Vaše koncerty často působí dojmem, že čas se na chvíli zastavil. Když usedáte ke klavíru, z čeho vychází váš vnitřní hudební impuls – z ticha, z vnitřního obrazu tónu, nebo z příběhu, který se chystáte vyprávět?
U mě je to vždy kombinace všeho. Ještě než zazní první tón, vnitřně slyším, jaký zvuk chci vytvořit. Vychází z vnitřního ticha, ale také z prostoru, který vzniká těsně po potlesku, kdy si člověk sedne ke klavíru a má těch několik výjimečných vteřin, než začne hrát. Právě tehdy se snažím naslouchat vnitřnímu hlasu. A pak koncert začíná. Ty první tóny bývají nejtěžší, protože člověk přechází z vnějšího světa do jiného prostoru. I když máte za sebou zkoušku, nikdy není jisté, zda bude nástroj reagovat stejně. Už jen tím, že je v sále najednou publikum, se všechno promění, protože když zkouším, je to vždy bez něj. A také se k tomu samozřejmě přidává vzrušení z vystoupení.
Velkou roli hraje i samotný koncertní sál. Třeba pražské Rudolfinum je výjimečné – svou akustikou, výškou i rozmístěním publika do půlkruhu. Inspirativní prostor pomáhá hudbě dýchat. Mnohem obtížnější je hrát v sálech se suchým zvukem, kde tón hned zaniká, jako by byl pohlcen. V takovém prostoru musím hledat jiné cesty, jak tón rozvinout. Ale i s tím se člověk během let naučí pracovat.
Čerpáte inspiraci i z jiných uměleckých oblastí?
Inspirací je pro mě i výtvarné umění nebo literatura. Myslím, že všechny umělecké formy se vyvíjejí paralelně. Hudba přichází často o něco později než literatura nebo malířství, ale reaguje na stejnou duchovní atmosféru doby. Ráda čtu texty, které vznikly ve stejné době jako skladby, které hraji. Umělci se tehdy často znali osobně a vzájemně se ovlivňovali a vnímat tyto souvislosti je pro mě nesmírně inspirující.
I samotný den koncertu má inspirativní rytmus. Dopoledne cvičím, ale nikdy déle než tři hodiny – spíš dvě a půl. Potřebuji být s nástrojem v kontaktu, ale zároveň si uchovat sílu i klid. Poté si dám čas na odpočinek a do sálu se vracím vždy s předstihem. A mám svůj malý, nepostradatelný rituál – černý čaj s cukrem. Piju ho výhradně před koncertem a o přestávce. Jindy černý čaj nepiju, je to pro mě symbol koncertu, bez něj by to prostě nešlo.
Jak probíhá vaše příprava – jste spíš typ, který si staví architekturu díla, nebo necháváte hudbu vznikat z intuice? Jak poznáte okamžik, že je skladba „zralá“ na pódium?
Příprava je pro mě dlouhodobý a mnohovrstevnatý proces. Nejprve si vytvořím celkový obraz skladby – zahraju si ji v celku, nebo ji pomalu procházím, pokud to technicky nejde jinak. Poté se zaměřím na detail a snažím se pochopit nejen to, co je napsáno v notách, ale i to, co je za nimi. Nestačí číst jen forte nebo piano, jde o to vycítit, jaký měl skladatel vnitřní záměr, jaký pocit se za značkami skrývá. Neustále se ptám: odpovídá to, co cítím, tomu, co chtěl skladatel sdělit, nebo je to jen můj dojem? A někdy se během práce všechno náhle vyjasní, jako by se rozestoupily mraky a objevilo se slunce. Ale k tomu je potřeba čas. Technická jistota se dá vybudovat poměrně rychle, pochopit vnitřní obsah díla je mnohem náročnější.
