Koskyho režijní vesmír
Předesílám, že Barrieho Koskyho považuji za jednoho z nejlepších světových operních režisérů posledních let. Za kongeniální považuji jeho Mistry pěvce norimberské pro Bayreuth, v kinopřenosech z Královské opery Covent Garden můžeme i u nás postupně sledovat jeho Prsten Nibelungův. Na Koskyho režiích oceňuji cit pro hudbu a to, jak při respektu k partituře dokáže i velmi překvapivě odkrývat další vrstvy inscenovaných oper, často s nečekanými, ale pro diváka srozumitelnými souvislostmi se současností. Rád provokuje – jednou tím, jak bez zábran sklene nad operou další příběhy, kdy původní opera je „jen“ jakýmsi „spouštěčem“ či rozbuškou pro erupci Koskyho tvůrčí fantazie (Carmen, Mistři pěvci norimberští), zatímco jindy pokorně ctí autora (Bohéma, Evžen Oněgin). Vždy ale jeho režie oplývají smrští nápadů ve „filmovém“ tempu, divadelní imaginací, schopností zužitkovat inspirace z jiných uměleckých druhů a žánrů (kabaret a muzikál v Carmen, němý film v Kouzelné flétně).
Na základě zevrubného studia osobnosti skladatele, vzniku díla, zhudebněného příběhu a možností interpretů dokáže provázat své výklady oper se zkušenostmi a emocemi současného člověka. I když je výraznou součástí jeho inscenací výtvarná stránka, propojuje ji hereckým ztvárněním rolí, promyšleným do nejmenších detailů v gejzíru nápadů a přesně odpozorovaných a výstižně použitých gest a mimiky pro mnohotvárné vystižení daného charakteru. S jeho energickým excentrismem souvisí jeho schopnost získat účinkující na svou stranu, která vyzařuje ze všech jeho inscenací – i když jeho požadavky na operní zpěváky jsou často na hranici možností a vyžadují maximální disciplínu.
Z Koksyho pojetí Janáčkových Příhod lišky Bystroušky jsem však byla velmi zklamaná. Inscenace vznikla v koprodukci s Bavorskou státní operou – hudební nastudování litevské dirigentky Mirgy Gražinytė-Tyly v lednu a únoru 2022 převzal při červencovém provedení v rámci Münchner Opernfestspiele Robert Jindra. V bloku sedmi představení se na konci září 2025 přesunula do barcelonského Gran Teatre del Liceu – kromě Eleny Tsallagové s jiným obsazením.
Smutek a groteska proti Janáčkově harmonii
Inscenace začíná první téměř čtyři minuty tím, že do ticha se za zvuku umíráčku na tmavém prázdném jevišti skupina lidí v černém sklání nad jámou, křižuje se a kondoluje Revírníkovi, který lopatou hází do díry jako do hrobu písek. Se začátkem předehry se začnou spouštět stříbřité provazy s korálky postupně přes celou šířku i výšku jeviště, které vrhají nekonečné množství odlesků. A z „hrobu“ vyskotačí malá holčička, pobíhá kolem Revírníka a ječí téměř jako přízrak. Z díry začnou vylézat další a další děti, které se afektovaně hihňají i během dojemné hudby, u Janáčkova tance vážky, která marně hledá Revírníkem chycenou Bystroušku – u Koskyho tak, že se holčička vznese do výšky jeviště a padají od ní třpytky.
Magičnost této scény ovšem vzápětí vystřídala realistická scéna, v níž „opravdu“ teče krev, když Bystrouška kouše do nohy drzého Pepíka, který ji pošťuchoval. A krev se řine také Haraštovi z obličeje, když při honění Bystroušky zakopne. S výjimkou zánovních želez, které nastraží Revírník s Haraštou, jiné Janáčkem ať už v libretu nebo v hudbě předepsané „rekvizity“ Kosky nepoužívá – kumpáni v hospodě nemastí karty, ale přihýbají si rovnou z lahví, Rechtor při odchodu z Páskovic hospody nemá pro „nejpravidelnější stojatost“ hůl a Lišák na rande s Bystrouškou přijde sebejistě s rukama v kapsách bez slibovaného králíka. Haraštovi ovšem Kosky přidává k flintě i pistoli, kterou vytáhne zpoza pasu a Bystroušku s ní odpráskne. Veselý svatební rej na tmavém jevišti „ilustruje“ desítka bosých nohou ve dvojicích s pohyby, z nichž je zřejmé, že se v různých výškách za stříbřitými pásy odehrávají sexuální orgie.
