Sešli jsme se v klubu Státní opery, devět dní před premiérou, 15. října 2025, po hlavní zkoušce. Alina Nanu a Giovanni Rotolo, neboli Alina i Vanni, jak mi dovolili je titulovat, si našli čas na rozhovor i v tak exponované době, jaká před premiérou právě je. Za to jim oběma patří moje velké poděkování. A jaký vzkaz by nás měl od tanečníků provázet před premiérou baletu Liliom?
„Je to balet o křehkosti a síle, tragédii a snění, prostě o kontrastech lidského života.“ (Alina)
„Pro publikum bude velmi silné vidět, kolik je v tom díle lidskosti. Není to jen tanec, je to příběh, který se vás dotkne zevnitř.“ (Vanni)
Jak se cítíte?
Alina: Unaveně po zkoušce. Měli jsme dnes první zkoušku na jevišti, ve které jsme projeli poprvé celou inscenaci bez zastavování. Doposud jsme zkoušeli jen po dílčích obrazech, dnes poprvé jsme balet odtančili částečně v dekoracích, ještě bez kostýmů.
Co myslíš, jak se cítíš? (obrací se k Vannimu)
Vanni: Dnes byl první den, kdy jsme projeli celý balet. Což není nikterak dlouho před premiérou, která je již příští týden. Takže, ještě se cítíme hodně nejistí, protože musíme udržet charakter postav a myslet na hodně věcí.
Dokázala byste si představit, že byste někoho milovala tak hluboce, že byste odpustila takové chování? Žít v takovém vztahu? (Liliom Julii bije, je k ní hrubý, ale zároveň ji skutečně miluje, je to příběh velké lásky.)
Alina: Vztah mezi Liliomem a Julií je neuvěřitelně složitý a není to druh lásky, který bych si sama dokázala představit prožít. Věřím, že ve vztahu by nikdy nemělo být místo pro násilí. Jedním z ústředních témat baletu je Liliomova neschopnost nebo spíše jeho vnitřní boj vyjádřit lásku správným způsobem.
Julie má velkou křehkost a sebeobětování, ale zároveň silnou vnitřní ženskou sílu. Musí být velmi těžké tak složitou postavu na jevišti ztvárnit a udržet. Dali vám repetitoři nějaké konkrétní pokyny, jak k ní přistupovat?
Alina: Ano, dostávám k roli výborné vedení od Johna Neumeiera a jeho uměleckého týmu o tom, jaká Julie je, jak vnímá svět, a zároveň mám svobodu objevovat a najít si vlastní pojetí postavy.
Kdo je pro vás osobně Julie?
Alina: Myslím, že je velmi laskavá, na začátku trochu nezkušená a nadšená. Je nesmírně vytrvalá a odvážná, houževnatá ve svém postoji, a právě v tom částečně spočívá její síla. Později se stává oporou a působí uklidňujícím dojmem. Pro mě je také tak trochu snílek.
Kdo je Liliom? A proč je právě takový? Je něco, co byste řekl, že máte oba společné?
Vanni: Liliom je velmi charismatický, přitažlivý, magnetizující osobnost. Sebevědomý a nebojácný navenek, ale neschopný ukázat své skutečné vnitřní já, zvláště pokud jde o vyjadřování emocí. Raději se schovává za masku, protože je pro něj těžké být zranitelný. Hraním tvrdého a silného muže se cítí bezpečněji. Je jednodušší vypadat silně a skrývat své nejistoty.
Cítím se mu lidsky bližší, když je zranitelnější a upřímnější. V reálném životě jsem daleko od toho, jaký je Liliom, ale jeviště umožňuje tanečníkovi stát se někým jiným a hledat část své osobnosti, která v něm jistě je – a snažit se pochopit, co ho spouští a co z něj dělá takového, jaký je.
