Jaké byly v dětství vaše klavírní začátky? Byla to vaše volba nebo spíš volba rodičů?
Moji rodiče mě dali na klavír, když mi bylo sedm let. Zpočátku jsem nechtěl moc cvičit. Víte, jak to většinou děti mají… Obvykle je cvičení nebaví. Ale moji rodiče vytrvali a pak přišel moment, kdy mě hudba začala přirozeně zajímat. Získal jsem vnitřní motivaci a brzy jsem si začal být vědom toho, že pro mě hudba znamená hodně.
Kdy jste přišel s tím, že byste se chtěl stát profesionálním klavíristou?
Asi tak ve dvanácti letech jsem klavír začal brát vážně. Nemohu říct, že jsem se přímo v tomto věku rozhodl stát profesionálem – to je pro dítě velice abstraktní představa – ale někde zkrátka musíte začít. Řekl bych, že jsem v tom věku začal projevovat jistou vášeň pro hudbu. Ve čtrnácti jsem najednou hrál už úplně jinak, na mnohem vyšší úrovni. Věci se vyvíjejí velmi rychle, když jste teenager.
Mezi vaše učitele patřil Leon Fleisher, Rudolf Serkin a také slavný český klavírista Rudolf Firkušný. Jaké máte vzpomínky na své učitele, a především, jaký byl Rudolf Firkušný jakožto učitel?
Tito skvělí klavíristé mě učili mnohem později, až poté, co jsme se s rodinou přestěhovali pryč z Uzbekistánu. Vedle jmenovaných musím zmínit ještě Arie Vardiho – mého učitele v Izraeli – který byl také úžasný. Všichni tito učitelé mě zásobovali podněty k přemýšlení. Rudolf Firkušný byl fantastický klavírista, skvělý člověk, velice ušlechtilý a upřímný. Měl jsem velké štěstí, že jsem se s ním mohl setkat, poslouchat ho na jeho koncertech a hrát mu. Díky němu jsem mimochodem objevil české autory, jako je Bohuslav Martinů nebo Leoš Janáček.
Co nejužitečnějšího vám předal?
Myslím, že se mi snažil vštípit vjem, že hudba je propojena se životem. Jste v první řadě člověkem a až potom hudebníkem. Ne naopak. On sám byl bytostí, která milovala život, hudbu bral jako jeho součást. Jeho způsob života byl velmi odlišný od ostatních muzikantů, alespoň to je můj dojem. On žil opravdu naplno, a to se odráželo v jeho hraní. Ale víte, cílem práce učitele je naučit studenta samostatnosti, nezávislosti. Nemůžete být celý život závislý na svých učitelích. Dobrý student má být jednou schopný učit sám sebe a dobrý učitel jej vede tímto směrem. A to dělali všichni mí učitelé; vedli mě k tomu, abych byl schopný se postavit na vlastní nohy, až dokončím studia.
Jaká byla ta vaše cesta k nezávislosti?
Tohle je velmi těžká životní fáze každého klavíristy. Musíte si poradit bez kontroly. Já jsem velmi brzy začal jezdit na turné, měl jsem mnoho poptávek na koncerty ze zahraničí. Když jste neustále na cestách, nemáte možnost volby. Jste hozeni do oceánu a musíte plavat, pokud chcete přežít. Děláte chyby a učíte se z nich. Každý sólový hráč si tímhle v životě musí projít. Já osobně neznám nikoho, kdo to měl lehké. Co se týče mé cesty – stále se učím. To se mi na hudbě líbí, je to nekonečný vzdělávací proces. Pořád se cítím být studentem. Člověk se vyvíjí a najednou vidí jinak věci, které hrál dřív. Vrací se k nim a mění svoje pojetí. Je zajímavé, když se snažíte vměstnat nové myšlenky do hudby, kterou hrajete třeba dvacet let. Fascinuje mě, že mohu stále objevovat nové přístupy a nové nápady.
Také učíte. Co radíte svým studentům, aby plně využili svůj talent?
Můj čas na učení je velmi omezený. Mám pouze tři studenty. Když přijedu domů, snažím se s každým z nich potkat osobně. Ale i tak potřebuji na výuku asistenta, který je učí pravidelně. K vaší otázce, každý student má jiné potřeby a učitel je musí umět rozpoznat. Někdy to zabere hodně času, neboť každý z nich má jiné problémy, je jinak citlivý a jinak schopný samostatné práce. Musím nejprve přijít na to, jak přistupovat k těmto věcem u každého jednotlivce.
Brzy přijedete do Prahy. Jaký je váš vztah k naší metropoli?
Byl jsem v Praze několikrát. Poprvé to bylo ještě před pádem komunistického režimu v Československu. Praha je krásné město, jak architektonicky, tak kulturně, a především hudebně. Jedno z velkých evropských kulturních center. Lidé jsou v Praze velice přívětiví. Hudební život je velmi intenzivní, máte skvělé orchestry a krásné koncertní sály. Hrál jsem v Rudolfinu i ve Smetanově síni a do obou sálů se brzy podívám znovu.
Ano, 25. října 2025 hrajete recitál v Rudolfinu. Jak jste sestavoval program?
