Nekonečnost a perfekcionismus načasování
„Vítam všetkých divákov v tejto sále. Je vypredané, čo svědčí o tom, že sa súčasného tanca nebojíte,“ prohlásila s úsměvem umělecká ředitelka festivalu Miroslava Kovářová první festivalový den v Slovenském národním divadle (SND). Po boku výkonné ředitelky Kataríny Figuly přivítala diváky, hosty a uvedla španělsko-libanonské dílo tvůrců Guy Nadera a Marie Campos.
Inscenace Natural Order of Things odkazuje na cykličnost, přirozenost akce a reakce a díky technické dokonalosti tanečníků zobrazuje i změny, které v přírodě nemusíme hned vidět, ale mají vliv na další vývoj. Devět modře oblečených interpretů využívá vyosení jako hlavní princip pohybu a přesunu po jevišti, vytvářející tak pocit nekonečnosti, repetitivnosti či nezastavitelného tikotu hodin. Hudba napomáhá této iluzi především skrze svůj pravidelný rytmus s minimálními změnami, vytvářející kontinuální gradaci nebo retardaci intenzit tónů, často s využitím techniky samplingu. Tanečníci předvádí nejen obrazově stimulující momenty, ale také vysokou technickou úroveň v kontaktních sekvencích, skocích a celkové kolektivitě fungující bez hierarchie, s úplnou rovností mezi ženami a muži a jejich angažovaností nebo vytrvalostí. Fungují jako řetězec událostí, připomínající neustále se přizpůsobující organismus bytostí, kterým prospívá organický chaos. Nedochází prakticky k žádným zastavením.
Několikrát mají diváci možnost vidět repetici určitých pohybů, které jsou zacykleny ve smyčce, jež neustále posouvá své hranice, opětovně se vrací na začátek a dále vrství původní pohybové vzorce, postupně tvořící rozeznatelné geometrické obrazce. Light design vytváří iluze moře, multiplikace či davu, hranic a nekonečnosti a napomáhá navodit pocit pozorování dokonalé symetrie jako ve filmech Wese Andersena. Celkově je představení fyzicky náročné, dochází v něm k častým energickým regeneracím, ale nikdy ne skrz zastavení. V poslední části díla se vrací technicky náročná partneřina. Najednou jsou tyto party obohaceny o únavu a vyčerpání, takže můžeme pozorovat absolutní soustředění mysli tanečníků na časování, protože při neshodném výdeji sil v ten správný moment by mohlo dojít ke kolizi. Celé představení tak „namotává“ diváky až k zadržování dechu, a to nejen kvůli obtížnosti či vizuální líbivosti, ale i díky tomu, že tanečníci se dokáží pohybovat zcela neslyšně. V okamžicích, kdy hudební složka utichá, zní z jeviště jen jejich dech. Představení diváci ocenili dlouhou standing ovation.
Mezi ráciem a impulzem
Druhý večer se uskutečnil 10. října a byl věnován slovenské scéně. Tu zastoupila Lívia Méndez Marín Balážová se svým příběhem o francouzské sochařce Camille Claudele. Prostor Galerie Nedbalky byl proto velmi vhodným prostředím pro intimní a intenzivní vhled do života zapomenuté a podceňované umělkyně počátku 20. století. Lívia se s Camille setkala poprvé během tvorby inscenace eu.genus od seskupení Med a prach v roce 2018, kdy se její osud stal jedním z inspiračních zdrojů. Z týmu zmíněné produkce se znovu spojila s výtvarníkem Jurajem Poliakem a dramaturgyní Monikou Kováčovou, k tomuto příběhu se spolu vrátili a vdechli mu život.