Minulost Lilioma není přímo ve hře zmíněna. Je to tedy otázka interpretace a představivosti a záleží na tom, co si kdo myslí a s čím souzní. To, kým je jako dospělý, je určitě odrazem jeho minulosti a traumat, kterými si v životě prošel, ale to nikdo neví, protože to není ve hře ani ve filmu uvedeno. Také bych rád dodal, že považuji za velké štěstí, že mohu tuto roli tančit, protože si myslím, že pro umělce je to jedna z nejlepších výzev, jakou kdy může dostat.
Co je pro vás nejsilnějším aspektem baletu Liliom?
Alina: Pro mě je to komplexnost celého díla – příběh, atmosféra, hudba. Je tam strašně mnoho zajímavých momentů. Například scéna, kde jsou zároveň ukázány dva příběhy, zatímco zní dvě odlišná hudební témata.
Co je pro vás na této inscenaci nejtěžší – herecká stránka, rychlost kroků (je to velmi svižné tempo), nebo technické nároky choreografie?
Alina: Pro mě je nejnáročnější najít tu „pravou“ Julii – pokud se to tak dá vůbec říct. Jak jste zmínila, je to velmi složitá postava, a jednou z výzev bylo ji objevit a udržet ji v průběhu celého procesu.
Vanni: Pro mě jako tanečníka, který tančí hlavní postavu, pro Lilioma, je tenhle balet naprostou výzvou. Vím, že je to jeden z nejtěžších baletů, jaké jsem kdy dělal. Je totiž náročný jak po technické, tak po umělecké stránce. Lilliom je na jevišti téměř pořád. Což je vlastně skvělé, protože tak zůstávám neustále propojen s příběhem. Ale zároveň je to opravdu hodně náročné a postava prochází hlubokou emocionální cestou, kterou stále den po dni objevuji. Ještě to není úplně ustálené.
Ale je to důležité, protože pro mě je naprosto zásadní být na jevišti uvěřitelný jak tanečně, tak po herecké stránce, tak to mám vždycky. Snažím se přemýšlet o všech možných momentech, gestech a pohledech. Už od začátku své kariéry dělám jednu věc: kdykoli hraju v takovýchto kusech, představuji si, že mě sleduje kamera, jako bych byl součástí filmu. Protože i když se diváci zrovna dívají jinam, nesmím nikdy „vypadnout“ z postavy. Tohle je způsob, jakým obvykle pracuji u velkých produkcí a velkých rolí.
Proč by se podle vás měli diváci na Lilioma přijít podívat?
Alina: Je to krásná inscenace, která se dotýká mnoha témat a emocí, jež se v baletu často nevyskytují. A také je to vzácná příležitost, nejde jen o českou premiéru, ale pokud vím, také o první uvedení mimo Hamburk.Je to balet o křehkosti a síle, tragédii a snění, prostě o kontrastech lidského života.
Vanni: Myslím, že bych především chtěl, aby se inscenace dotkla jejich srdcí. Aby v ní viděli sami sebe – ne nutně ten konkrétní příběh, ale emoce, které jsou v něm obsažené. Protože Liliom není jen o lásce mezi mužem a ženou, je i o odpuštění, o slabosti, o druhých šancích. A to jsou věci, které se týkají nás všech. Chtěl bych, aby lidé odcházeli z divadla s pocitem, že zažili něco skutečného. A také si myslím, že pro publikum bude velmi silné vidět, jak moc je v tom díle lidskosti. Není to jen tanec, je to příběh, který se vás dotkne zevnitř.
Jak jste se seznámila s příběhem? Vyprávěl vám ho repetitor? Nebo jste už viděla muzikál, četla hru, nebo se dívala na záznam Hamburského baletu?
Alina: Přípravy na premiéru začaly tím, že nám sám pan Neumeier balet představil. Mluvil o díle, o hře i o psychologických aspektech postav a také nám prozradil něco o vzniku a tvorbě inscenace. Před zkoušením jsme neviděli celý záznam baletu, ale během práce jsme mohli nahlédnout do některých částí na několika záznamech.
