Julius Zeyer a jeho mystický svět
Julia Zeyera, jednoho z nejvýraznějších českých novoromantiků a také předchůdce dekadentů, přitahovala mytologie a legendy, starogermánské, románské a slovanské báje, keltské mýty, legendy blízkého i dálného východu, ale také náboženská mystika, křesťanství nevyjímaje. Lákaly ho cizí země. Zeyer se nezabýval jen tím, co bylo známo. Některé látky, které zpracovával, neměly obdoby v celé Evropě. V dílech inspirovaných tímto světem nově vytváří archetypální postavy bájných hrdinů, které však nejsou odtažitými symboly, ale životnými postavami se svými vztahy a city, v nichž nachází čtenář skrze lákavou mýtickou atmosféru odraz našeho světa a obecných mezilidských vztahů v dobrém i zlém. Zeyerova tvorba má intelektuální hloubku s filosofickým podtextem. Nejen tematika, ale také vysoce kultivovaný, poetický jazyk Julia Zeyera, který propůjčuje příběhům specifickou atmosféru, byl pro hudební skladatele přitažlivý. Připomeňme Josefa Suka (Radúz a Mahulena, Pod jabloní), Leoše Janáčka (Šárka). Zeyer a jeho mysteriózní, přitom tak živý svět byl blízký i Otakaru Ostrčilovi – na počátku 20. století zkomponoval podle Zeyerovy exotické povídky z indického dávnověku Kunálovy oči svoji stejnojmennou operu (prem. 1908). Téma Legendy z Erinu jej oslovilo v souvislosti s tragickou situací prvního celosvětového konfliktu.
K napsání dramatu Legenda z Erinu Zeyera inspirovaly irské legendy, které hojně studoval nejen v českých překladech, ale jako vzdělanec, ovládající několik světových jazyků, i v zahraničních pramenech. Velkou roli hrály v celkovém pohledu na keltskou a irskou historii a mytologii slavné Ossianovy zpěvy, které od r. 1760 vydával skotský básník James Macpherson jako básně údajného keltského barda Ossiana ze 3. století (souborné vydání The Works of Ossian, the Son of Fingal vyšlo v r. 1765). Jednalo se o literární mystifikaci, nicméně Ossianovy zpěvy však hluboce ovlivnily evropskou kulturu a nastupující romantismus. Zeyer byl starým Irskem hluboce zaujat, studoval důkladně historické prameny a zdroje, ve své knihovně měl dokonce odbornou mluvnici staré irštiny. Irskými legendami se inspiroval hned v několika dílech: Maeldunova výprava, Svědectví Tuanovo, Kronika o svatém Brandanu a Ossianův návrat. V Legendě z Erinu se, podle některých pramenů, chopil tématu dokonce dříve, než sami Irové. Kombinací několika mýtů zde vytvořil vlastní originální příběh, ve své podstatě velmi znepokojivou a ve výsledku podmanivou výpověď o lásce, pomstě a síle odpuštění. K ní se vrátil v předvečer prvního celosvětového konfliktu Otakar Ostrčil.
Otakar Ostrčil – z Vinohrad do Národního divadla a poválečného zapomnění
Otakar Ostrčil je jednou z výjimečných osobností naší hudební historie. Zanechal po sobě pozoruhodný hudební odkaz, který zahrnuje (nepočítáme-li studentskou tvorbu) pět dokončených oper – Vlasty skon, Kunálovy oči, Poupě, Legenda z Erinu, Honzovo království, působivé vokální kompozice (mj. baladu Osiřelo dítě, kantátu Legenda o sv. Zitě), různorodé symfonické dílo (mj. symfonie A dur op. 7, variace Křížová cesta), komorní skladby a melodramy. Působil v letech 1914–1919 jako dirigent v Divadle na Vinohradech, které v té době jako třetí operní scéna vytvářelo protiváhu Národnímu divadlu a Novému německému divadlu. Uváděl zde nejen oblíbená díla B. Smetany, W. A. Mozarta či G. Rossiniho, ale i opomíjená (např. J. B. Foerster Debora, Z. Fibich Blaník, H. Berlioz Blažena a Beneš či Mahlerova úprava opery C. M. v. Webera Tři Pintové). Do Národního divadla byl jako dirigent pozván již v r. 1909, na konci r. 1919 zde byl jmenován dramaturgem a od r. 1920 vystřídal Karla Kovařovice v šéfovské funkci. Tu vykonával až do své předčasné smrti v r. 1935. Za svého působení v ND významně rozšířil repertoár o světové novinky, mj. řadu nových operních děl světových autorů v českých premiérách (mj. C. Debussy Pelleas a Melisanda, K. Szymanowski Král Roger, A. Berg Vojcek) a díla současných českých autorů, velmi se zasazoval o opery Leoše Janáčka. Byl zároveň velkým obdivovatelem Bedřicha Smetany, prosazoval jeho díla a jak na Vinohradech, tak v Národním divadle uvedl cyklus jeho oper.