Čistý prostor galerie byl obsazen dvěma pásy béžového krepového papíru v obdélníkovém rozložení orámovaném židlemi. Na nich byla postavená stočená papírová rolka, dvě plastová vědra, uhly, keramická hlína a mimo ně i sešit a dvě citery. Tato jasná stručná scénografie se během představení transformuje a podléhá energetickému tělu performerky, která je na scéně přítomná už během příchodu diváků. Performance je založena na racionálních a iracionálních rozhodnutích a pohybech, které korespondují s psychickým rozpoložením Camille, která byla 30 let zavřena v nemocnici pro duševně choré kvůli své schizofrenii a paranoi.
Tělo, které Lívia prezentovala, oscilovalo mezi absolutní kontrolou, nezvladatelnou impulzivitou, bezkonkurenční koncentrací a čistou animalitou, což umožňovalo divákům být vtaženi do příběhu, ale zároveň zůstat ve střehu. Její aktivity byly rámcované pípáním, jež je často spojováno s vykonáváním silového cvičení tabaty (vysoko intenzivní intervalový trénink), kterou performerka ráda praktikuje. Jinak bylo představení doprovázeno zvuky citer, které se pohybovaly mezi ladnými tóny a až nepříjemnými intenzitami vyvolávajícími úzkost. Postupné odkrývání vrstev, či osobností, které v sobě Lívia nese v souvislosti s Camille, je jedním intenzivním zážitkem. Jako divák nevím, jestli se dívám na sochařku vytvářející podobiznu Camille, jestli to je ona, jestli je to Lívia, jestli je to Lívia ztvárňující Camille, jestli je materiálem nebo samotnou sochou. Mnohovrstevnatost je jednou z předností performance spolu s absolutním využitím přesně definovaného prostoru a rekvizit.
Jednou z pro mě emočně nejintenzivnějších scén je moment, kdy performerka stojí na hlíně a opakuje text, který je dopisem z Camillina života čteným retrográdně. Emoce, kterou do slov vkládá, působí nejdříve roboticky, nezabarveně až instruktážně, ale postupně morfuje až do jisté bolesti nebo utrpení, což podtrhuje i výraz těla, které je celou dobu v tenzi a vysokém svalovém napětí, snažící se ztělesnit její sochy. Interakce s cihlou hlíny jsou fyzicky náročné, ale zároveň křehké kvůli něžnosti, s jakou k ní přistupuje v momentech přenosů, kdy si ji tiskne na odhalenou hruď. Představení je celkově velmi obrazotvorné a plné významů. To se potvrzuje i na samém konci, kdy je diváctvo po potlesku pozváno k roztrhání papíru a odhalení dalšího kusu scénografie, kde Juraj Poliak vytvořil libreto nebo mapu života Camille. Můžeme si tam tak přečíst uhlíkem napsané útržky nebo vize z jejího života a také vidíme kresby zvěčňující momenty z performance. Toto vizuální přiblížení a odhalení vytváří dokonalý závěr celé performance.
Podívejme se na to zpomaleně
V sobotní večer 11. října se na jevišti SND v prostoru blackboxového Štúdia ocitlo šest nahých těl. Dokázali zmanipulovat čas, mimikou odvrátit pozornost nebo vykreslit absurditu simultánním provedením různých sportovních aktivit v ten stejný moment. Takto by mohlo být ve zkratce shrnuté představení Glory Game od polského choreografa Dominika Więceka. Je za tím ale o mnoho víc.