Jak probíhalo obsazení a kdy jste se dozvěděla, že si John Neumeier vybral právě vás pro roli Julie? Řekl vám o této roli něco osobně?
Alina: Přišel se podívat na soubor na konci minulé sezóny. Už dříve jsme měli tu čest s ním spolupracovat na Tramvaji do stanice Touha, takže některé tanečníky už znal. Pan Neumeier dává velmi hluboké popisy postav, kompletní psychologické vysvětlení toho, co postava v daném okamžiku cítí a myslí, i když jde o velmi krátký moment, a někdy podává i celkový portrét. A když si myslíte, že jste jeho myšlenku pochopili, přidá vám ještě další pohledy a aspekty k objevování.
Chci říct jednu vzpomínku, protože si pamatuji úplně první zkoušku, kterou jsem kdy s Johnem Neumeierem měla. Bylo to při přípravách baletu Tramvaj do stanice Touha. První scéna začíná tím, že hlavní postava sedí takto uprostřed jeviště. A já jsem seděla přesně tak přímo před samotným Johnem Neumeierem. Byla jsem úplně ohromená, cítila jsem se trochu zastrašeně a nervózně, protože on je prostě legendární choreograf.
A také tím, jakým způsobem vám dává pokyny, nabízí množství myšlenek, které vás vedou k novému pohledu na vaši roli. Vlastně vám otevírá úplně nový způsob přemýšlení, který pak můžete použít i u jiných rolí. Díky tomu začnete přistupovat k dalším postavám hlouběji, nejen po fyzické stránce, ale i vnitřně, ať už jde o Labutí jezero nebo jakýkoli jiný balet.
Jak se vám tančilo jako Liliomovi s postavou paní Muškátové, s Kristinou Kornovou? Jsou to velmi specifické scény s velkou sexuální tenzí.
Vanni: Hodně to záleží na partnerovi, se kterým člověk tančí. A je velmi důležité, abyste se spolu cítili pohodlně, protože je to dost intimní. Takže mám štěstí, že tancuji právě s Kristinou, máme skvělou chemii. Už jsme spolu v minulosti tančili mnoho věcí, takže si to opravdu užíváme. A také mám rád, že ty dva hlavní party s touto postavou jsou vytvořené na jazzovou hudbu, takže atmosféra je ještě smyslnější a příjemná.
S kterým repetitorem z Neumeierova týmu jste pracovala na roli Julie? Pokud to byla tanečnice, ztvárnila tuto roli v Hamburském baletu?
Alina: Na rolích Lilioma a Julie jsme já i Vanni pracovali se všemi repetitory z uměleckého týmu, nejvíce jsme však spolupracovali s Marijnem Rademakerem. Ten nás v podstatě vedl od prvního dne – od učení choreografie až po hledání přístupu k našim postavám, detailům, náladám a všemu nad tím. A i když sám tento balet netančil, měl tak hluboké porozumění vůči postavám, že jsem měla pocit, jako by je skutečně ztvárnil. A všichni repetitoři, se kterými jsme tančili, byli neskutečně podporující.
Vanni: Pracoval jsem víceméně se všemi asistenty, kteří nám přišli pomoci nastudovat balet Liliom, protože každý z nich měl na starosti jinou část nebo sekci baletu a všichni nám dali určité nuance a různé úhly pohledu. Ale co měli všichni společné, byla velká znalost Neumeierovy tvorby. To jsme všichni naprosto jasně cítili.
Ale Marijn Rademaker má na starosti hlavní pár, tedy nás. Sleduji tohoto tanečníka už mnoho let, viděl jsem jeho videa mnohokrát a prostě ho jako interpreta miluji, protože je velmi charismatický a univerzální. Takže když jsem zjistil, že přijede nastudovat tenhle balet, byl jsem opravdu nadšený, že se s ním osobně setkám a skutečně se od něj učím.
