Kontext státního svátku a tradice koncertu
Jsem přesvědčen, že Den vzniku samostatného československého státu je naším nejvýznamnějším státním svátkem. Připadá na 28. října a stejně jako já, i většina spoluobčanů na tento svátek s hrdostí čekáme. Tento den spojuje nejen zdravé jádro národa, ale i všechny, kteří jinak stojí z různých důvodů na protilehlých stranách. K oslavě tohoto dne patří i velké množství společenských, kulturních a sportovních akcí, pořádaných časově a geograficky napříč celou republikou, od nejmenších obcí, až po velká města. Oslavy Dne vzniku samostatného československého státu ve večerních hodinách tradičně vrcholí předáváním státních vyznamenání, vždy vysílaném v přímém televizním přenosu. Tomuto nádhernému a důstojnému ceremoniálu předcházel Koncert pro republiku, pořádaný každoročně Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK ve Smetanově síni Obecního domu. Je to koncert výjimečný nejen svou uměleckou úrovní, ale i místem, kde se koná. 28. října 1918 byl v Grégrově sále Obecního domu sepsán Manifest k národu s následným vyhlášením československé samostatnosti. Dramaturgie koncertu byla jednoduchá: Bedřich Smetana – Má vlast. Smetana je jistě jedním z největších velikánů naší historie, Má vlast pak dílem hudebně geniálním, k tomu vyjadřujícím naší národní identitu, hrdost a sebevědomí nejintenzivněji a nejpřesvědčivěji, jak jen umělecké dílo umí. Kdybych věděl kde, rád bych se jen skromným a smutným hlasem zeptal, jestli tyto parametry jsou nedostatečné na to, aby se tento koncert stal trvalou součástí televizního vysílání, stejně jako předávání státních cen. Byl bych šťasten, kdyby si i rodina z druhého konce naší vlasti mohla v teple domova užít atmosféru a jedinečnost tohoto koncertu.
Jsem hrdý na to, kolik našich umělců bylo včera za svou činnost po právu vyznamenáno, nikterak nechci snižovat význam tohoto aktu, ale přeci jen, nejraději je chci zažít právě tam, kde to, co tak skvěle umí, vytvářejí. A Koncert pro republiku na půdě Smetanovy síně takovou oslavnou akcí bezpochyby je. Umění je nedílnou a významnou součástí naší národní identity, všichni to víme, přesto se stále tísní někde v koutě, dáme mu občas trochu prostoru, ale jen tehdy, když ho někdo na něco potřebuje. Čtenářům se omlouvám za trochu delší úvod, ale jako velmi hrdý občan České republiky jsem si ho však odpustit nemohl. Je to ale jen tichý nesouhlas a zároveň jediné negativum, vše následující je radostné, uspokojující a bytostně naplňující.
Tomáš Netopil byl jednoduše brilantní
Koncert pro republiku zazněl celkem třikrát, já jsem navštívil koncert v předvečer státního svátku, 27. října 2025. Již samotný vstup do prostor Obecního domu mě naplňoval hrdostí a očekáváním velkého uměleckého a emocionálního zážitku. Myslím, že podobně slavnostní náladu a pocity měla velká většina publika. Přenádherný sál má svou nezaměnitelnou atmosféru, která se na koncertě této důležitosti ještě více zintenzivňuje. Nemohl jsem se dočkat, až hudba začne, i kdyby úvodním harfovým sólem celá Má vlast skončila, byl bych šťasten, že jsem si to mohl vyslechnout a prožít. Orchestr nastoupil na pódium v běžném obsazení, Smetanova hudba nepotřebuje být zvukově předimenzována do megalomanských rozměrů. K dirigentskému pultu energicky přišel Tomáš Netopil, čerstvě jmenovaný šéfdirigent a umělecký ředitel Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Umělec je ve svých padesáti letech na vrcholu svých sil, jeho energie po celou dobu bez oddechu prostupovala celým geniálním dílem. Hned v úvodu musím napsat, že Netopil byl hlavním strůjcem tohoto jedinečného zážitku. Má dokonalou, velmi čitelnou a srozumitelnou dirigentskou techniku, jeho výrazný pohybový projev s hudbou bytostně souzní a vyjadřuje jeho absolutní zanícení pro hudbu samotnou. Myslím, že kdybych Smetanu neslyšel, ale jen viděl, z Netopilových pohybů a gest bych si náladu a ten správný hudební charakter snadno odvodil. Dirigent „svůj“ orchestr zná již mnoho let, dokonce Mou vlast společně v roce 2008 nahráli.
Vstupní harfové sólo provedly obě harfistky s naprostou samozřejmostí jako jedno tělo a jedna duše se zvukovou jemností, barevností a přirozenou muzikalitou. Počáteční partie mě překvapila klidnějším, možná i opatrnějším charakterem, velmi drobné nepřesnosti v souhře a intonaci jen připomněly, že umělci na pódiu jsou stále lidmi. Po krátké chvilce se však orchestr rozehrál k výbornému výkonu, v němž dominoval zpěvný charakter smyčcových sekcí, zvukový balanc byl velmi vyvážený a uchu lahodný. V exponovanějších částech zvuk stále zůstával transparentně čistý a barevný. Hned po první části bylo jasné, že Netopil má skvělý tempový plán, postavený na charakteru jednotlivých částí, ví naprosto přesně, co dělá, a navíc to vše působí naprosto přirozeně, samozřejmě a přesvědčivě.