Na scéně vidíme čtvercovou plochu zasypanou pískem, který ze zadních řad může nejdříve působit jako koberec. Tanečníci přichází ve tmě na pomyslný okraj arény či bojiště a se světly začíná maraton. Ovšem takový, který je v televizi nezachytitelný. Celé představení je vystavěné na technice slow motion, tedy zpomalených pohybech. Bez jediného zrychlení, škubnutí či rychlejšího otočení hlavy se tanečníci pohybují po ploše a prochází přes různé sportovní disciplíny. Můžeme vidět hod koulí, gymnastku na hrazdě, wrestling, plavání a s těmito a dalšími sporty spojené i vítězství s euforií a prohru s hněvem. Dílo se choreografovi formovalo v hlavě sedm let, kdy se inspiroval svou neúspěšnou sportovní kariérou plavce s monoploutví. Další důležitou vrstvou byla inspirace antickými olympijskými hrami, které se konaly pro potěšení boha Dia se silným důrazem na estetiku a harmonii krás duševních i fyzických. Z tohoto pramení i nahota, kterou v inscenaci vidíme. Dílo je vystavěno do pomalých obrazů, které ale dokáží překvapit a jsou nepředvídatelné, což tvoří přidanou hodnotu v jinak zdánlivě jednoduchém konceptu. Ten se točí okolo polemizace s výší ceny výkonu, napětí, dokonalosti či nekončícím zlepšováním se nejen pro vlastní cíle, ale v dnešní době i pro diváky.
Jeden z překvapivých elementů inscenace je například moment odkrývání pískem zasypaných kusů oblečení, které dotváří definici sportovní atmosféry a vytvářejí komické obrazy vyvolané pomalým oblékáním. Napodobování sportovních tradic nebo momentů závodění dokonale zprostředkuje mimika tanečníků, přetavující tak civilní svět do uměleckého. Mozaiky obrazů, které představení ukazuje, jsou plné intenzity, vytrvalosti, a i bez jasného narativu spolu korespondují. Postupně se na jevišti objevují i rekvizity jako surf, lopata nebo medaile a díky tomu se generují další významy nebo familiární stereotypy spojené se sportovním světem. Představení zakončuje odchod interpretů z jeviště a stroboskopový záblesk, který, jak odhalil tvůrce, symbolizuje bouřku nebo vyčištění všeho, co se stalo.
Vítejte na internetu
Výbuch energie. Rychlostí světla generované pohyby. Technická dokonalost. Organický organizovaný chaos. Perfekcionismus, vytrvalost, produkt a konzum. Snažím se vyhýbat superlativům, ovšem v některých případech se to úplně nedá. Soubor tanzmainz v kombinaci s nezávislým německým choreografem Moritzem Ostruschnjakem roztřásli jeviště, budovu Divadla Aréna, Dunaj a doufám, že i bratislavský hrad zacítil jejich sílu. Množství vyprodukovaného pohybu během jedné hodiny bylo nezachytitelné, někdy až zahlcující, ale díky strategii razantních změn, nálad a hudebního podkladu si tanečníci diváky dokázali naladit na žádanou vlnu.
Představení Trailer Park řadím mezi ta nejlepší za letošní ročník Bratislavy v pohybe z jednoduchého důvodu – strategická dramaturgie díla má přesah i za běžné diváctvo současného tance. Svou tematikou se totiž dotýká i mladé generace, která nemusí mít k divadlu a tanci blízký vztah. Moritz Ostruschnjak totiž ve své inscenaci postupuje jako člověk scrollující na telefonu své sociální sítě. Na jevišti se objevují útržky, úryvky, trailery, známá gesta a mimika, zpopularizované typy pohybů, různorodé kodifikované taneční styly, konzumní materiály, a dokonce reklamy. Všechen materiál je přebraný z internetu, žádný pohyb není přímým produktem choreografa a jedná se vlastně o prezentaci zkopírovaného a už existujícího pohybu zasazeného do originální a obrazně působivé choreografie. To, v čem tkví magie díla, je za mne rychlost, kterou jsou tanečníci schopni vyprodukovat. Ta se totiž netýká jen jejich těl, ale i jejich tváří a změn nálad, kterými ovlivňují celé hlediště. Jako v telefonu posouváme jeden reel za druhým a smějeme se meme kultuře, tak se na jevišti objevují obrazy a momenty, na jejichž většinu už si ani nepamatuji, protože v té rychlosti je to až nezachytitelné. Jediné, co člověku zůstane, je naprostý úžas a pocit z toho, co právě viděl.
