Na programu Královských koncertů jsou díla sólistická i ansámblová, jejich středem bude cembalo. Přibližte nám dramaturgii večera a díla, která posluchači uslyší.
Francouzská barokní hudba se u nás nehraje tak často jako například italská nebo německá, francouzští autoři zaznívají v komorním seskupení na koncertech jen výjimečně. To byl náš prvotní impuls. S kolegyněmi Julií Branou a Mélusine Srovnal jsme vybraly autory z nejlepších, ty, kteří byli na výsluní v době vlády Ludvíka XIV. a Ludvíka XV. Tito autoři komponovali velká orchestrální díla a opery, my uvedeme jejich komorní skladby a jejich prostřednictvím představíme jednotlivé nástroje – cembalo, violu da gamba, barokní příčnou flétnu a zobcovou flétnu. Název našeho koncertu má původ v názvu skladeb – François Couperin a Jean-Philippe Rameau, jejichž díla hrajeme, nazývají své skladby Concerts Royaux – Královské koncerty. Nejen tyto, ale i skladby dalších autorů byly prováděny v komorních královských předpokojích ve Versailles, rozlohou vlastně v malých sálech, a těmto je také tato křehká hudba především určena.
Na úvod a na závěr zazní cembalo v sólových koncertech, kde jsou barokní příčná flétna a viola da gamba doprovodnými nástroji a tak trochu podbarvují party mé pravé a levé ruky – 3. a 5. koncert Jeana Philippe Rameau ze sbírky Piéces de clavecin en concerts, skladatele velkých kompozic i oper. V centru celého koncertu je Chaconne G dur pro flétnu, violu da gamba a basso continuo Jacquesa Morela, v níž si flétna s violou da gamba předávají a krásně proplétají melodickou linku podpořenou basem continuem v cembalu. Viola da gamba se jako sólový nástroj představí v Suitě a moll Marina Maraise, zobcová flétna v Concertu Royal č. 9 E dur Françoise Couperina, autora, který je známý především svými cembalovými skladbami a jako autor učebnice pro cembalisty s poetickým názvem L’Art de toucher (Umění dotýkati se kláves).
Na jaký typ nástroje budete hrát?
Vlastním kopii francouzského nástroje. Originál pochází z dílny stavitele Pascala-Josepha Taskina z období kolem roku 1740, jedná se o dvoumanuálový nástroj. Moji kopii nástroje postavil český stavitel, pan František Vyhnálek. Na ten budu na Novoměstské radnici hrát.
V čem jsou specifika francouzské hudby, čím je jedinečná?
Francouzská hudba je jiná, není tak virtuózní, výbušná, co se týká emocí, jako hudba italská, je pro ni charakteristické obrovské množství sofistikovaných ozdob, které jsou provázané a zdobí hlavní melodii nádherným způsobem. Názvy skladeb jsou plné alegorií, které je třeba rozluštit a které pomáhají interpretovi najít správný charakter při jejich provádění. Flétnový koncert, který budeme hrát, se jmenuje Ritratto dell’Amore – Portrét lásky, je psán v tónině E dur, tato tónina je přiřazována, co se týče afektu, lásce. Jednotlivé věty jsou označeny různými charaktery a vlastnostmi, jaké láska může mít, co všechno k ní patří. Francouzská hudba je skutečně tak trochu jiný svět, je sofistikovaná, při jejím studiu je potřeba jít do hloubky, a věnovat se i studiu barokní rétoriky, aby interpret získal přesvědčivý nadhled. A stojí to za to, je to krásná hudba! Přitom se někdy u pořadatelů setkáváme s tím, že mají obavy z nižší návštěvnosti, když se hraje francouzské baroko. Například v případě Johanna Sebastiana Bacha takové obavy nepanují.
Není to také o pohodlí, o jisté nechuti vybočit ze zajetých kolejí?
Možná… Doufáme a přejeme si, abychom to našimi Královskými koncerty změnily.
Jak přistupujete k interpretaci barokní hudby? V souvislosti s autory, jejichž díla hrajete v rámci Královských koncertů, jste zmiňovala učebnice, traktáty…
Velmi často jsem se setkávala a setkávám se s otázkou – jak přesně víte, že skladba se má interpretovat zrovna tímto způsobem a že skladatel v baroku to právě takhle chtěl? Otázka se opakovala tak často, že jsem si začala shromažďovat argumenty a pořádat přednášky o traktátech barokních skladatelů. Autoři těchto traktátů se věnují nejen technice hry na nástroj, ale též způsobu provádění skladeb. Měli naprosto jasnou představu o tom, jak by jejich skladby měly být přesně interpretovány do posledního detailu. Jejich spisy se týkají nejen ovládání nástroje, ale i správného čtení notového zápisu. Každý interval, tónina, forma skladby či tempový údaj měly svoji náladu, afekt. Tyto afekty byly pro interpretaci skladeb důležité a my je dnes již trochu přehlížíme. A jak tohle vše řešit i v současnosti, přesně víme – stačí si jen jejich knihy půjčit a přečíst. Všechno je tam podrobně popsáno do nejmenších detailů. Podle mě a pro mě je důležité vycházet z těchto traktátů, pokusit se podívat na skladby pohledem autora. To je základ pro naše řemeslo. A tak to učím i své žáky.
