„Naši“ Vídeňané Prodané nevěstě rozumějí
Uvádění Prodané nevěsty ve Vídni má dlouhou tradici. Poprvé zde zazněla v Prátru v roce 1892 při pohostinském vystoupení souboru pražského Národního divadla během Mezinárodní výstavy pro hudební a divadelní umění. O necelý rok později následovala inscenace v Theater an der Wien, pro kterou připravil německou parafrázi libreta Max Kalbeck. Vídeňská Dvorní opera otevřela Prodané nevěstě oponu v roce 1896. Od té doby je stálou součástí vídeňského operního repertoáru. Nejen ve Vídeňské státní opeře, kde po této poslední premiéře bylo celkově v sedmi inscenacích uvedeno 489 představení, ale opakovaně i ve Volksoper Wien.
Webové stránky Vídeňské státní opery nové nastudování uvádí takto: „Smetanova Prodaná nevěsta líčí mimořádnou situaci, do které se během církevní pouti dostane celá česká vesnice, a zdánlivě bezvýchodný boj mladé ženy za svou domněle zrazenou a prodanou lásku. Utopický protějšek ve formě kočovného cirkusu nastavuje zrcadlo touhám vesničanů, jejich závislostem, strachům a nadějím.“
Předesílám, že si uvědomuji svou „zatíženost“ celoživotním vztahem k Prodané nevěstě, kterou jsem viděla v desítkách inscenací. Vytvořily základní referenční rámec, který mě ovlivňuje. Snažila jsem se hodnotit novou vídeňskou inscenaci s otevřenou myslí, nicméně ať chci, nebo ne, vždy budu její „cizí“ produkci vnímat a hodnotit na tomto „pozadí“ a zkušenosti a srovnávat s nimi. Na rozdíl od vídeňského publika, pro které má „Prodanka“ zcela jinou inscenační tradici – a jinou i pro německého režiséra Dirka Schmedinga.
Hudební esprit vídeňské Prodané nevěsty s dílčími limity
Dirigent Tomáš Hanus je s orchestrem Vídeňské státní opery sžitý už od svého zdejšího debutu v roce 2017 v Rusalce, po které následovaly inscenace Jeníček a Mařenka, premiéra Evžena Oněgina, Jenůfa a v sérii na přelomu letošního listopadu a prosince ho čeká Věc Makropulos. V Prodané nevěstě předvedl, že umí využít předností tohoto vyhlášeného vídeňského orchestru. Nepamatuji, že bych kdy slyšela zahrát předehru se skvěle rozvrženými nepřehnanými tempy a kaskádami dynamiky tak brilantně s perfektním staccatem dechů i „nerozmazaných“ smyčců a plynulým přebíráním frází. A mrzelo mě, že za takovou interpretací „musím“ jet do Vídně. O to víc však zarazilo, že se při premiéře vzápětí pod Hanusovou „čitelnou“ taktovkou rozcházela souhra orchestru s úvodním sborem Proč bychom se netěšili a ani další sborové scény nebyly po této stránce zcela precizní.
Celkově ovšem dodal Hanus Prodané nevěstě temperament, kterým podtrhl komické scény, dobře vyvážený lyrickými částmi. Frázím dodal (i v němčině) přesně umístěné akcenty a linie oblouků stavěl k vrcholům a zakončením. Hanus si při plastické dynamice také uhlídal vyváženost zvukové hladiny orchestru vůči sólistům tak, aby nepřekrýval ani lyričtější soprán Slávky Zámečníkové, jemnější ve vztahu k prostoru Vídeňské státní opery, ani méně znělou basovou polohu Petera Kellnera.
Slávka Zámečníková se ve Vídeňské státní opeře etablovala od roku 2021 v mnoha rolích hlavně lyrického oboru (Straussova i Massenetova Sofie, Pamina, Nannetta, Zuzanka). I jako půvabná Mařenka dokázala se svými možnostmi oblého technicky zcela spolehlivého sopránu velmi promyšleně hospodařit, aniž se uchylovala k jeho přepínání. Díky tomu obsáhla plnou škálu Mařenčiných hudebních charakteristik od zamilovaného děvčete přes vzdorovitou dceru, lišáckou manipulátorku, naštvanou dračici i hluboce zklamanou dívku zničenou domnělou zradou člověka, kterému tak věřila.