Repertoár pro sólový klavír je obrovský. Každý z mých programů má nějakou myšlenku, někdy například vyberu téma – třeba fantazie, noc nebo dětství… jakékoli téma mě napadne – a vždy si mohu být jistý, že na toto téma najdu dostatek skladeb na výběr. Ale program pražského recitálu je jiný, je inspirován spojeními mezi skladateli. Fascinují mě hudební souvislosti, spojitost mezi tvorbou Schumanna a Brahmse je velmi zřetelná. Stejně tak bychom mohli říci, že díla Debussyho a Prokofjeva k sobě velmi dobře ladí. Debussymu se přezdívá ‚otec moderny‘ – všichni ostatní se od něj museli něco naučit, včetně Prokofjeva, u něhož je to velmi patrné. Navíc se mi líbí změna zvuku mezi první a druhou polovinou tohoto koncertu. Je to jiné století a úplně jiný zvuk, nemohl by být protichůdnější, myslím, že právě to dělá celý večer zajímavějším.
V listopadu se do Prahy vrátíte, tentokrát jako sólista Izraelské filharmonie v rámci jejich evropského turné. Už jste s nimi někdy absolvoval takové turné?
S Izraelskou filharmonií jsem hrál na několika zájezdech. Koncertovali jsme společně v Austrálii, několikrát v Americe, a dokonce dvakrát v Jižní Americe. Byli jsme také společně pozváni na festivaly v Salcburku a Lucernu. Ale nevzpomínám si, že bychom společně absolvovali turné, jaké nás čeká nyní – tuhle zimní sezónu to bude poprvé, co se podíváme do stěžejních metropolí Evropy.
V rámci turné hrajete dva dny za sebou v pražském Obecním domě Beethovenův Pátý klavírní koncert zvaný „Císařský“. Co je podle vás na tomto koncertu speciální?
Všechno, co napsal Beethoven, je speciální (smích)! „Císařský“ koncert patří k největším uměleckým dílům starých časů, podobně jako Mona Lisa. Každá Beethovenova kompozice byla svým způsobem experimentem, zvlášť co se týká klavírních koncertů a sonát. Každý z koncertů obsahuje na svou dobu revoluční myšlenky. „Císařský“ koncert kupříkladu začíná sekvencí několika kadencí, které stojí před samotnou expozicí a vracejí se na scénu znovu asi v polovině první věty.
Když interpretujete hudbu, jaký je váš vnitřní prožitek? Dotkl jste se někdy něčeho vyššího?
Pokaždé, když hraji, mám z toho jiný prožitek. Samozřejmě většinou jde o pozitivní zkušenosti, ale může nastat i ta negativní. Umění je složitý proces a každý umělec při tom doufá, že bude vždy v dobrém nastavení mysli a odnese si něco příjemného. Jako velice pokorný člověk bych se však nikdy neodvážil říct, že jsem se někdy dotkl něčeho, co nás přesahuje. Pokud, tak to musejí říct posluchači. Dělám to nejlepší, co umím, to je vše, co mohu říci já.
Co je vaší vášní kromě hudby?
Rád čtu. Čtení, obzvlášť když jsem na cestách a nemám okolo sebe přátele, je pro mě nesmírně důležitou součástí života. Taky jsem včera navštívil muzeum. Pobývám nyní v Londýně a užívám si kultury, kterou Londýn nabízí – místní muzea jsou vyhlášená… Když jsem byl v Praze, navštívil jsem Kafkův dům, v Salcburku Mozartův… Za kulturou chodím všude po světě. Snažím se žít svůj život, co nejlépe to jde, a kultura je pro mě vždy cestou k lepší náladě.
Nyní žijete v USA, ale narodil jste se v Taškentu v Sovětském svazu, odkud vaše rodina emigrovala do Izraele. Do toho od útlého věku neustále cestujete… Kde se cítíte být doma?
Můj domov je v New Yorku, ale je pravda, že kulturně se cítím být propojen jak s Evropou, tak s Ruskem i Izraelem, kde jsem vyrostl. Tím, že hodně cestuji, mohl bych se nazvat „kosmopolitním člověkem“. Myslím, že rozmanitost kulturního zázemí, kterou mám v krvi, je pro mě darem. Jsem rád za to, že jsem mohl důkladně poznat různé kultury a světonázory. Vím, že mnoho lidí se k takovému kulturnímu bohatství nikdy nedostane, proto si vážím všech možností, které jsem v životě dostal. Když cestuji do cizích zemí a poznávám nové kultury, samozřejmě se soustředím na jejich hudbu.
Jak se tenhle kulturní mix projevuje ve vaší interpretaci hudby?
Někdo řekl: „Hrajete tak, jak žijete.“ Myslím, že v tom je kus pravdy. I když si to neuvědomujeme, způsob našeho života se propisuje do našeho umění. Hudba není samostatný ornament. Nezáleží na tom, jak striktně podle zápisu se snažíte interpretovat skladatele, vždy je v tom kus vás samotných, ať už chcete, nebo ne. To prostě neovlivníte. Vaše životní zkušenosti se nutně odrážejí ve vašem hudebním výkonu. Při hraní se ukáže, kdo doopravdy jste.