Algoritmus představení je stejně náhodný jako ten na Instagramu a přístup k hudbě je identický. Slyšeli jsme za sebou zařazenou operu, techno, dětskou píseň, skladbu In My Mind od Gigi D’Agostina, naživo zpívanou skladbu Somewhere Over the Rainbow nebo country, na které tančili salsu. Jedna z těch více významotvorných a skladeb ukotvujících tématiku, i pro nezkušeného diváka, byla píseň Welcome to the Internet od Bo Burnhama, který v textu dává příklady všech abnormalit, které jsou na internetu jednoduše dohledatelné. Tato skladba tak apeluje na absurdnost sociálních sítí s ironií v hlase, ale bez edukativního podtónu a interpreti předvádí perfektní unisono doprovázené grimasami a gesty reflektujícími digitální přesycenost.
Od začátku do konce udržují velmi intenzivní a záměrný oční kontakt s publikem a dokáží tak nastolit atmosféru melancholie, humoru, deprese, uvolněnosti, lásky, stresu – ve zkratce všeho, co se jim jen zachce. Jejich pohybové akce jsou často rušeny civilem a buď spolu vytvářejí jednu dynamickou skupinu, nebo si nechávají prostor a každý ztělesňuje určitý typ reelska nebo meme symboliky.
Představení, které se prakticky nezastavuje, je fyzicky, technicky a mentálně náročné, mělo pro mě nečekaný konec, který působil trochu hořkosladce, což když se nad tím zpětně zamyslím, bylo výborné rozhodnutí. V divadelním sále se rozezněla píseň Who Wants to Live Forever od kapely Queen. Tanečníci se dostávají každý do svého světa, zacyklení ve vlastních pohybových meme strukturách a repetitivních vzorcích, porušujících kontakt s divákem. Světla jsou studená a jejich intenzita snížená. Vše je zahalené do ponuřejší atmosféry a mlhy z vyčerpání. Slova skladby v konotaci s tematikou představení se dostávají pod kůži a zanechávají pachuť reality a směřování naší země.
O smrti před smrtí
Poslední představení, které jsem měla možnost vidět na festivalu Bratislava v pohybe, byla sólová performance Francouzky Solène Weinachter s názvem After All, která se pohybovala v okruzích herectví, současného tance a performance. Celé představení je narativní, v angličtině, doplněno o slovenské titulky na horizontu, díky kterým si ověřujeme, že se nejedná o improvizaci, ale o přesně naučený text, který se neodchýlil ani o slovo. Příběh, který nám interpretka prezentuje, se týká konceptu smrti a jejího plánovaného pohřbu, který vzniká po poněkud absurdní zkušenosti při kremaci jejího strýce Boba. Celé představení je silně interaktivní a diváctvo se stává aktivními členy, ať už je to v momentech humoru nebo pláče.
Na scéně je černá stolička, mikrofon, paraván a ona. Vše je jednoduché a Solène si vytváří vztah s diváky hned na začátku, kdy rozdává předním řadám červené růže. Od toho momentu začíná vyprávět a text doplňovat o pohyby, které jsou střídavě abstraktní a popisné. Chvíli je to ona, chvíli její sestra, chvíli pastor, chvíli se pohybuje v přítomnosti a pak zase skáče do svého minulého já.
První absurdní situace přichází v popisu momentu, kdy na kremaci jejího strýce začíná hrát skladba My Way od Franka Sinatry v upravené verzi bez zpěvu a její otec ji poprosí, aby zatancovala. Vidíme groteskní mozaiku složenou z přesně definovaných pohybů klasického a současného tance, které se praktikují spíše během studia, a ne v praxi, dále ztělesnění motýla, napodobeninu labutě, skluzy po podlaze, jednoduše vše, co stereotypně definuje tanečníka bez širšího kontextu nebo pochopení, které, jak sama přiznává, její rodina neměla. Díky tomuto momentu si získává celé diváctvo, protože v tanečním světě je to nepsaná věc, na které se prakticky všichni shodnou a zažili ji.