Také Pavol Breslik je publiku Vídeňské státní opery už známý hlavně jako Lenskij, Alfred nebo Don Ottavio. Ani on nepatří k vysloveně mladodramatickým Jeníkům, nicméně vedle Mařenky Slávky Zámečníkové působil svým průrazným spinto tenorem jako suverén, který si je pevně jistý sám sebou i ve chvíli, kdy se proti němu postaví celá vesnice, respektive v této inscenaci celý cirkus.
Tradici naivních buffo Vašků se obsazení Michaela Laurenze (ve Vídeňské státní opeře mimo jiné Mime i Loge, Monostatos, Števa nebo Don Basilio) vymykalo nejen tím, že vypadal starší než jeho starší nevlastní bratr. I díky jeho zvučnému pevnému spinto tenoru postava působila ne „nedospěle“, ale až „existenciálně“ tragicky. Spíše než úsměv budil jeho ztrápený Vašek soucit – v souladu s inscenační koncepcí.
Třebaže Peter Kellner je ve Vídeňské státní opeře od roku 2018 velmi dobře zavedený především mozartovský basbarytonista (Leporello, Masetto, Papageno, Guglielmo, Figaro, Publio), part Kecala, vyžadující plné basové hloubky, nezohledňoval jiné přednosti tohoto sólisty a ani typově nebyl ideální volbou. Kellnerův kultivovaný barevný spíše baryton než bas oslabil komický charakter Kecala jako protřelého sebejistého nafoukaného handlíře, jehož domnělé mazanosti se nakonec všichni vysmějí. A nejen Kellnerův Kecal, ale i Principál Matthäuse Schmidlechnera se poněkud ztrácel v režijní změti vedle spousty artistů, dětí z Operní školy Vídeňské státní opery jako medvídků a komparzistů coby naolejovaných svalovců a kovbojských dívek v šortkách a s nahými bříšky.
Zejména na sezpívanost choulostivý sextet Rozmysli se, Mařenko ukázal, že obsazení ostatních rolí v novém nastudování Prodané nevěsty Vídeňská státní opera nepodcenila. Zejména mezzosopranistka Monika Bohinec jako Háta dostála pojetí autoritativně komandující matky, zatímco Hans Peter Kammerer si ponechal chladný odstup otce Míchy i ve chvíli smiřování s Jeníkem. Po pěvecké stránce byli Krušinovi Franzem Xaverem Schlechtem a Margaret Plummer obsazeni výborně, nicméně věkově působili spíš jako Mařenčini sourozenci a facka, kterou Krušina uštědří vcelku smířlivé Ludmile, působila přehnaně. Ilia Staple se předvedla nejen pěvecky, ale i herecky jako excentrická a fyzicky zdatná Esmeralda.
„Prodanka“ jako cirkusová show v lunaparku
Pro Dirka Schmedinga (*1983) byla Prodaná nevěsta jeho debut ve Vídeňské státní opeře. Tento německý režisér vystudoval umění a literární vědu a od roku 2013 se etabluje v německy mluvících divadlech. Jeho inscenace německé premiéry opery Guercœur od Albérica Magnarda v Theater Osnabrück byla v anketě kritiků Opernwelt označena za „objev roku. Za významné jsou považované jeho inscenace oper Solaris od Dai Fudžikury ve Státním divadle Augsburg, Švanda dudák od Jaromíra Weinbergera v Opeře v Grazu, Caligula od Detleva Glanerta (Deutsches Nationaltheater Weimar) nebo Pasažér od Mieczysława Weinberga (Státní divadlo Braunschweig).