To není snadná cesta…
Je to úplně stejná cesta jako v jiných oborech, pokud chcete něčeho dosáhnout. Vždy se musíte naučit ovládat základní řemeslo a pak teprve může přijít nadstavba v podobě experimentování. Až když zvládnou studenti základ, pak záleží na nich samotných, jakou cestu si dále zvolí, zda zůstanou u tradiční interpretace, či budou experimentovat. Někdy mívám pocit, že hlavní a jedinou metou dnešních hudebníků je hrát co nejrychleji, zřejmě odraz naší uspěchané doby… Ale pouze v rychlosti hudbu ani krásu nevidím. Mně baví objevovat způsob, jakým pracovali, jak já říkám „staří páni“. Baví mě hledat ve skladbách skryté významy, pracovat s minidetaily a dostat se v interpretaci co nejdále, co nejvíce se přiblížit k myšlenkám autora. V oné interpretační hloubce vidím sílu a vnímám ji jako protipól dnešního zrychleného světa, kdy máme kolem sebe všechny možné moderní technologie, které náš život v mnoha věcech ulehčují, ale též obrovsky zrychlují a dostávají nás pod větší tlak na výkon, který je často vykoupen povrchností. A tím ztrácíme i čas na prožitek věcí.
Tím si vás získalo cembalo – klidem, hledáním skrytých významů? Původně jste studovala hru na klavír.
Na plzeňské konzervatoři jsem studovala klavír, ale poslední tři roky studia už jsem hrála i na cembalo. Na Akademii múzických umění jsem dělala přijímací zkoušky jen na cembalo. Měla jsem výborné pedagogy na klavír, kteří mi dali opravdu hodně, co se týče vnímání, chápaní a interpretace hudby, ale s cembalem se mi otevřel nový svět. Cembalo je nástroj ve srovnání s klavírem méně dokonalý, je jemnější, ve zvuku nemá takovou průraznost. Nemůžeme na něj tvořit takové kantilény, jako u klavíru. Ale nástroj nás ve své ‚nedokonalosti‘ nutí daleko více přemýšlet, uvažovat nad tím, jakým způsobem zpracovat zápis tak, aby posluchač dostal nejdokonalejší podobu skladby. Na cembalu musím daleko více vnímat harmonii, pracovat s mikroartikulací, aby skladba mluvila, i co se týče rozboru drobných motivků, intervalů, frází, a to je nádherná práce.
Hrajete ještě někdy na klavír?
Kontakt s klavírem stále mám a jsem za to ráda. Korepetuji se žáky na hudebním gymnáziu. Koncertovat na klavír už bych si ale nedovolila – každý nástroj má jinou techniku hry. Častěji se na koncertech dostanu ke hře na varhanní pozitiv, třeba při doprovodu sólových partů mých kolegů, nebo v rámci větších komorních těles.
Zdá se mi, že cembalo se na koncertech objevuje častěji než dříve. Hrajete na koncertech na vlastní nástroj?
Cembalo není běžný hudební nástroj jako například klavír, a tak si na koncerty musíme vozit vlastní nástroje. Je to dáno i tím, že cembalo si nemůžete jen tak koupit v obchodě. Musíte si ho nechat vyrobit na zakázku, a to trvá někdy i řadu let. I to je limitující a cesta k nástroji je složitější. Nicméně například Česká filharmonie už má nyní v Rudolfinu své krásné dvoumanuálové cembalo. Bylo by skvělé, kdyby se i ostatní koncertní sály vydaly touto cestou, za to bychom byli my, cembalisté, nesmírně vděční.
Cembalo je vnímáno jako nástroj minulosti, můžeme jej vnímat i jako nástroj budoucnosti?
Je řada současných autorů, kteří komponují pro cembalo. Já mám ráda skladby Bohuslava Martinů – ano, ten není tím úplně současným autorem, ale byl geniální, v jeho instrumentaci Koncertu pro cembalo a malý orchestr je obsazen klavír jako doprovodný nástroj k sólovému cembalu, a tím vznikají neotřelé barevné kombinace. Je zde vidět, že i tyto nástroje mohou spolu koexistovat a vzájemně se doplňovat v jedné skladbě. Takže ano, určitě je tato cesta do budoucnosti otevřená.
