s odlišností postav, které v průběhu inscenace vytvářejí. Martin Javorský střídal arogantního a zároveň servilního Strážného s obchodníkem Blockem zdecimovaným pětiletými soudními tahanicemi. Vít Nosek byl krutým Bičovatelem, egocentricky afektovaným malířem Titorellim i Studentem zamilovaným do vyzývavě koketní Leni, kterou, stejně jako Josefovu sousedku Bürstnerovou, přesvědčivě ztvárnila Karolína Levková. Kontrast k její provokativnosti poskytla Anna Nitrová jako Paní Grubachová, Pradlena a Žena. Dalším sólistou, který si poradil s typově rozdílnými charaktery Soudce, Asistenta a Právníka Hulda byl Ihor Maryshkin. A jako Inspektor a Strýc Albert se do inscenace zapojil také basista Jan Šťáva. Výkon Josefa Škarky jako dalšího Strážného, Soudního sluhy a Přednosty soudní kanceláře pak vygradoval velkým a klíčovým výstupem Kněze s podobenstvím o přístupu k Zákonu chráněnému dveřníkem.
Proces jako pokračování významu Ostravy na mapě soudobé opery
Ostravské uvedení Procesu zaslouží vysoké ocenění i díky tomu, že není v ostravském kontextu nějakým „výstřelkem“. Je logickým pokračováním dramaturgické linie NDM s představením, či v našich podmínkách pohříchu objevováním významných oper 20. století, jakými byli jen za období posledních patnácti let ostravské opery Hindemithův Cardillac, Stravinského Život prostopášníka, Prokofjevův Ohnivý anděl, Šostakovičova Lady Macbeth, Florentský slaměný klobouk Nina Roty, Čtyřnotová opera Toma Johnsona nebo Zneuctění Lukrécie Benjamina Brittena. Jiří Nekvasil se ujal také oper terezínských skladatelů (Ullmannův Rozbitý džbán a Císař Atlantidy, Haasův Šarlatán, Krásovy Zásnuby ve snu). Soudobá opera je doménou festivalu New Opera Days Ostrava. Na něm kromě novinek vznikajících přímo pro NODO byly mimo jiné uvedeny adaptace Kafkova Procesu v opeře La porta della legge Salvatora Sciarrina, Hábova šestinotónová opera Přijď Království Tvé, Prométeo Luigiho Nona nebo Xenakisova Oresteia. Proces se v Ostravě hraje ve dvojím obsazení v bloku čtrnácti představení s pouhými dvěma volnými dny do soboty 25. října 2025. Jakkoli kapacita kostela sv. Václava není příliš velká (130 míst), je vyprodáno.
Philip Glass: Proces
9. října 2025, 18:30 hodin
kostel sv. Václava, Ostrava
Inscenační tým
Hudební nastudování a dirigent: Bruno Ferrandis
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: David Bazika
Kostýmy: Marta Roszkopfová
Pohybová spolupráce: Michaela Dzurovčínová
Vedoucí Operního studia NDM: Lenka Živocká
Český překlad: Pavel Drábek
Asistent dirigenta: Lukáš Kovařík
Dramaturgie: Juraj Bajús
Obsazení:
Slečna Bürstnerová / Leni / Hlas za scénou: Karolína Levková
Paní Grubachová / Pradlena (žena Soudního sluhy) / Hlas za scénou / Žena: Anna Nitrová
Titorelli / Bičovatel / Student (Berthold): Vít Nosek
Stráž 1 (Franz) / Block / Hlas za scénou: Martin Javorský
Josef K.: Jiří Hájek
Soudce / Asistent / Právník Huld / Hlas za scénou: Ihor Maryshkin
Stráž 2 (Willem) / Soudní sluha / Přednosta soudní kanceláře / Kněz: Josef Škarka
Inspektor / Strýc Albert: Jan Šťáva
Členky Operního studia NDM