A co se mi také líbí, je, že vytváří opravdu skvělou, příjemnou a klidnou atmosféru na sále. Vede nás ve všech aspektech baletu s mimořádnou pozorností k herectví, které je pro Neumeierovu práci velmi zásadní. Ale zároveň nám dává prostor zkoumat, zkoušet a tvořit naši postavu, protože někdy to není tak snadné, ale dává nám ten bezpečný prostor i pro chyby. Také je velmi působivé, že i když je obeznámený s Neumeierovým pohybovým slovníkem, myslím, že to pro něj byla obrovská výzva, protože tento balet sám nikdy netančil. A řekl bych, že je velmi těžké vysvětlit tanečníkům něco, co jste si sami neprožili, ale vím, že odvedl úžasnou práci.
Alina: I Když ten balet sám nikdy netančil, měla jsem pocit, jako by ano, protože ho dokázal cítit tak dokonale, otevřeně, do hloubky. A také bych dodala, že jsme zkoušeli s různými lidmi, jednotlivé části měl na starosti vždy jiný asistent, a já jsem od každého, s kým jsem pracovala, získala cenné postřehy.
Jako repetitor s vámi také zkoušel Konstantin Tselikov? Studoval v Praze na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy a potom přešel do Hamburku do školy Johna Neumeiera. A poté do souboru hamburského baletu. Jak se vám s ním pracovalo?
Vanni: Kosťa se staral více o sbory a sborové scény. Ale také jsme s ním, alespoň já, trochu pracoval a má skvělou energii a je velmi precizní. To je pro nás tanečníky také velmi cenné. Všichni asistenti jsou opravdu úžasní.
Alina: Ano, opravdu jsou.
Na co kladli při zkouškách důraz a jak náročný byl proces?
Alina: Řekla bych, že hlavně na hledání správných a upřímných „poloh“ v průběhu příběhu. Například když Julie a Liliom sedí na lavičce a povídají si, Julie nervózně mluví hodně, trochu zbrkle, někdy zakopne o slova a chaoticky přeskakuje z jednoho tématu na druhé. Takže i pohyb musí být stejně zbrklý jako její snaha komunikovat.
Jak dlouho nastudování baletu přibližně trvalo a jak taková příprava obvykle probíhá? (Většina diváků neví, jak dlouho se produkce zkouší – začínáte explikací, kdy autor a tvůrčí tým předstoupí před soubor a představí svůj výklad, svoji koncepci. Díváte se třeba pak ještě na záznam z inscenace a pak přecházíte ke zkouškám s repetitory? A jak dlouho zkoušíte s partnerem nebo na jevišti?)
Alina: Na novém baletu obvykle začínáme pracovat přibližně pár měsíců před premiérou, podle náročnosti produkce. Na Liliomovi jsme začali zhruba koncem srpna. Doma si nic nezkoušíme, ale můžeme se připravovat jiným způsobem, například si o díle něco zjistit, podívat se na videa, přečíst knihu nebo se podívat na film, pokud existuje. Začínáme zkouškami na baletním sále s repetitory a poté přecházíme na jevištní zkoušky. První zkoušky na jevišti obvykle ještě nemají scénu, takže máme vyznačené, kde co bude. Jevištní zkoušky jsou vždy výjimečné, je tam celý soubor a člověk cítí, že se dílo začíná formovat do své inscenační podoby.
Vanni: Nejprve byla explikace, John Neumeier přijel, celému souboru představil svoji koncepci, povídal o tom, jaké jsou postavy, proč si příběh vybral. Četl jsem pak i divadelní hru a viděl jsem i film. A pak jsme začali zkoušet. Takže tím vlastně začal celý proces. Začali jsme zkoušet na sále. A ta domácí příprava, jak jste zmínili, byla spíš o tom, že si člověk dělá vlastní rešerši, čte knihu, dívá se na videa nebo na muzikál.
Co pro vás osobně znamená John Neumeier?