Po Švandu dudákovi je Prodaná nevěsta druhým Schmedingovým setkáním s českou operou. V rozhovoru v programové brožuře k inscenaci říká: „Byla to vůbec první opera, kterou jsem kdy viděl. Pamatuji si, že už při předehře se mi rozbušilo srdce a při slavné polce ve třetím dějství mi úplně vynechalo. Viděl jsem tehdy velmi tradiční, ‚muzejní‘ inscenaci – s velkou stodolou, kroji, vším, co k tomu patří. Ale přesto to byl nesmírně živý večer. A co mi zůstalo, nebyly ty kroje, ale obrovská bezprostřednost, vitalita a humor té hudby“. Během matiné před premiérou charakterizoval své východisko a režijní přístup: „Tato opera stojí mezi světy – mezi komedií, lyrickým kusem, lidovou hrou i dramatem – a právě to dává interpretům obrovskou svobodu. Smetana se inspiroval Mozartem i Shakespearem – v jejich laskavém, neodsuzujícím pohledu na postavy. Pro nás bylo důležité snové pojetí, protože tato opera má tendenci uvíznout v rovině ‚veselého realismu‘. Cirkusové prostředí, které jsme vytvořili, nám umožnilo ukázat její fantaskní i temnější stránku – jak se postavy dostávají do emocionálních extrémů, kde už realita přestává platit.“ A výtvarník scény Robert Schweer k tomu dodal: „Nám bylo velmi brzy jasné, že chceme dílo do jisté míry odtrhnout od folkloru. Začali jsme hledat příběhy ukryté za folklorní fasádou. Objevili jsme křehké postavy, křehkou společnost a snažili jsme se pro to najít vizuální obrazy.“
Podle Sabinova libreta se Prodaná nevěsta odehrává na „vesnici za posvícení“, předpokládejme, že kolem doby jejího vzniku v Čechách. Posvícení tehdy byla tradiční slavnost, konaná na počest posvěcení místního kostela, označovaná také jako výroční pouť nebo hody – v současnosti pak spojovaná s oslavami, zábavou, pouťovými atrakcemi a tanečními zábavami.
Režiséra Dirka Schmedinga a jeho tým (scéna Robert Schweer, kostýmy Alfred Mayerhofer) zaujali hlavně komedianti a tuto v Prodance sice důležitou, ale vlastně okrajovou scénu extrapolovali ve formě okázalé cirkusové show a lunaparku na celou operu (nebo snad celý svět?).
Relativně velká cirkusová trupa nepřijede do 19. století, ale podle kostýmů, popcornu, mopedu, mobilních toalet TOI TOI a další spousty rekvizit rovnou do současnosti, dle obřích dýní na vozíku někdy kolem Halloweenu.
Tímto posunem jsou poznamenány všechny postavy. Potetovaný Jeník, náruživý kuřák, se spoustou prstenů v kovbojském úboru a botách, se jeví jako zaměstnanec cirkusu. Mařenka, půvabná blondýna, nejspíš brigádnice v pracovní kombinéze opásaná prodlužovačkou, vyměňuje prasklé žárovičky nápisu Love Rodeo na pokladním kiosku. Manžele Míchovi pak přivezou jako atrakci v kleci s nápisem Der Raubtier / Šelma – Háta má na sobě mondénní plášť s leopardím vzorem a vlečkou, dost dlouhou na to, aby se pod ní mohl schovat „mamánek“ Vašek, zatímco Mícha v uhlazeném obleku celému cirkusu nejspíš šéfuje.
Mařenčini rodiče patří zřejmě mezi obyvatele místa, kam lunapark dorazil. Kecal přijede na mopedu uzavřít svatební smlouvu, kterou se vyplatí starý Krušinův dluh vůči Míchovi. O tom, že to nebude pro Kecala snadný úkol, svědčí láhev kořalky mezi řídítky jeho mopedu a smlouva s dlužným úpisem o délce několikametrového skládacího leporela.
Hned při předehře před cirkusovou revuální oponou s blikajícími žárovkami kolem portálu se Jeník a Mařenka chtějí dychtivě pomilovat, ale překazí jim to lidé, kteří s „písní na rtech“ (Proč bychom se netěšili) přiházejí s pouťovými balónky, lízátky, perníkovými srdíčky, cukrovou vatou na špejlích a kornouty s popcorny i svatebním závojem pro Mařenku a synchronizovaně se veselí. Po zvednutí revuálky se zdá, že se ocitáme v obří „claw machine“, ke které Jeník, vystrojený jako ženich, přikutálí velký kašírovaný pětišilink a drapák z automatu vytáhne právě nevěstu. Kupa zbývajících plyšáků v lidské velikosti „obživne“ a všichni se neuměle pohupují.