Situace založené na pohybu a monology tvoří celé představení a často tak dosahují výborně zvládnutého záměrného patosu a humorné nadsázky. Performerka publikum využívá ke společnému hranému pláči, konverzaci o jejich ideálním pohřbu nebo obdivnému házení předem rozdaných květin. Ze začátku jednoduchá světla se v okamžiku změní na diskotékovou modro-fialovou, začíná hrát techno, tanečnice se převléká do stříbrného oblečení s třásněmi a vytváří ironickou scénu, kdy se bezhlavě v pohybu ztrácí, z pohřbu dělá párty a přechází různé absurdní obrazy na hranici snesitelnosti hluku. Mezitím mistrovsky, ale nenápadně, manipuluje publikum, které s ní kooperuje. Při dalším zlomu atmosféry se dostává do smutku až hněvu a vydává velmi silné vzlyky, občas až vytí, které trvá velmi dlouho a nechává tak vyniknout svůj sytý a silný hlas. Vytváří tak emočně i fyzicky náročnou scénu.
V tomto díle se dozvídáme nejen o její rodině, ale hlavně o způsobu, jakým přemýšlí a jakým dává myšlenkám průběh. Díky tomu se dostavuje pocit intimity a napojení na její osobnost. Na konci se obléká do černé a přichází pro mě vizuálně nejsilnější a nejupřímnější část z celého představení. Za zvuku francouzské písně tancuje. Jednoduše, do vyčerpání, s radostí i bolestí. Působí to jako terapie, extáze, pocit uvolněnosti a bezstarostnosti. Pohybuje se po kruhové trajektorii a zároveň s množstvím točení, s rozpuštěnými vlasy a svobodně až do tmy, což působí jako konec. Je ovšem narušen ještě jedním jejím vstupem, kde říká: „Nenávidím konce. Miluju začátky. Mám ještě aspoň minutu?“ a s tím se na ticho vydává na plochu jeviště a s upřímnou radostí tak zakončuje své sólo improvizací.
Závěrem
Jak jsem zmínila na začátku, celkový průběh festivalu byl obohacen i tanečními filmy, a to původem z USA a Kanady. Jeden z těch pro mě nejintenzivnějších byl film The Sea od režiséra Douglase Rosenberga, který zkoumal intimitu, komunitu a přátelství starých mužů. Mimo jiné také festival hostil Visiting Artist Program, kterého byli součástí Mariia Bakalo (UA), Juraj Bilený (SK), Kaide Alexander Gonzalez (SWE), Patryk Gorzkiewicz (PL), Carlo Diego Massari (I), a já, Nela Rusková (ČR). Našim programem byly čtyři plně nabité dny s intencí sdílet pohybové praxe, dramaturgické přístupy, networkingovat, povídat si s tvůrci choreografií nebo také diskutovat o finančních podporách či politice ovlivňující umění ve všech zmíněných státech. Tento program je skvělou příležitostí pro propojování tanečních scén a jsem vděčná, že jsem mohla být ve větším kontaktu s inspirativními lidmi a celkovým průběhem festivalu. Ten pokračoval samozřejmě dále i bez mojí přítomnosti, a to dvěma představeními. Poprvé za svůj život přijela do Bratislavy ikona postmoderního tance Lucinda Childs, která spolu s interpretkou Miki Oriharou ze souboru Dance on Ensemble vystoupila 18. října v Divadle Aréna v inscenaci STEIN. Posledním uvedeným dílem tohoto ročníku festivalu je duet s názvem BANG BANG, který vytvořil kanadský choreograf Manuel Roque.
Myslím, že Bratislava v pohybe má za sebou další úspěšný ročník a už zbývá jen se zatajeným dechem sledovat směřování slovenské politiky a doufat, že 30. jubilejní ročník festivalu se uskuteční a přinese další vynikající inscenace.