Alina: Je to, jako byste pracovali s legendou. Je úžasné mít možnost s ním osobně pracovat – jako by to otevřelo vaše vnímání i pro jiné role v jiných baletech. Mám pocit, že se člověk naučí nový způsob, jak k postavě přistupovat a jít víc do hloubky. Je to neuvěřitelně cenné. A navíc, i když jsou jeho díla založená na literatuře nebo známých příbězích, nikdy nejsou pouhou ilustrací. Vždy do nich vloží něco vlastního, jakousi esenci lidskosti, která přetrvá.
Vanni: Myslím si, že John Neumeier je génius svého oboru. Vždy mě ohromí jeho znalosti. Pamatuji si, když jsem poprvé viděl záznam Dámy s kaméliemi – nemohl jsem uvěřit, že jediný člověk dokáže vymyslet a zrealizovat představení takovým způsobem. A právě to, jak přenáší příběhy na jeviště, z něj dělá výjimečného umělce a režiséra.
Čas strávený s ním ve studiu je naprosto jedinečný; někdy může být frustrující, protože hledá tu nejupřímnější emoci hned na začátku, a to chvíli trvá, ale nakonec vám dokáže přesně ukázat, co byste měli v daný moment cítit. Vážím si času, který jsem strávil na Tramvaji do stanice Touha, a i tentokrát si to opravdu užívám.
Je to krásně řečeno. Děkuji. A teď trochu odlehčeně. Máte rádi poutě a pouťovou atmosféru? Chodili jste na ně jako děti nebo chodíte i teď?
Alina: Jako dítě jsem na poutě moc nechodila, takže bohužel nemám žádnou veselou historku, kterou bych mohla sdílet. Jako dospělá jsem navštívila Prater park ve Vídni s přáteli a moc jsme si to užili. Poutě mají úžasnou atmosféru a mám pocit, že i když jen procházíte kolem, vždy vás nějak upoutají a donutí se podívat s úžasem.
Vanni: Atmosféru takových míst miluju a mám na ně zvlášť hezké vzpomínky z dětství, protože jsem tam často chodil. Jednou do roka k nám do města přijížděly atrakce a já jsem si to vždycky moc užíval. A i teď, jako dospělý, když se náhodou ocitnu na nějakém takovém místě, třeba i tady v Praze, okamžitě se mi vrátí vzpomínky a stejný pocit, jaký jsem měl tehdy: pocit štěstí a svobody. Taky se mi moc líbí pozorovat tváře lidí. Protože pouť je tak trochu mimo realitu. Má zvláštní kouzlo a atmosféru. Když jsem byl na jedná z atrakcí, ten pocit se mi tolik líbil, že jsem se rozhodl zkusit seskok padákem, protože miluju právě pocit volného pádu.
Na co se teď těšíte?
Vanni: Až bude premiéra… Vlastně, kdykoli pracujeme na premiéře, nechci, aby přišla, protože ta doba příprav je vždycky moje nejoblíbenější. Je pravda, že po premiéře se do baletu víc dostaneš a čím víc ho hraješ, tím víc mu rozumíš. Ale opravdu miluju právě tyto týdny, které teď prožíváme, když už jsi na jevišti a každý den cítíš, jak příběh ožívá, když si poprvé oblékneš kostým, když se setkáš s jevištním partnerem. To je pro mě ta nejhezčí část příprav na premiéru a nechci, aby skončila. Ale vím, že premiéra nakonec přijde, a určitě se moc těším, až to předvedeme publiku.
Alina: Zkoušky, jako byla ta dnešní, jsou vždycky výjimečné, protože na nich je celý soubor a začíná to mít tvar a atmosféru skutečného představení.
Vanni: Je to jako první test, protože se celý soubor dívá a až do té chvíle jsme zkoušeli jen sami a jen pro druhou alternaci obsazení. Takže je to i takový první test, abychom to ukázali ostatním lidem, našim kolegům, je to takový první kontakt s publikem.