V průběhu inscenace ve scéně namlouvání Bystroušky a Zlatohřbítka nahradí stříbřité pruhy několik vrstev rudých chundelatých šňůr připomínající boa. Červená barva opanuje jeviště i po zastřelení Bystroušky, v tuto chvíli s lesklými pruhy. Tento systém třpytivých pásů občas doplněný zářivými padajícími „hvězdami“ mi ovšem evokoval spíše kabaret než svět Těsnohlídkových a Janáčkových Příhod lišky Bystroušky.
Pro inscenování Janáčkovy Bystroušky je klíčové, jak režiséři pojmou zvířecí postavy. Kosky zvířata nenapodoboval ani kostýmy ani pohyby – pouze na rozdíl od lidí ve smutečním černém oblečení měly zvířecí postavy různobarevné šaty nebo kalhoty a trika v měkkých pastelových odstínech. Výjimkou byly pokuřující slepice v ordinérních žlutých chlupatých minišatech s hlubokými výstřihy, rudými rukavicemi a vyzývavými síťovanými černými punčochami. Kosky je usadil kolem kohouta v černém fraku a cylindru na ostře žlutý „hřad“ ve vyvýšené nice. Začaly se až hystericky chichotat už do gradace něžně poetické hudby Bystrouščina snu. Tato scéna, u Janáčka Bystrouščino dávení slepic, je u Koskyho pojatá až jako groteska (připomínající jeho legendární inscenaci Kouzelné flétny). Vyvrcholila tím, že z hřadu padaly na jeviště se žlutým peřím zkrvavené pahýly rukou, nohou a hlav v reálné velikosti Po skončení Bystrouščina řádění se slepicemi do ticha přicupitalo kuře ještě se zbytkem skořápky a vysokým dětským hláskem nad tou spouští zděšeně naříkalo. A pahýly v následující scéně s Jezevcem pak odnášela liščata.
Z Koskyho pojetí bylo zřejmé, že se soustředil na filozofický aspekt Janáčkových Příhod lišky Bystroušky. Ten je v této opeře dozajista klíčový. Pro mě se však převažující smuteční vyznění v kombinaci se slepičí groteskou míjelo s Janáčkovou oslavou koloběhu života a věčné obrody přírody v koexistenci světa lidí a zvířat. A to včetně potemnělé scény s blyštivými oponami jak z kabaretu a poněkud stereotypně hopsajícími dětmi místo krásných tanečních scén, v nichž Janáček tak barvitě vystihuje atmosféru lesa a jejích zvířecích obyvatel. Zatímco jindy Kosky nápady až překypuje, jeho režie Bystroušky vyznívala schematicky a jednotvárně, s dlouhými plochami, při kterých je jeviště zcela prázdné, a s výjimkou scén se slepicemi bez humoru, který je nedílnou součástí této Janáčkovy opery.
Hudební balzám Josepa Ponse i sólistů
Balzámem bylo procítěné hudební nastudování. Velmi zkušený španělský dirigent Josep Pons je hudebním ředitelem Gran Teatre del Liceu více než deset let, od roku 2012 s několikrát obnovovaným kontraktem. Tuto sezonu avizoval jako svou poslední. Z jeho pojetí jsem byla nadšená. Báječně vystihl v tempech, dynamice i výrazu kontrasty rozverných míst s vřelými milostnými i jadrně zemitými trojice hospodských kumpánů až po hlubokou životní moudrost závěrečného výstupu Revírníka. A užívala jsem si, jak přesně a koncentrovaně orchestr Gran Teatre del Liceu hrál – včetně perfektně zahraného choulostivého místa pro lesní rohy před závěrečným výstupem Revírníka.