Jediné, co mě trochu mrzí je, že cembalo je v moderních skladbách vnímáno spíše jako rytmický a bicí nástroj. Ale v sólových skladbách je cembalo velice zpěvný nástroj. Já vždy prosím, aby se skladatelé podívali například právě do francouzské barokní literatury, tehdejší skladatelé dbali na úhoz a jemné témbry barev, jimiž jejich skladby oplývaly a které je cembalo schopno vyprodukovat. Vím, že to jde, a říkám si, jestli se někdy dostaneme zpátky k tomuto přístupu… Mně jsou blízké současné skladby, které mají spíše neobarokní či neoklasický charakter. Takový koncert pro cembalo budu premiérovat v únoru 2026 na Novém Zélandu.
Prozraďte nám podrobnosti – jaká bude světová premiéra koncertu pro cembalo na Novém Zélandu? A jaké je na Zélandu, který pro nás působí stále exoticky, hudební zázemí?
Od roku 2014 jsem členem tamějšího barokního souboru Southern Baroque. Založil jej a vede český violoncellista Tomáš Hurník, který na Novém Zélandu žije už více než dvacet let. V únoru 2026 to bude už devátý rok, co pořádáme po Zélandu, na Jižním ostrově, s tímto souborem turné. A podruhé, kdy se v červenci 2026 bude konat masterclass pro studenty smyčcových nástrojů a cembala. Skutečně se nám daří vytvářet hudební zázemí a prohlubovat zájem o barokní hudbu nejen u posluchačů, ale i u studentů. Doufám, že všechna Tomášova snaha se bude rozvíjet dál, že skutečně vybuduje na Zélandu v tomto ohledu silnou hudební tradici.
Ale abych se vrátila ke koncertu – je to přesně to dílo, jež není odrazem uspěchané doby, ale využívá melodické a barevné vlastnosti cembala. Jmenuje se Four Seasons in One Day (Čtyři období v jednom dni) a zkomponoval jej Anthony Ritchie, který žije v Dunedinu, druhém největším městě Jižního ostrova. Panuje zde specifické, velmi proměnlivé počasí – čtyři roční období tu opravdu můžete zažít v jeden den. Ta se též promítají v jeho skladbě.
Učíte už dlouho, jací jsou dnešní studenti?
Různí (úsměv). Za mnou už obvykle přicházejí studenti, kteří vědí, proč chtějí studovat právě hru na cembalo, tam je jejich zájem a přístup k nástroji už dán. Je celá řada těch, kteří chtějí při studiu proniknout skutečně do hloubky ve svém oboru. Z toho mám velkou radost. Co mě dnes překvapuje ale je, že hodně dnešních studentů neřeší primárně to, jak si nejlépe osvojit hru na nástroj, ale jestli se hudbou či oním hudebním nástrojem pak uživí. Já jsem si při studiu nikdy takovou otázku nepoložila. Vždy jsem přistupovala ke studiu tak, abych se naučila a dozvěděla co nejvíc, došla určitého mistrovství ve hře na svůj nástroj. Neuvažovala jsem nad budoucností a tím, co mi to vynese a jak se hudbou uživím. Dnešní mladí lidé mají velké množství možností, mohou studovat několik škol a oborů najednou, ale otázkou pak je, jaké kvality v těch daných oborech dosáhnou. Ve výuce hry na cembalo ale došlo v posledních několika letech k posunu. Daří se nám cembalisty více propojovat, koncentrovat, podněcovat větší soustředěnost na obor, zájem o hlubší studium, a je to vidět.
Jakým způsobem jste toho dosáhli?
V době covidu se nám podařilo společně s kolegy cembalisty založit soutěž pro studenty konzervatoří a hudebních gymnázií. Pořadatelem této soutěže je Konzervatoř v Brně a duší celého projektu je kolegyně cembalistka Monika Šujanová. V loňském roce už proběhl druhý ročník. Tím získali studenti cembalisté možnost se setkávat už na středoškolské úrovni. Do té doby tu byla pouze soutěž v rámci Pražského jara, kde je ovšem cembalo obsazováno velmi málo a soutěž je určena profesionálním cembalistům a studentům vysokých škol. Před dvěma lety bylo též cembalo zařazeno mezi soutěžní nástroje v rámci mezinárodní soutěže Pro Bohemia, která se koná v Ostravě. Jakmile mají žáci a studenti možnost srovnání, podnítí se soutěživost, je vidět, že je to stimuluje i k dalšímu studiu a chtějí na sobě více pracovat. A to je skvělé! Srovnání se studenty ze zahraničí je další hnací motor. Výuka je nastavena tak, aby žáci získali zkušenosti nejen ze sólové, komorní hry ale též účinkováním v barokním orchestru. Snažíme se studenty motivovat, aby z nich vyrůstali skuteční umělci. Lidé, kteří pak budou krásu umění s pochopením předávat dál.
