Změny netřeba želet
Abonentní koncert České filharmonie řady B1 poznamenala hned zkraje změna programu, a to v osobě dirigenta Semjona Byčkova, který se musel ze zdravotních důvodů omluvit a přenechat svou taktovku hongkongské dirigentce Elim Chan. V závislosti na tom došlo i ke změně programu, úvodní kompozice Johna Adamse, Frenzy, jež měla zaznít v české premiéře, byla nahrazena orchestrální verzí Ravelovy původně klavírní skladby Ma mère l’Oye (Má matka husa).
Snad ne ještě francouzský impresionista, ale rozhodně další skladby dramaturgicky pozměněného večera ukázaly zcela jasně, že změny netřeba želet, neboť mladá Číňanka (1986) žijící v Amsterdamu se představila v tom nejlepším světle, a byla přinejmenším rovnocennou náhradou za churavého Byčkova. Magnetem večera byl ruský hvězdný pianista Jevgenij Kissin, momentálně žijící v Praze, představitel světové extra třídy, ať to bereme z jakéhokoli konce, který se ujal sólového partu v 1. klavírním koncertu Des dur, op. 10 Sergeje Prokofjeva (1912). A po přestávce se Elim Chan mohla naplno projevit jako výrazná dirigentská osobnost, navíc fascinující pohybové kreativity, v symfonických variacích Enigma, impozantní kompozici Edwarda Elgara, kterou tento pozoruhodný večer vyvrcholil.
Pozvolný rozjezd s Ravelem
Ale nejprve k Ravelovi a jeho Matce huse. Solidní vstup do večera, za daných okolností, ale nemohu říci, že by mi přinesl nějaký mimořádný zážitek, přestože filharmonici odvedli slušný kus práce a nelze jim nic vyčíst, ani pokud jde o koncentraci a zaujetí. Ravel si klavírní skladbu zinstrumentoval o dva roky později, tedy v roce 1914, logicky sám – nikdo by to neudělal lépe – a zvolil jemnější obsazení, evokující svět dětské fantazie, tedy bez trubek a tuby, zato s bohatým využitím extrémních nástrojových poloh, třeba kontrafagotu či flétny. Přepestrou barevnou paletu, jež nám Ravel v pěti větách předkládá, si však možno představit v o poznání hýřivějším podání, hlubším, ale i dynamičtějším.
Dravý Kissin
Zato zážitek, který následoval, nelze označit jinak, než jako zcela výjimečný. Jevgenij Kissin je umělec svrchované, nedostižné techniky, a ukázal to hned v prvých taktech Prokofjevova Koncertu. Jeho perkusivní úhoz, dílu zcela adekvátní, se zařezává sugestivně do sluchu, tak opojně, jako sluncem prozářené krystalky zvířeného prašanu do očí. Jeho tón vás uchvátí a po celé jednověté, nijak rozsáhlé dílo, vás už nepustí. Nutno zmínit i skvěle připravený rudolfinský Steinway. Kissin dává velký důraz na dravost a dokonalé technické provedení je přirozeně v popředí, jinak tento Koncert ani hrát nelze. Jeho paže se bravurně pohybují nad klaviaturou s absolutní sebejistotou a energetický náboj, který z jeho počínání vyzařuje, je bezvýhradně strhující a nakažlivý svou přirozeně vyznívající spontaneitou. Stejně tak nutno zmínit i plochy střídmějšího, zpěvnějšího výrazu, byť sporé, které byly provedeny s velkým porozuměním. Ve svých čtyřiapadesáti letech je Kissin nepochybně na vrcholu, a právě Prokofjevův Koncert v něm nachází ideálního interpreta. Jako posluchačsky vděčné a srozumitelné dílo se objevuje na koncertních pódiích jako pevná součást standardního repertoáru a známe tudíž řadu vrcholných interpretací. Ale i kdybych z poslední doby uvedl jen taková jména jako Martha Argerich, Daniil Trifonov či Yuja Wang, tak musím dodat, že Kissin se do této řady rozhodně zařazuje více než důstojně. Koncert Des dur vyzněl v pevně budovaném symfonickém oblouku, orchestr nijak sólistovi ani v nejdynamičtějších pasážích neustupoval a radostné vstupní téma – pro které Prokofjevovi kolegové z konzervatoře Koncert přezvali ironicky „Pa čerepú“ (v narážce na jeho velkou obtížnost: Pohlavek zasloužíš! Kdo to má hrát?) – v závěru triumfovalo svou pozitivní silou. Psal se rok 1912, jeden z posledních důvodů k radosti?
Česká filharmonie ve své nejlepší formě
Velký pozitivní náboj nese i Elgarova Enigma, komponovaná v posledním roce 19. století. Mohlo by z toho něco být, odpověděl tvůrce své ženě na otázku, co to je. Zatím nic, ale možná… A byly z toho jedny z nejvelkolepějších symfonických variací, které byly kdy napsány. Tento majstrštyk řadí Elgara mezi takové velikány jako byli Brahms či Reger. Chan má dílo dokonale v malíčku, promyšlené do poslední noty. Partituru měla před sebou jen proto, aby mohla listy efektně, na poslední chvíli a v nejvyšším tempu, obracet. Vskutku vše zde bylo efektní, v nejlepším slova smyslu, především pečlivě budovaný kontrast jednotlivých mini obrázků, jež jsou portréty Elgarových přátel. Po přestávce se rozšířily kontrabasy o jeden, na šest (stále málo) a violy zaujaly místo původních sekundů, které předtím seděly po pravici dirigentky. Česká filharmonie zahrála ve své nejlepší formě, stržena sugestivním, efektním a rytmicky přesným gestem dirigentky. Kladu si otázku, kde se vzalo tolik výbušné energie v tak útlém, křehkém tělíčku. Oblouk, který se na ploše čtrnácti variací podařilo Chan vybudovat, byl vskutku impozantní. I když připustíme, že síla této hudby tkví už v ní samé, nutno přiznat, že se jí dostalo více než adekvátní interpretace. Na vrcholu tohoto oblouku, symetricky centralizován, zazářil samozřejmě Nimrod (9. variace), to slavné Adagio, hrávané i samostatně, a obdivované pro prostou sílu svého ušlechtilého patosu. Výkon orchestru pod strhující, temperamentní taktovkou asijské dirigentky byl pro mne zážitkem na desetiletí. Věřím, že mnohé posluchače tento večer přivedl k přání, poznat více z díla anglického tvůrce. Více Elgara!
Česká filharmonie • Jevgenij Kissin
6. listopadu 2025, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň
Program
Maurice Ravel: Má matka husa, suita pro orchestr
Sergej Prokofjev: Koncert pro klavír a orchestr č. 1 Des dur, op. 10
Edward Elgar: Enigma, variace na vlastní téma, op. 36
Účinkující
Jevgenij Kissin – klavír
Česká filharmonie
Elim Chan – dirigentka