A co vy dva? Chodíte spolu ven po práci, jste přátelé? (Oba se smějí mojí otázce a škádlivě tvrdí, že nejsou přátelé, samozřejmě si dělají legraci.)Vanni: Myslím, že přátelé jsme, ale mimo práci se moc nevídáme.
Alina: Občas ano, máme nějaké společné večery a oslavy.
Vanni: Dřív jsme spolu tančili hodně, vlastně celý klasický repertoár jsme dělali spolu. Ale už je to mnoho let, co jsme sdíleli něco tak výjimečného, jako je Liliom. Takže se opravdu těším a myslím, že jsme znovu našli tu chemii, kterou jsme kdysi měli. Nebo alespoň tak to cítím.
Alina: Jsem z toho taky moc šťastná.
Vanni: Abych to ještě raději upřesnil, chemie mezi námi fungovala stále, ale když spolu dlouho nestojíte na jevišti, trochu se to vytratí. Takže ano, je to opravdu vzrušující.
Alina: Já to tak také cítím a těším se z toho, že tančím právě s Vannim.
A tančili jste někdy s někým, s kým jste si třeba úplně nesedli?
Vanni: S kým budeme tančit, si vybrat nemůžeme, o tom rozhoduje někdo jiný. Musíme to udržet profesionální a zkrátka to udělat tak, aby vše fungovalo. Protože někdy se tanečník třeba necítí se svou partnerkou dobře, ale zvenku to vypadá esteticky skvěle. Myslím, že je třeba vždycky najít způsob, jak to zvládnout. Já osobně jsem měl vždycky štěstí na velmi milé partnerky, se kterými jsem se cítil dobře.
Jak relaxujete?
Vanni: Musím říct, že v tomto období je velmi těžké se od všeho odpojit. Je pro mě docela náročné dělat něco jiného, protože nakonec se moje mysl vždycky vrací k baletu. Ale objevil jsem znovu lásku ke čtení a také rád píšu. Hlavně si zapisuji své myšlenky o sobě, o svých pocitech, atmosféře zkoušení. Je to pro mě taková terapie, jak ze sebe dostat emoce. A protože jsem v minulosti chodil na uměleckou školu, rád také kreslím a vybarvuji. Takže když se chci opravdu odpojit, začnu kreslit a malovat, to mi úplně vyčistí hlavu. Taky miluju filmy a seriály, protože u nich se dokážu opravdu odpoutat od všech každodenních problémů a situací.
(Vanni mi ukazuje svůj zápisník, kde má poznámky, postřehy. Každou zkoušku s repetitory tam má zapsanou, všechny připomínky, postřehy. I to, jak se cítil, na co myslel. Na začátku zkoušení si načrtl scénu, hlavní plán. Poznámky pro rozhovor si udělal v angličtině, jinak si vše zapisuje ve své rodné italštině. Obdivně komentuji to, s jakou precizností vše píše do deníku, Vanni nakonec triumfálně dodá, že má doma i psací stroj, který používá!)
Alina: Oba také máme psy a s nimi trávíme taky dost času.
Jakého máte pejska?
Vanni: Já mám takového malého „poníka“ doma. Je to bernský salašnický pes. Je to takový můj malý kluk. Po dlouhém dni v práci je úžasné vrátit se k němu a načerpat jeho energii. Takže ano, to je také část mého každodenního života.
Alina: Já mám pudla, takového křížence. Není to úplně malý pudl, spíš střední. S pejsky chodíme oba rádi ven, rada vyrážím například do lesa nebo se projít podél Vltavy. Obvykle můj odpočinek vypadá spíš klidně.
Krásně řečeno. Děkuji vám oběma. Opravdu moc děkuji za to, že jste si udělali čas a podělili se o své postřehy a pocity. Přeji vám upřímně hodně štěstí, ať se vám daří v osobním i tanečním životě a obrovské úspěchy s inscenací Liliom. Věřím, že diváky zasáhne, dojme a uchovají si v sobě nadvždy ten pocit magie i přesahu, který má.