Ostrčil prosadil díla svých současníků, jako skladatel však dnes stojí na okraji zájmu našich operních domů i orchestrů. V Národním divadle bylo z Ostrčilova odkazu naposledy inscenováno Poupě pod taktovkou Otakara Jeremiáše v r. 1945, vrátilo se v nové inscenaci na jeviště dnešní Státní opery o 4 roky později, kde bylo úspěšně uváděno několik let společně s aktovkami Malířský nápad Otakara Zicha nebo V studni Viléma Blodka. Zde byly inscenovány v r. 1945 i Kunálovy oči. V pozdějších letech se však k tomuto dílu už žádná z pražských scén nevrátila. Bylo uvedeno 1959 v Liberci a v témže roce libereckým souborem v rámci Divadelní žatvy v Praze. V mimopražských divadlech se zato objevilo Honzovo království, které svým protiválečným zaměřením komunistickému režimu vyhovovalo podstatně lépe než Ostrčilovy intelektuálně laděné opery a symfonické opusy. Hrálo se v Brně (1959), Olomouci (1951, hostování s inscenací v ND Praha 1979 v rámci Pražského jara), Liberci (1965) a v Plzni (1979). Medvědí službu prokázalo Otakaru Ostrčilovi svým režijním pojetím plzeňské provedení Kunálových očí (2002).
Legenda z Erinu a Otakar Ostrčil
Ačkoliv je hlavní dějovou linkou Zeyerova dramatu klasický milostný trojúhelník, vlastní podstatou je podobně jako v Kunálových očích otázka zločinu, msty a odpuštění. Legenda z Erinu však na rozdíl od Kunálových očí nekončí očistným odpuštěním, ale je vyjádřením tragédie pomstychtivosti. A její hudební jazyk je odlišný – proti smířlivě poetickým Kunálovým očím má v sobě těkavost očekávaného dramatu. Promítá se do ní první celosvětový konflikt, který obracel přítele proti příteli, vyvolával zášť a nenávist a v krvi se topila Evropa i svět. Dramatický příběh z Erinu zahalený do hávu dávných legend je plný zvratů a má silný psychologický aspekt.
Ovdovělý král Fénů Finn, jemuž v mládí za dobrý skutek propůjčila nadpřirozená bytost schopnost uzdravit umírající, se uchází o Granii, dceru Kormaka, krále Erinu. Dívku mají Finnovi přivést jeho syn Ossian s přítelem Dermatem O´Dyna. Právě s tím však Granii spojuje obapolná tajná láska. Milenci se rozhodnou prchnout, pomůže jim Graniin důvěrník druid Dara a jiný Dermatův přítel, princ Midak, syn zámořského krále Kolgy z Lochlainnu, úkladně zavražděného při vpádu do Irska. Midak podezírá z tohoto zločinu Finna a chce ho zabít. Dermat však zachrání Finnovi život a sděluje Midakovi, že zločin na králi Kolgovi nespáchal Finn, ale Dermatův otec. V závěru Midak svou pomstu vykoná na Dermatovi, probodne bezbranného dýkou – a protože Finn sokovi v lásce odmítne poskytnout zázračnou pomoc, Dermat zemře. S ním umírá svou vlastní rukou i Grania. Za krutost ze žárlivosti ztrácí Finn kouzelnou moc, Ossian jej opouští a král Fénů zůstává sám s trpkostí své kletby.
