Barevně vyvážená interpretace Vranického
Historicky daný repertoár dechové harmonie, párového ansámblu dechových nástrojů, jehož konjunktura se kryla s vrcholícím vídeňským klasicismem, zastupovalo úvodní číslo programu, Partita F dur Pavla Vranického (1756–1808). Rodák z Nové Říše u Telče prošel premonstrátskou klášterní výchovou. Ve dvaceti letech odešel do Vídně, kde byl roce 1785 jmenován kapelníkem vídeňského Divadla u Korutanské brány a v roce 1792 prvním dirigentem císařsko-královského dvorního divadla, takzvaného Burgtheateru. Haydn i Beethoven preferovali Pavla Vranického jako dirigenta svých premiér. Skladatelsky proslul Velkou symfonií charakteristickou pro mír s Republikou francouzskou (1797), zakázanou císařským ediktem pro provokativní revolučnost námětu, avšak významnou programními inovacemi.
Partita F dur byla prakticky donedávna považována za dílo Josepha Haydna. Obdržela katalogové číslo Hob.II:7 a mnohokrát jako Haydnovo dílo vyšla tiskem. Nově digitálně zpřístupněné manuskripty hlasů z Badische Landesbibliothek Karlsruhe, přesněji z archivního fondu někdejší Fürstlich Fürstenbergische Hofbibliothek Donaueschingen, který nyní Bádenská zemská knihovna spravuje, však ukazují na autorství Vranického, který je ve zmíněné sbírce bohatě zastoupen. Není však stoprocentně jisté, zda jde skutečně o Pavla, či jeho bratra Antonína. Rukopisné hlasy totiž uvádějí jen autorovo příjmení – Wranitzky. Možnost „bratrské“ záměny přeci jen nelze úplně vyloučit…
Kdo jen trochu zná klasický oktetový repertoár, seznal záhy, že hudba Partity F dur na Haydna skutečně nevypadá. Je stylizována jinak, složitěji, zejména druhá variační část, která různými prvky anticipuje nastupující romantismus. PhilHarmonia Octet Prague zvolil barevně vyváženou, odlehčenou klasickou interpretaci.
Bouřlivá reakce obecenstva na Wajsarovu premiéru
Nikdy bych nečekal, že po tom, co jsem v životě odehrál, na mě premiéra soudobé skladby ještě může tak silně zapůsobit. Festival Moravský podzim objednal nové oktetní dílo u skladatele Petra Wajsara (*1978). Jeho Elektropictures jsou inspirovány skladatelovou zálibou v elektronické taneční i poslechové hudbě. Snaží se ve čtyřech obrazech přeložit některé její charakteristické prvky do ryze klasického hávu. Z elektronické hudby si vypůjčuje rytmy, zvuky, náladu i atmosféru, hledá a nalézá mezi těmito zdánlivě vzdálenými a nesourodými světy styčné body.
Od prvních chorálových akordů a fagotového ostinata s barbarskými rytmizovanými výkřiky dvojic nástrojů (tato nálada se v samém závěru skladby doslovně vrací) mě Wajsarova plnokrevná, temperamentní hudba vtáhla do sebe a už mě nepustila. Tento hudebník si hraje se svými nepřebernými nápady podobně, jak to asi dělával Mozart. Jako skladatel na pomezí žánrů se Wajsar nestará, v jakém komponuje stylu, jakou technikou, bez bázně a bez skrupulí „háže“ svoji bohatou invenci rovnou na papír (respektive do počítače). V podstatě klasickou instrumentaci okořeňuje využíváním speciálních nástrojových technik. Všechny tyto efekty vůbec nejsou samoúčelné a vtipně dotvářejí bezprostředně působící hudební projev.
Wajsarova skladba klade nekompromisní, velmi vysoké technické nároky na všechny zúčastněné hráče. PhilHarmonia Octet Prague však přesvědčil, že disponuje skutečně špičkovými osobnostmi. Nastudování prozrazovalo vysokou profesionální erudici (výrazně byl znát zejména vklad hobojisty Viléma Veverky, fagotisty Václava Vonáška a obou klarinetistů, Irvina Venyše a Karla Dohnala), díky čemuž působilo první provedení Elektropictures suverénním dojmem běžně hraného a zažitého repertoáru. Hráči dali do premiéry doslova všechny síly a odpovědí byla bouřlivá reakce obecenstva. Wajsarova hudba brněnské posluchače nepochybně oslovila mimořádně silně.