Své pochybnosti si Jeník s Mařenkou vyříkávají u pokladního kiosku, který jim slouží jako úkryt pro „Věrné milování“ tak náruživé, že si medvídci kolem stydlivě zakrývají očička. Paralelní příběh plyšáků (nyní jako „nevěst“ v tylových sukýnkách a závojích, „ženichů“ s cylindříky a motýlky i „dětí“ s mašličkami) v automatu s nevěstou pak ještě pokračuje. Na hudbu brilantní polky však jen nemotorně hopsají, utěšují nevěstu a darují ji tolik balónků, že se opět vznese.
„Dvojkolejnost“ příběhu v automatu s drapákem se pak ale z inscenace vytratí, protože ji nahradí atrakce lunaparku mezi dvěma vysokými nosnými osvětlovacími věžemi z kovových trubek, které slouží i pro upevnění reklamních plachet na jejich „senzace“. Nechybí valník se sudy piva, stánek s pokladnou, obrovité reklamní půllitry s „pěnou“ i vele-wurst s podobně monstrózní tubou KREN / Das Original značky Mautner Markhof 1841, kterou pak opékají patřičně zpocení svalovci. Do Love Rodea se vstupuje z obřího rudého srdce pomalovaného jako obličej, odkud Háta strká na svatbu vyšňořeného Vaška. A Mařenka mu začne „věštit“ osud z koule převlečená za jasnovidku.
Z pouťových atrakcí je středem pozornosti Love Rodeo s maketou býka divoce se „vzpínajícího“ na pérech. Muži uzavírají sázky, jak se která z ordinérně oblečených „kovbojek“ udrží v sedle déle, jiní se „klaní“ Pivečku jako božstvu notně nachmeleni, až se strhne všeobecná rvačka, Jeník sice přepere Kecala, ale jako domnělému zrádci mu lidé strčí hlavu do malty a zasypou ho odpadky.
Scénu pro třetí dějství tvoří vnitřek cirkusového stanu s lavicemi v hledišti kolem arény a spoustou pytlů s odpadky. Z nich před zmateným Vaškem začnou vylézat komedianti, a dokonce ho přimějí, aby v krabici pilou přeřízl Esmeraldu a na znamení věrohodnosti ho pocákají kečupem. Pak už režisér vpustí do cirkusového hlediště publikum, před kterým se začne odehrávat (i za pomoci promítaných videozáběrů) „Familienzirkus“, jak Vašek Mařenku nechce, její rozmýšlení i Jeníkovo přemlouvání a hádka s Mařenkou. Až to evokovalo Leoncavallovy Komedianty s nejasnou hranicí mezi realitou a představením, při kterém se však „publikum“ od produkce Rodinného cirkusu odvracelo a nudilo se.
Režisér se ovšem v závěru dostal svou cirkusovou koncepcí do úzkých, když se Míchovi podivují, kde se tu Jeník vzal, ačkoli účinkuje ve stejné cirkusové trupě jako oni. Jeník se usmíří s Míchou jen velmi formálně, v blyštivém svatebním saku sebere Kecalovi z jeho diplomatky svou výhru a furiantsky rozhazuje desítky bankovek, které cirkusáci vděčně sbírají. Za bouchání petard s konfetami inscenace končí vášnivým polibkem Jeníka a Mařenky v bílých svatebních šatech, zatímco nešťastný Vašek stranou hořekuje a Franta, nyní už střízlivý, v „medvědích“ kalhotách sice dostane od Indiána facku, ale stejně se zapojí do společného kankánu.
Prodanou nevěstu jsem už viděla zasazenou do mnoha nejrůznějších míst a lunapark s cirkusem se vlastně nabízí (ostatně použil ho například v roce 2008 v Pařížské národní opeře režisér Gilbert Deflo). Musím uznat, že vídeňská inscenace Prodané nevěsty byla profesionálně do detailu sehraná a všichni plnili režií předepsané úkoly s plným nasazením. Bylo jich ovšem tolik, že (zdaleka ne jen pyrotechnické efekty) „přehlušovaly“ hudbu a zpěv. Režisér rozehrál mnoho vrstev příběhu: claw machine, Vaškův „psycho-cirkus“, nejasná hranice mezi cirkusovým představením a „skutečnými“ vztahy. Jenže tyto výkladové linie začínaly a vytrácely se během inscenace tak roztříštěně, že celek ztrácel vnitřní logiku a převládl zmatek. Některé režijní nápady pak pro mě byly nevhodně groteskní – třeba když Mařenka nutí Vaška, aby se jí zřekl, stvrdí svou přísahu po vzoru pokrevního sbratření Old Shatterhanda s Vinnetouem tak, že Mařenka řízne Vaška do dlaně a pak i sebe a zpečetí přísahu svou krví. Oba pak nosí na dlani zkrvavený obvaz, podle kterého se při konfrontaci pod dohledem Míchových a Kecala „poznají“.
Proč a jak německy
Lze souhlasit s tím, že přes jednoznačný trend uvádění oper v originále má smysl hrát Prodanou nevěstu v jazyce země, kde se uvádí. Vídeňská státní opera se pro novou inscenaci rozhodla pořídit i nový překlad libreta, který vytvořila Susanne Felicitas Wolf a dramaturg inscenace Sergio Morabito ve spolupráci s dirigentem Tomášem Hanusem. Překlad prý je moderní a text se místy od původního liší „aktualizacemi“. Nejsem natolik zdatná němčinářka a znalkyně dřívějších překladů Kurta Honolky, Paula Esterházyho, Carla Rihy a Winfried Höntsch, které adaptovali, abych posoudila nakolik. A německé titulky, které bylo možné sledovat na obrazovkách u sedadel, neodpovídaly skutečně zpívanému textu.
Jak vysvětloval také Tomáš Hanus, u komedie, která je navíc „doma“ i ve Vídni, má význam, aby publikum rozumělo každému slovu. A vysvětloval, proč na rozdíl od Kalbeckovy adaptace ponechali česká jména: „Na Jeníka jsou třeba dvě noty, zatímco na Hans jen jedna, na Marii dvě, na Mařenku tři noty. Také stavba německé věty je jiná.“ Dramaturg inscenace Sergio Morabito to ještě podepřel argumentem, že Smetana sám nebyl český rodilý mluvčí a přidal dokonce i politický aspekt: „Právě dnes, kdy nacionalismus opět sílí, má smysl ukázat Smetanu jako evropského, nikoli úzce českého autora.“ Hlavním cílem mělo být hledání nejvhodnějších jazykových řešení, aby text přirozeně odpovídal hudbě i současné mluvě.
Kontext
Dirk Schmeding samozřejmě není první (ani poslední), kdo – mnohdy velmi vynalézavě a zajímavě – umístil inscenaci Prodané nevěsty mimo předepsanou náves s venkovskou hospodou (o spoustě adaptací ani nemluvě). Jen za posledních třicet let jiný inscenační výklad mimo letitou „plzeňskou“ krojovanou tradici s holubičkami před malebnými průčelími vesnických stavení (kdy – s nadsázkou řečeno – se inovace omezovaly na to, zda má Kecal deštník červené či jiné barvy a zda přijdou Krušinovic zprava nebo zleva) nabídli v pražském Národním divadle tři režiséři: Pavel Šmok (1992) ji hravě roztančil s milostným dováděním ve stohu slámy, Josef Průdek (1999) na scéně Borise F. Kudličky s rozkládacím šedivým nečesky působícím patrovým domem na točně přesadil děj do počátku 20. století a uplatnil svou typickou hereckou drobnokresbu. „Sokolská“ verze Jiřího Nekvasila (2004) na scéně Daniela Dvořáka pracovala s vyostřenými charakteristikami postav i americkou vlajkou nad Vaškovým snem o komediantech. Šéf hradeckého Draku Josef Krofta se scénografem Petrem Matáskem se nakonec k Prodané nevěstě v Národním divadle v roce 2008 nedostali – Bohumil Gregor se v době, kdy dirigent měl ještě rozhodující autoritu, vzepřel pětinásobné multiplikaci Mařenek mezi křivými zrcadly bludiště na Petříně, kde se zjevuje zmatenému Vaškovi, protože inscenace se měla odehrávat během pražské Národopisné výstavy roku 1892, kdy bylo bludiště postavené, a aviatik Jeník na ni měl přiletět balonem.
Staletou inscenační tradici velmi nápaditě oživovaly soubory mimo „zlatou kapličku“. Prodanou nevěstou začal v roce 2005 nápad Jany Divišové a Renée Nachtigallové připomenout přírodní divadlo v Šáreckém údolí, kde deseti tisícům diváků nevadí, že poposedávají na pařezech a kořenech.