Otakar Ostrčil zkoncipoval libreto pro operu sám. Použil výlučně Zeyerův text, který ale dramaturgicky upravil a zkrátil. Společně s velkými plochami a květnatými básnickými literárními obrazy však vypustil i některé momenty, které osvětlují motivické jednání postav. Naopak zůstalo stejně jako v dramatu i v opeře nedořešené usmíření milenců a Finna s Kormakem, který se na scénu nevrátí ani při smrti Dermata a Granie. Tyto aspekty však srozumitelnost děje zásadním způsobem neovlivňují. Otakar Ostrčil na základě irských mýtů vytvořil prostřednictvím originálních kompozičních postupů silné hudební dílo, které po nostalgickém úvodu získává působivý dramatický spád.
Opera Legenda z Erinu měla premiéru v Brně 1921 za řízení Františka Neumanna, v pražském Národním divadle ji Otakar Ostrčil už jako šéf opery nastudoval sám v r. 1923, se špičkovými pěvci Emilem Pollertem jako Kormakem, Gabrielou Horvátovou v roli Granie, Vilémem Zítkem v roli Finna, Theodorem Schützem jako Dermatem, Václavem Novákem v roli Midaka, Bohumilem Soběským v roli Ossiana a Darou v podání Luďka Mandause. Režíroval Vladimír Wuršer, výpravu navrhl legendární Josef Matěj Gottlieb. Tehdy se odehrálo šest představení a od té doby se po Legendě z Erinu doslova slehla zem. Koncertně zazněly části této opery v rámci Pražského jara 1982 na scéně dnešní Státní opery v hudebním nastudování Bohumíra Lišky s Daliborem Jedličkou (Kormak), Alenou Žaloudkovou (Grania), Antonínem Švorcem (Finn), Miroslavem Frydlewiczem (Dermat), René Tučkem (Midak), Jaroslavem Součkem (Ossian) a Karlem Hanušem (Dara), výběr scén doprovodilo mluvené slovo Soběslava Sejka. Hrál orchestr tehdejšího Smetanova divadla.
Originální kompozice Legendy z Erinu – Ostrčilova operní symfonická báseň
Ostrčilova Legenda z Erinu má romantické zabarvení, je poetická, ale zároveň heroická. Kompozičně má zcela svébytný charakter, je v ní patrné skladatelovo úsilí o vytvoření nového hudebního jazyka, vzdalujícího se pozdnímu romantismu. Vyznačuje se polytonalitou až atonalitou, nepřetržitým členitým tokem hudby, skladatel uplatňuje složitou polyfonii. Hudba vyjadřuje základní atmosféru a náladu scén s občasným zhudebněním konkrétních situací (např. zvuk věštecké harfy v představě Granie). Zpěvní party čtyř jednajících a dvou doplňujících postav mají parlandový charakter, nevycházejí z orchestrálních hlasů, přitom jsou s orchestrální složkou v těsné a neobvyklé symbióze. Nejsnáze by bylo možné tento novátorský postup charakterizovat jako zpívaný melodram.
Ostrčil do Legendy z Erinu promítl různorodost dobových hudebních proudů: impresionismus, svět A. Berga, Schönberga a dalších včetně české hudební tradice, od níž se nedokázal zcela oprostit, a vytvořil svůj vlastní styl, v Čechách unikátní. Jakousi operní symfonickou báseň. Pro Legendu z Erinu je příznačný subjektivní idealismus, kdy postavy jsou spíše symboly a výrazová abstrakce. Vhodnou předlohu jí poskytuje Zeyerovo drama lidí z pro nás exotických krajin s morálkou odlišnou od naší. Pro pochopení děje je třeba podobně jako v opusech Wagnerových znát předem jisté symboly a historické souvislosti. Sepětí hudby s textem je v Legendě z Erinu zcela zásadní. Proto je absolutní srozumitelnost zpívaného slova pro plné vyznění díla a jeho přijetí divákem bezpodmínečná. Legenda z Erinu je náročná interpretačně i posluchačsky. Pronikneme-li však do jejího světa, pohltí nás.