Stylizačně vysoce nápadité aranžmá Mahlera
Pozdního romantika Gustava Mahlera (1860–1911) dlouhodobě fascinovala poetika sbírky lidových písní Clemense Brentana a Achima von Arnima s názvem Chlapcův kouzelný roh (Des Knaben Wunderhorn). V letech 1887–1898 postupně Mahler složil dvacet čtyři písní pro hlas s klavírem či orchestrálním doprovodem. Ze sbírky čerpal texty také pro cyklus Písně potulného tovaryše i pro pěvecká sóla svých symfonií. Nacházel v ní vše, co v hloubi duše cítil: přírodu, zbožnost, touhu, lásku, mladost, loučení, rozchod, smrt…
PhilHarmonia Octet Prague zvolil pro zamýšlenou úpravu Chlapcova kouzelného rohu aranžéra Tomáše Illeho (1971), který předtím mimo jiné skvěle upravil pro jeho obsazení Musorgského Obrázky z výstavy. Na základě iniciativy fagotisty souboru Václava Vonáška pak také – po vzoru Mozartovy Gran Partity – zvolil přidání kontrabasu k basové linii dechového okteta, kterou zmíněný nástroj nezaměnitelně zjemňuje. V jednotlivých písňových aranžmá volil Ille kompromisní řešení mezi klavírní a orchestrální verzí originálu. Premiéra úpravy deseti písní cyklu zazněla v lednu 2020 na koncertě Českého spolku pro komorní hudbu v Praze; sólistou byl německý barytonista Peter Schöne. Celý cyklus je časově rozlehlý a pěvecky velmi náročný. Aby získal sólista trochu oddechu, ansámbl v polovině cyklu zařazuje Vonáškovo aranžmá Mahlerovy symfonické věty Blumine, původní volné části Mahlerovy 1. symfonie Titan, kterou skladatel později ze symfonie vyřadil. Mahler tak učinil z důvodu negativního hodnocení kritika Ernsta Otta Nodnagela, jenž Blumine v recenzi výmarského provedení Titana zcela hloupě označil za triviální. Vyřazením odsoudil skladatel tuto nádhernou hudbu k zapomnění.
Základem úspěchu mahlerovského projektu PhilHarmonia Octetu Prague je mimořádně citlivé, stylizačně vysoce nápadité Illeho aranžmá. Autor úpravy prokazuje mimořádný cit pro plasticitu zvuku, mahlerovskou barevnost nástrojů a dobovou stylizaci. Posluchač vůbec nepostrádá smyčce, dokonce ani trubky: v písni Tam, kde krásně vytrubují jsou zašifrovány do přidušených horen a fagotů. Autentičnost mahlerovské instrumentace je ve vší proměnlivosti a barevnosti až neuvěřitelná.
Barytonista Roman Hoza předvedl niterný, silně prožitý výkon, v němž přesvědčil mnohotvárnou, dynamicky a výrazově velmi propracovanou interpretací. Obzvlášť velký důraz kladl na komorní projev. Jeho hlas zněl výborně ve středních a vyšších polohách, v těch spodních občas trochu zanikal. Jeho bohatě diferencovanou dynamiku však dechový ansámbl ne vždy dokázal plně zachytit. Ani sólistově němčině příliš rozumět nebylo. Lesní rohy Kryštofa Kosky a Hany Šukové předváděly skvěle vyklenutá mahlerovská sóla, Monika Fürbach Boušková upoutala vřelými sóly na anglický roh, klarinety si vtipně předávaly lidové vyhrávky a Veverkův hoboj se nade vším leskl v širokých nekonečných frázích věčného dechu. V závěrečné písni Urlicht (Prasvětlo) jsem jako dechař přeci jen cítil únavu některých hráčů, někteří měli své nátisky již „na zubech“ a dlouhé pianové souzvuky se intonačně rozcházely.
V propagačním textu souboru PhilHarmonia Octetu Prague se lze dočíst, že soubor je aktuálně nejvýraznějším reprezentantem české dechové školy v celoevropském kontextu. Obsazení, ve kterém přijel na Moravský podzim, tuto informaci potvrdilo do puntíku. A je velmi sympatické, že kromě toho, že se ansámbl hlásí k tradičnímu oktetovému repertoáru, také hledá – a zjevně nachází – nové cesty k současnému posluchači.
Moravský podzim – PhilHarmonia Octet
21. října 2025, 19:00 hodin
Besední dům, Brno
Program
Pavel Vranický: Partita F dur
Petr Wajsar: Elektropictures (světová premiéra)
Gustav Mahler: Chlapcův kouzelný roh (výběr, arr. Tomáš Ille)
Gustav Mahler: Blumine (arr. Václav Vonášek)
Účinkující
Roman Hoza – baryton
Jan Vokoun – kontrabas
PhilHarmonia Octet Prague:
Vilém Veverka – hoboj
Monika Fürbach Boušková – hoboj
Irvin Venyš – klarinet
Karel Dohnal – klarinet
Václav Vonášek – fagot
Petr Sedlák – fagot
Kryštof Koska – lesní roh
Hana Šuková – lesní roh
