Album týdne Normana Lebrechta: Beethoven v režimu „nerušit“

Islanďan Víkingur Ólafsson kdysi rozvířil svět Debussyho i Bacha a nyní se obrací k pozdnímu Beethovenovi. Na svém novém albu se pokusil spojit minulost s budoucností, ovšem s precizností hodináře utlumil vše, co by mohlo znít příliš vášnivě. Schubert to ustojí, ale co Beethoven? ptá se britský publicista a hudební kritik Norman Lebrecht.

Norman Lebrecht
3 minut čtení
Opus 109 (zdroj Deutsche Grammophon)

Někteří z nás si ještě vybaví dobu, kdy listopad provázelo těžké žuchnutí nových reklamních brožur nahrávacích společností. Ty vysoké stohy lesklých stránek slibovaly hudební nirvánu v podobě symfonických cyklů od vážených mistrů a klavírních kompletů od nesmrtelných legend. To byly časy… minulého století, chce se říct. Dnes už nám zbylo jen třepotání klavírních létavic, které své konceptuální alba plní hudbou, která působí jaksi nehotově.

Takový je i případ Islanďana Víkingura Ólafssona, hloubavého umělce, který se s oblibou pouští do velkých témat – jeden rok Debussy a Rameau, další zase Mozartovi současníci. Poslední dva roky objížděl svět s Bachovými Goldbergovými variacemi, které přehrál, věřte nebo ne, osmaosmdesátkrát, přičemž nenápadně naznačoval, že jeho dalším cílem bude pozdní Beethoven. Stálo to čekání za to?

Upřímně – žádná sláva. Ólafsson vměstnal Beethovenovy Sonáty č. 27 a 30 mezi pár bachovských drobností a jednu málo známou Schubertovu sonátu. Chtěl tím, jak sám tvrdí, vrátit Beethovena k prapůvodnímu zdroji a zároveň ho poslat kupředu, k obdivovateli v zárodku. Z obou duetů se Schubertova Sonáta e moll D 566 drží celkem slušně – jakýsi roztřesený předskokan, který se snaží projevit úctu, než se objeví hlavní hvězda. Schubert z kontaktu s pozdním Beethovenem vychází posílen a Beethoven to přežil bez újmy.

Ty bachovské vsuvky nadělaly bohužel víc škody než užitku. Zní barokně, ale bohužel v tom špatném slova smyslu – okrasně, v pastelových odstínech – a nutí Ólafssona, aby Beethovenovi stáhl intenzitu na jejich úroveň. Sonáta op. 90 to ještě ustojí, ale op. 109 by měla burácet mnohem víc, než jí Islanďan dovolí – nebo zvládne. Ólafsson zkrátka není hlučný pianista – jeho fortissima se spíše omlouvají, než aby ohromovala. Kontemplativní finále op. 109 si s Bachovými Francouzskými suitami příliš nerozumí. Ólafssonovi obdivovatelé to možná slyší jinak, ale já si tyhle interpretace do stálé sbírky nezařadím.

Ukázka na YouTube:

Opus 109

Johann Sebastian Bach: Dobře temperovaný klavír (Kniha 1, BWV 846-869, Předehra č. 9 E dur, BWV 854)
Ludwig van Beethoven: Klavírní sonáta č. 27 e moll, op. 90 (I. Mit Lebhaftigkeit und durchaus mit Empfindung und Ausdruck, II. Nicht zu geschwind und sehr singbar vorgetragen)
Johann Sebastian Bach: Suita č. 6 e moll, BWV 830 (I. Toccata, II. Allemande, III. Corrente, IV. Air, V. Sarabande, VI. Tempo di Gavotta, VII. Gigue)
Franz Schubert: Klavírní sonáta č. 6 e moll, D566 (I. Moderato, II. Allegretto)
Ludwig van Beethoven: Klavírní sonáta č. 30 E dur, op. 109 (I. Vivace ma non troppo – Adagio espressivo, II. Prestissimo, III. Andante molto cantabile ed espressivo)
Johann Sebastian Bach: Francouzská suita č. 6 E dur, BWV 817 (III. Sarabande)

Víkingur Ólafsson – klavír

Label: Deutsche Grammophon
Datum vydání: 21. listopadu 2025

Hodnocení Normana Lebrechta: **

Sdílet článek
0 0 hlasy
Ohodnoťte článek
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře