Na konci listopadu bude mít české publikum možnost přijít si poslechnout koncert v Rudolfinu, na němž budete hrát Holbergovu suitu Edvarda Griega, „Patetickou sonátu“ Ludwiga van Beethovena, několik skladeb z pera Fryderyka Chopina a také kompozice Jeleny Poulíčkové. Co vás vedlo k rozhodnutí uvést díla právě těchto skladatelů?
Každý z nich hovoří o čase, o tom, jak skrze nás proudí. Grieg se se zalíbením ohlíží na osmnácté století, Beethoven hledí vpřed, v namáhavém boji tvoří budoucnost, a Chopin jako by čas zastavil, pozdržel jej mezi dvěma nádechy. Hudba Jeleny Poulíčkové, napsaná tady a teď, se přidává k rozhovoru. Mým záměrem je, aby koncert působil jako dialog napříč staletími – připomínka, že každá skladba je ozvěna i počátek.
Skladby Jeleny Poulíčkové hrajete docela často. Co vás na její hudbě zaujalo?
S Jelenou mě spřátelila hudba, ačkoli snad by bylo pravdivější říct, že díky hudbě jsme se seznámili a hudba od té doby také udržuje naši vzájemnou konverzaci. Jeleniny skladby na mě nejprve ohromně zapůsobily pocitem jistoty: každý tón se zdál nezbytný, jako kdyby čekal, než jej někdo nalezne. Jelena toho dokáže sdělit mnoho s minimálními prostředky – nikdy skrze zbytečnou přemíru, vždy skrze podstatu. Z jejích skladeb zní hluboká láska k životu.
A co česká hudba obecně? Natrefil jste na skladatele, jehož hudbu byste třeba chtěl prozkoumat hlouběji?
Česká tradice v sobě nese láskyplný vztah k tomu, co bychom mohli označit jako prosté, obyčejné. Dvořák, Janáček, Martinů, ti všichni proměňují každodenní řeč a lidové rytmy v něco zářivého. V poslední době jsem se začal více zajímat o Vítězslavu Kaprálovou. Velice se mi líbí její hudba a stěží dokážu uvěřit, kolik toho světu dala za tak krátký život. V jejích dílech lze vycítit ani ne tak předčasně ukončenou kariéru, jako spíše ducha, který odmítl čekat.
V jakém hudebním stylu se cítíte nejpohodlněji?
Kdekoli lze vnímat lidský hlas. Ať už je to Bachův kontrapunkt či Chopinovy zpěvné melodie, nejlépe se vcítím do hudby, která dýchá, jako by mohl dýchat člověk – váhavě, s povzdechem, naléhavě. Zdá se mi, že styl je podružný ve srovnání s dojmem, že někdo upřímně hovoří skrze zvuk.
Narazil jste na skladatele, o němž si myslíte, že by měl být více známý a hraný, ať už se jedná o historickou postavu, nebo současného autora?
V posledních letech sestavuji programy recitálů, které pojí díla skladatelek s díly známějších autorů. Obzvláště mě nadchla hudba Lili Boulangerové a Vítězslavy Kaprálové. Každá mají vlastní hlas, přesto jsou svým způsobem spřízněné. Obě píší v citovém pohnutí, které nikdy neprosí o soucit. Jejich skladby bohudíky nacházejí místo na výsluní, ačkoli i to stále působí křehce. Doufám, že také díla Jeleny Poulíčkové, jejíž hudba pokračuje ve stejné linii celistvosti a invence, se budou v budoucnu hrát častěji. Tyto skladatelky nám připomínají, že umění spolu napříč časem nesoutěží, ale rozmlouvá. A každá rozšiřuje kruh toho, co vnímáme jako krásné.
Podle toho, co se o vás lze dočíst, jste nadšenec, co se týče starších typů klavírů. Máte nějaký oblíbený?
Snad bych za své oblíbené označil křídlo Érard z poloviny devatenáctého století. Zní jako světlo procházející skrze hedvábí, zřetelně a přitom zastíněně. Nekřičí. Přesvědčí vás, abyste se naklonili blíž a naslouchali. Na takovém křídle jsem hrával v jednom z pohádkových nizozemských zámků, a obzvlášť když jsem hrál Chopina, objevil se občas netopýr a kroužil vysoko nad klavírem.
Jaké vlastnosti má například Chopinův nástroj značky Pleyel, které postrádáte u dnešních nástrojů?
Na moderním klavíru je tón často už masivní, musíte ho opracovat, zeštíhlit. Na Chopinově Pleyelu se začíná dechem, náznakem, a staví se z něj. Jako by vybízel k důvěrnosti – zvuk svíce spíš než reflektoru.
Všimla jsem si, že jste vytvořil několik nahrávek s pomocí „virtuálních kopií“ historických nástrojů. Domníváte se, že budoucnost klavírní interpretace leží v užším sepětí s elektronickými nástroji?
Když využívám virtuální nástroje, není to proto, abych nahradil fyzickou zkušenost, ale abych se k ní přiblížil, když to znemožňuje vzdálenost. Pokud nám digitální pomáhá představit si hmatatelnou skutečnost, rozpomenout se na dech dřeva a kovu, pak může sloužit stejnému účelu, jakému umění vždy sloužilo: obnovit přítomnost, kde chybí.
Rýsují se pro vás nějaké důležité události, ať už v oblasti interpretace, nebo v souvislosti s akcí Solent Music Festival, kterou organizujete?
Ohledně festivalu se letos obzvláště těším na Cenu Lawson-Maye pro skladatele. Vybídli jsme skladatele, aby zkomponovali dětský příběh pro vypravěče, housle, klarinet, violoncello a klavír, což je kombinace, která už dopředu naznačuje typ konverzace plné barev a možností. Nápad na takové zadání přišel z přání úžeji propojit vyprávění příběhů a hudbu.
Velice se mi zamlouvá myšlenka nových skladeb vzešlých z příběhů, zvláště takových, které vyprávějí o zvědavosti, údivu a malých dobrodružstvích života. Velmi se také těším na listopadovou návštěvu Prahy. Připadá mi jako místo, kde umění stále působí jako součást běžného života – ne cosi odděleného či určeného jen pro vyvolené, ale vetkané do rytmu města.
Děkuji za rozhovor.