V olomoucké inscenaci (2001) Václava Málka na pouť v současné vesnici přišli nejen lidé z nedalekého velkoměsta, ale i amerikanizovaný emigrant Kecal ve stetsonu, a o devět let později zde Michael Tarant rozehrál další vrstvy frašky s desítkami „připsaných“ postav během pouti s církevním procesím na návsi kolem rybníčku, do kterého kromě místního opilce spadne i skrblík Kecal. Do masopustního „maškaření“ zasadil „Prodanku“ Ondřej Havelka v Brně (2006) s gejzírem přesně zacílených a vypointovaných nápadů.
V Ústí nad Labem (2009) Karla Štaubertová původní verzi anekdoty s mluvenými dialogy během jedné vesnické pouti rozvinula jako „rok na vsi“ a umístila ji do hospody U Kecalů s hostinskou paní Kecalovou (v podání mima Jaroslava Čejky). Tuto dvouaktovou verzi příhodně zvolila i Jiřina Marková Krystlíková pro svou Dětskou operu a tuto (Vy)Prodanou nevěstu kolem zaplachtovaného vozu komediantů sleduje nejen publikum, ale lajsko dětí, které se zapojují do děje. A z této první verze vyšla také inscenace studentů JAMU v režii Davida Kříže (2013), kteří ji pojali jako komiks ve stylu Foglarovek s mluvenými dialogy upravenými do současné mluvené češtiny.
V Plzni, která se hrdě hlásí ke smetanovské tradici, mělo v roce 2014 premiéru nové nastudování Smetanovy Prodané nevěsty výlučné tím, že právě tato inscenace slavnostně zahajovala provoz Nového divadla. Tým režisérky Jany Kališové udělal z „Prodanky“ kalup scének, minipříběhů, špílců a gagů, které se ovšem ne vždy dařilo vypointovat: V Plzni si diváci dozajista oddychli, že se inscenace vyhnula výstřelkům à la silnice E 55 (Lipsko 1999) nebo formanovské předvolební tělocvičně s Mařenkou coby učitelkou tělocviku (vídeňská Volksoper 2005), případně dělnické kolonii s lunaparkem (Paříž 2008).
Je zřejmé, že geniální česká národní opera vydrží mnohé. Vídeňská premiéra Prodané nevěsty přinesla další z mnoha inscenací, které se snaží vzdálit tradičnímu pojetí, aniž změtí cirkusových atrakcí a vizuálních efektů bez vnitřní soudržnosti našla adekvátní náhradu. Takové inscenační řešení s akcemi pro akce zastiňovalo hudbu a zpěv. Nedomyšlenou režii Dirka Schmedinga ovšem zachraňuje hudební nastudování Tomáše Hanuse a sólisté v čele se Slávkou Zámečníkovou, Pavolem Breslikem a Michaelem Laurenzem. S těmito rozpory novou inscenaci Prodané nevěsty přijalo i premiérové vídeňské publikum.
Bedřich Smetana: Die verkaufte Braut (Prodaná nevěsta)
Premiéra 28. září 2025
Wiener Staatsoper
Inscenační tým
Nový německý překlad: Susanne Felicitas Wolf a Sergio Morabito na základě verzí Carla Rihy a Winfried Höntsch a překladu Kurta Honolky a Paula Esterházyho
Hudební nastudování: Tomáš Hanus
Režie: Dirk Schmeding
Scéna: Robert Schweer
Kostýmy: Alfred Mayerhofer
Choreografie: Annika Dickel
Světla: Tim van ‘t Hof
Video: Johannes Kulz
Účinkující
Krušina: Franz Xaver Schlecht
Ludmila: Juliette Mars
Mařenka: Slávka Zámečníková
Mícha: Ivo Stanchev
Háta: Zoryana Kushpler
Jeník: Pavol Breslik
Vašek: Michael Laurenz
Kecal: Peter Kellner
Principál komediantů: Matthäus Schmidlechner
Esmeralda: Ilia Staple
Indián: Alex Ilvakhin
Orchestr a sbor Vídeňské státní opery
Dětská operní škola Vídeňské státní opery
Kompars Vídeňské státní opery
Sborová akademie Vídeňské státní opery
Artisté a artistky APE Connection