Ruská sopranistka Elena Tsallagova, která vystupuje v renomovaných světových operních domech, je dnes považovaná za přední představitelku Bystroušky. Tuto roli má zažitou od vystoupení v Pařížské národní opeře v roce 2008 a vytvořila ji i v mnichovské verzi této Koskyho inscenace v roce 2022. Má pro roli Bystroušky skvělou kombinaci lyrického sopránu se subretní špičkou. K suverénnímu pěveckému zvládnutí role přidala i herecké pojetí Bystroušky jako temperamentní, drzé, ale i něžně zamilované dívky a ženy. V tom souzněla s představitelkou Zlatohřbítka irské mezzosopranistky Pauly Murrihy, také s velkou mezinárodní kariérou včetně Metropolitní opery. Jak námluvy Bystroušky a Zlatohřbítka, tak jejich láskyplný vztah se spoustou dětí vyzněly velmi přirozeně a měly v sobě hloubku citů.
V barcelonské inscenaci vytvořil Revírníka švédský barytonista Peter Mattei, které u nás známe díky přenosům z newyorské Metropolitní opery. I on ve svém pojetí skloubil hluboký vnitřní prožitek se zemitostí Revírníka, představitelsky ho ovšem limitovalo Koskyho funerální pojetí. Navíc po většinu času stál v propadlu, takže jsme viděli jen horní část těla. I když z něj vystoupil, v černých kalhotách a košili jeho postava splývala v potemnělém světle s tmavým vykrytím. A sílu závěrečné, moudré životní bilance, při které, přiznávám, v inscenacích často brečím, pro mě zásadně narušovala režie – Kosky vrazil Revírníkovi do ruky koště a nechal ho sem tam zametat třpytky na podlaze jeviště.
I další obsazení bylo velmi dobré, byť plastičtější rozehrání lidských postav, zejména Rechtora (David Alegret) a Faráře (Alejandro López), handicapovalo jejich umístění do propadla a tlumené svícení. Dobře se uplatnily děti z dětského katalánského sboru Orfeó Català. Pro sólové výstupy měly děti mikroporty.
Zpívalo se v češtině. V tomto ohledu jsem vůči zahraničním sólistům tolerantní – vždyť v publiku jsem byla nejspíš jediná, kdo originálu rozuměl. Na to ale sólisté nehřešili. Obdivovala jsem a oceňuji nejen to, jak zvládli výslovnost včetně pověstného českého „ř“. Bylo zřejmé, že velmi přesně vědí, o čem zpívají, kladli přesně akcenty a dodržovali délku slabik.
V Barceloně Janáček vítán s nadšením
Barcelonské Gran Teatre del Liceu hraje důsledně v blocích (v této sezoně z oper ještě Glassův Achnaton, Donizetiho Nápoj lásky, Wagnerův Tristan a Isolda a Ponchielliho La Gioconda). Bystrouška se zde hrála v bloku sedmi představení (jedno bylo v rámci projektu opera mezi generacemi a jedno se znakovou řečí). Viděla jsem poslední z toho bloku a v hledišti s kapacitou pro 2.300 diváků bylo jen několik málo volných míst. Barcelonské publikum už má s Janáčkem zkušenost – v roce 1999 tu uvedli Věc Makropulos, pak Jenůfu, Káťu Kabanovou – a Příhody lišky Bystroušky v roce 2001, tehdy v angličtině. Přijetí letošní Bystroušky, která se hrála bez přestávky, bylo nadšené.
Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky
30. září 2025
Barcelona, Gran Teatre del Liceu
Koprodukce Bavorská státní opera a Gran Teatre del Liceu
Inscenační tým
Hudební nastudování: Josep Pons
Režie: Barrie Kosky
Scéna: Michael Levine
Kostýmy: Victoria Behr
Světla: Franck Evin
Osoby a obsazení
Revírník: Peter Mattei
Paní revírníková / Sova: Anaïs Masllorens.
Rechtor / Komár: David Alegret
Farář / Jezevec: Alejandro López
Harašta: Milan Perišić
Pásek: José Manuel Montero
Paní Pásková / Sojka: Sara Bañeras
Bystrouška: Elena Tsallagova
Lišák: Paula Murrihy
Lápak / Datel: Mireia Pintó
Kohout / Sojka: Roger Padullés
Chocholka: Mercedes Gancedo
Malá liška: Joy Sánchez
Pepík: Conrad Font
Frantík: Pau Martí
Skokánek: Kristina Kropovski
Kobylka: Joana Cuesta
Cvrček: Dèlia de Gispert
Symfonický orchestr Gran Teatre del Liceu
Sbor Gran Teatre del Liceu
Pablo Assante – sbormistr
Dětský sbor Orfeó Català
Glòria Coma – sbormistryně