Hudební nastudování – vynikající výkon orchestru a nízká srozumitelnost zpívaného textu
Dominantní a určující složkou v nové inscenaci byl po všech stránkách vynikající výkon Orchestru ND. Krásný, kultivovaný zvuk a precizní provedení orchestrálních partů ve všech sekcích i sólech zaslouží vysoké hodnocení. Robert Jindra vypracoval náročnou partituru pečlivě po stránce dynamické i tempové. Docílil jemných pianissim a zvukové plastičnosti, především v první polovině až delikátního impresionistického charakteru, kdy byl orchestr v téměř dokonalé proporci s pěvci. Patrná byla i kontrastnost partitury v idylických, milostných a bouřlivých scénách.
Nesmírně působivé byly v Jindrově nastudování ryze orchestrální pasáže, především předehra k 2. jednání věstící Finnův příchod. S rostoucí dramatičností v druhé polovině mizel impresionismus a rostla i dynamická hladina, v níž už hlasy pěvců místy zanikaly. U každé konverzační opery je nezbytná kvalitní artikulace, u Legendy z Erinu to platí několikanásobně. Pro dosažení Ostrčilem zamýšleného účinku by nemělo posluchači uniknout jediné slovo. V premiéře jich však unikla většina. Pěvci se soustředili na vnější emoce více než na text a jeho hudební výraz. A nesrozumitelnost zpívaného textu výrazně ovlivnila celkový dojem.
Král Erinu Kormak dominuje prvnímu dějství a František Zahradníček je po pěvecké stránce ideálním představitelem této role. Přesvědčil kultivovaností svého projevu a byl v celém obsazení jedním ze dvou pěvců, kterým bylo dobře rozumět.
Tím druhým byl výborný Svatopluk Sem v roli Ossiana, jehož znělý baryton sametového zabarvení doslova prozářil scénu, kdykoliv se na ní pěvec objevil. Sem má navíc přirozený herecký talent, charisma a empatii. Byl také jediný, jehož postava nepůsobila odtažitě a kdo dokázal vystihnout hudební výraz svého partu.
Američan Seth Carico v roli Finna vzbuzoval jistá očekávání, ale jeho hlas zněl unaveně a postavě krále Fénů nedokázal dát potřebnou váhu ani pěvecky ani herecky – bylo zjevné, že by potřeboval důslednější režijní vedení, aby figuru ztělesnil s nezbytnou panovnickou důstojností.
Přesvědčivě ztvárnil Jiří Brückler zákeřného mstitele Midaka. Peter Berger, před pár lety výborný Massenetův Werther, nyní jako Dermat O´Dyna překvapil malou svěžestí svého průrazného tenoru. Alžběta Poláčková jako Grania zaujala především svým zjevem, srozumitelnost textu byla mizivá. Nevyrovnaně zněl hlas Lukáše Bařáka v roli druida Dary, hlasatelem na Kormakově dvoře byl Radek Martinec.
Zajímavá scénografie, nedotažená režie
Jiří Heřman režíruje Legendu z Erinu v duchu díla, příběh nepřetváří, nedodává jiné děje a zachovává mu historizující ráz. Je to jednoznačně velké pozitivum celé inscenace. Legenda z Erinu vzhledem ke své specifičnosti potřebuje cit pro atmosféru, ale i schopnost zachytit děj a hnutí lidské mysli v gestech a pohybech postav, které převážně konverzují. Podařilo se jen jedno z toho – vystihnout atmosféru prostřednictvím nápaditě řešené, moderně koncipované scénické složky. Kruhová vodní plocha je středem a dominantou temného jeviště, kolem ní v úvodu spuštěný neonový kruh evokuje představu kulatého stolu rytířů svatého grálu (kteří ovšem patří do jiných souvislostí).
Nicméně řešení Dragana Stojčevskiho a volba vhodných projekcí (světelný design Daniel Tesař, videoart Natálie Portíková, Jakub Žanony) navozuje zajímavou představu šerého dávnověku. Kolem vodní plochy jsou umístěny posuvné části jakéhosi kruhovitého stolce kopírujícího její obvod, jejich posouváním se mění prostředí. V zadní části jeviště působivé abstraktní projekce odkazují buď k přírodě nebo k hodovnímu sálu. Adekvátní kostýmy Kateřiny Štefkové mají prvky irské (kostkované pánské kilty), oděvy Kormaka a především důsledně šedého Finna postrádají zřetelný královský prvek. Grania působí v bordó říze vznešeně. Příliš se nepovedla stylizace druida v oranžovém mundúru.
Soustředění režie na vodu lze vnímat jako odkaz na Finnovu ozdravující schopnost, nicméně jeho moc nespočívala ve vodě, ale v jeho ruce – ´blahotvorná ruka´ uzdravovala, nikoliv voda. Ruka, která uzdravuje a dává život, je hlavním motivem Legendy z Erinu. Jiří Heřman tento motiv nevyužil, naopak vodu nadužíval přespříliš. Řada postav se v jezírku v různých okamžicích musí projít, zmáčet se – a hlavně hodně cákat.
Postavy, byť pocházejí ze světa, který je nám vzdálený, by měly působit životně. Opera je plná epického vyprávění, které, nemá-li nudit, musí být předneseno odpovídajícím dramatickým způsobem. Jiří Heřman je však podal pouze schematicky povšechným vyprávěcím stylem, pěvci většinou jen stojí a nezúčastněně deklamují.
Vstupní Kormakovo vyprávění, jak Finn získal blahodárnou moc, členové baletu ND sice zajímavě ztvárňují, to samo však nestačí. Klíčové okamžiky v ději nejsou zvýrazněny – moment, v němž je Midak zasažen poznáním, že jeho otce zavraždil otec Dermata, zaniká v temnotě scény. Boj Midaka s Finnem ve 3. dějství působí nejen nevěrohodně, ale doslova nechtěně komicky – o hlavu větší Finn podléhá drobnému Midakovi.
Téměř po celou dobu ruší hudbu a proud děje dodané pohybové a taneční scény v choreografii Jana Kodeta, které nahrazují skladatelem předepsané výstupy družin obou králů a dívek Graniiných. Zaniká tak jejich vinou např. pulsující sugestivní předehra ke 2. dějství. A zcela nepochopitelná je režijní koncepce závěru. Drama graduje v textu i hudbě k silnému finále, závěrečné tóny zazní, opera skončila. Ale Finn na jevišti stále ještě cáká vodou a hlučně oddechuje do tichého hlediště. Režijní akce trvá, Ostrčilova hudba nikoliv. A opona nepadá a nepadá! Jiří Heřman tímto zásahem ignoruje strukturu operního díla jako celku, silný hudební zážitek s katarzí rozbíjí. Inscenátoři by si nijak nezadali, kdyby tento moment pro příští reprízy přepracovali. Legenda z Erinu Otakara Ostrčila by si to zasloužila.
Je totiž operním dílem, které má rozhodně budoucnost. Je originální, unikátní minimálně v českém hudebním prostředí. A rozhodně by nemělo uniknout pozornosti operního publika. Přes všechny výhrady je v současnosti jednou z nejlepších operních inscenací na pražských scénách – a z operních premiér posledních let nejlepší rozhodně je.
Uvedení Legendy z Erinu na scéně Národního divadla v Praze je odvážný, mimořádně záslužný a inspirativní čin, za který patří Robertu Jindrovi uznání. Díky tomu můžeme začít splácet velký dluh, jenž naše kultura vůči Otakaru Ostrčilovi má.
Otakar Ostrčil: Legenda z Erinu
16. října 2025, 19:00 hodin
Národní divadlo, Praha
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Dragan Stojčevski
Kostýmy: Kateřina Štefková
Videoart: Natálie Portíková, Jakub Žanony
Světelný design: Daniel Tesař
Choreografie: Jan Kodet
Dramaturgie: Patricie Částková, Beno Blachut
Účinkující:
František Zahradníček – Kormak
Alžběta Poláčková – Grania
Seth Carico – Finn
Svatopluk Sem – Ossian
Peter Berger – Dermat O´Dyna
Jiří Brückler – Midak
Lukáš Bařák – Dara
Radek Martinec – Hlasatel na dvoře krále Kormaka
Robert Jindra – dirigent