Ve Vltavě se nehnal dirigent do těch nejrychlejších temp, jaká si umíme představit, ví velmi dobře, jaká tempa jsou pro hráče optimální. Způsob, jakým muzikanti artikulovali i ty nejkratší motivy, byl příkladný, naprosto vše bylo srozumitelné a čitelné, navíc v perfektní souhře, která jistě nebyla náhodná. Bylo evidentní a téměř hmatatelné, že Netopil našel u orchestru pro svou koncepci naprosté pochopení, nikde jsem necítil obavy, že by zvolené tempo bylo nad hráčské možnosti, i klidová tempa byla přirozená a plynulá, s velkým citem pro možnosti všech nástrojů tak, aby se hudební pohyb nezastavil. Cit, s jakým Netopil provedl orchestr všemi nástrahami Šárky, byl obdivuhodný. Hudební projev orchestru byl od této části vysoce emocionální a strhující. Měl jsem pocit, že Netopil není ten imperátor, který šedesát skvělých hudebníků v orchestru uzurpuje ve prospěch své představy, ale že je jedním z nich, je jejich součástí a společně bez nějakých osobnostních ambicí slouží celku a Smetanově hudbě. Nemohu zapomenout na dechová sóla, byla krásná, raději nikoho nebudu jmenovat, abych na některé nezapomněl, tak za všechny jen třeba překrásné klarinetové sólo. Šárka byla skvostná a já jsem si vlastně nepřál žádnou pauzu, nejraději bych pokračoval dále a svou radost z hudby nepřerušoval. Je však nasnadě, že Má vlast je vyčerpávající a velenáročné dílo a pauza tam pro hudebníky i dirigenty patří.
Sóla jako jedno tělo a jedna duše
Po přestávce umělecká kreace pokračovala čtvrtou částí, Z českých luhů a hájů. Je to část, kdy se mi po Šárce často nedaří udržet trvalou pozornost. Ne tak v tomto případě, čím dál, tím více jsem si uvědomoval Netopilovu přirozenou muzikalitu, v kombinaci s velkou uměleckou pokorou a pochopením pro charakter a náladu jednotlivých partií vytvářel organický obraz Smetanovy hudby, měl jsem pocit, že mě nepřesvědčuje, že takto má daná hudba vypadat, ale že prostě taková je. Nesnažil se za každou cenu uplatňovat odlišnosti, jeho pojetí určitě vychází ze skvělé české dirigentské tradice, kterou respektuje a rozvíjí přirozeným směrem. Expozice dechových nástrojů v jednotlivých sólech byla velmi přesvědčivá, to, co v začátku platilo pro dvě harfy, stále častěji platilo pro dvě flétny, jedno tělo, jedna duše a já za to děkuji.
Tábor a Blaník se na závěr staly přirozeným vyvrcholením celého cyklu, bylo evidentní, že všem na pódiu se daří, sugestivnost a jakási osudovost této hudby byly velmi přesvědčivé. Energičnost, majestát a velkolepost těchto částí se u publika přetavily emocionálně v pocit národní hrdosti a sounáležitosti.
Kapitolou samostatnou, kterou jsem si nechal nakonec, jsou taneční prvky ve Smetanově hudbě, často nesprávně pochopené a někdy ve vyznění nepovedené. Když některý dirigent správný charakter nenalezne, zvolí většinou hbitější tempo a věc se zdá býti vyřešena. Není sporu, že takový přístup Smetanově hudbě ubližuje. Netopil je příkladem umělce, který všechny taneční prvky vnímal velmi intenzivně a způsob, jakým je schopen uchopit tanec třeba v podobě polky, je neuvěřitelný. Mám pocit, jako by sám byl tanečník, on vlastně na stupínku tancuje, ví dokonale, jak má ten tanec vypadat. Způsob, jakým dokáže taneční prvky vyartikulovat, je stěží napodobitelný, jeho zvolená klidná tempa jsou referenční. Navíc, on má z charakteru těchto tanců takové bytostné muzikantské potěšení, které je přenositelné na publikum a má mimořádnou schopnost tak činit.
Závěr Koncertu pro republiku se nesl v atmosféře euforie a obrovského nadšení. Publikum připravilo jak dirigentovi, tak orchestru okamžité a dlouhé demonstrativní ovace vestoje, během nichž stihnul dirigent vyvolat z orchestru mnoho hráčů za jejich sóla, která byla u publika oceněna ještě intenzivnějším potleskem s oprávněnými výkřiky „Bravo!“ Koncert pro republiku byl více než důstojným aktem oslavy Dne vzniku samostatného československého státu. Moc bych si přál, aby Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK našel v osobě Tomáše Netopila tu správnou uměleckou osobnost, která bude v následujících letech psát ty nejšťastnější kapitoly historie orchestru. Myslím, že vnímavé publikum cítí totéž. Za milovníky hudby pak mohu naspat jediné: Bravo, mistře Tomáši Netopile!
Má vlast – Koncert pro republiku
27. října 2025, 19:30 hodin
Obecní dům, Smetanova síň
Program
Bedřich Smetana: Má vlast
Účinkující
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Tomáš Netopil – dirigent