A kdy je skladba „zralá“ pro pódium? Myslím, že úplně hotová není nikdy. I skladba, kterou už jsem mnohokrát hrála, se dál vyvíjí. Ale přijde chvíle, kdy cítím, že ji musím zahrát na koncertě, abych se mohla posunout dál. Pódium totiž všechno promění, přidává prostor, adrenalin, živou energii publika. A teprve tam se ukáže, zda můj vnitřní koncept skutečně funguje. Některé věci se zkrátka dají ověřit jen na jevišti.
Na pražském koncertě zazní výběr z 24 preludií a fug Dmitrije Šostakoviče. Podle jakého klíče jste jednotlivé části volila?
Nebyla to snadná volba. Celý cyklus 24 preludií a fug hraji už delší dobu a také jsem ho kompletně nahrála. Každé preludium a každá fuga pro mě představují samostatný svět a mám k nim velmi osobní vztah. O to těžší bylo vybrat jen několik z nich. Chtěla jsem však ukázat co největší kontrast, představit různé stránky Šostakovičovy osobnosti. Tento cyklus totiž odhaluje jeho neobyčejnou mnohotvárnost. Šostakovič je často vnímán především jako autor tragických a temných děl, ale zde slyšíme, že uměl být hravý, pracoval s jemným humorem a že v něm byla schopnost radosti i lehkosti.
Máte pocit, že mnohé z toho rezonuje i ve vás?
Ano, rozhodně. Často se mluví o „slovanské duši“, o té zvláštní směsici hlubokého smutku a spontánní radosti. Myslím, že to patří i ke mně. Někdy mě přepadne smutek a o chvíli později jsem plná světla. I v Šostakovičových Preludiích a fugách slyším výrazné vokální prvky, odrážející slovanskou duši. V mnoha fugách vnímám, jako by zpíval sólista, zatímco sbor kolem něj vyjadřuje soucit a solidaritu. Připomíná mi to některé operyMussorgského nebo Glinky, kde se ozývá tentýž hlas lidskosti, který sahá až ke kořenům slovanské vokální tradice.
Klavírní festival Rudolfa Firkušného nese jméno pianisty, který byl symbolem poctivosti a hluboké pokory v hudbě. Co pro vás znamená pojem „pokora“ v umělecké práci?
Má pro mě velký význam. Myslím, že role interpreta je sama o sobě spojena s velkou skromností. Jsme prostředníky, tlumočíme to, co skladatel zachytil v notách. Hudbě propůjčuji svůj hlas a svůj vnitřní svět, ale zároveň si uvědomuji, že nevznikla ze mě. Mým úkolem je vdechnout jí život a přitom zachovat úctu k autorovi. Nejpodstatnější je pro mě přiblížit se co nejvíce tomu, co chtěl sdělit, pokusit se rozluštit jeho záměr a dát mu tvar. Je to nesmírně důležitá práce, i když ne tak okázalá, jak by si mohl někdo myslet.
Když hrajete, působíte soustředěně, jako byste byla sama, a přesto publikum reaguje velmi silně. Jak vnímáte vztah mezi Vámi jako interpretkou a posluchačem?
Pro mě je to naprosto nerozlučné spojení. I když jsem při hře velmi soustředěná, nikdy nehraji jen pro sebe – hraji pro lidi, kteří přišli poslouchat. To je zásadní. Mým cílem je, aby se moje vášeň a můj pohled na hudbu staly pro posluchače srozumitelnými, aby mohli cítit to, co prožívám já.
Právě když jsem zcela ponořená do hudby, mohu tyto emoce nejčistěji sdílet a jen tehdy se jich může publikum skutečně dotknout. Bez posluchačů by to nebylo totéž. Doma to zní krásně, ale opravdový smysl hudby se naplňuje až ve sdílení.
Přítomnost publika mě zároveň inspiruje. Každý koncert je jedinečný právě díky lidem, kteří jsou přítomni. Ať se cítím jakkoli – unavená nebo ne úplně ve formě – v okamžiku, kdy vstoupím na pódium, to všechno mizí. Lidé přišli, aby se spolu se mnou stali součástí hudby. V tu chvíli tomu dávám všechno. To je smysl koncertu.
Pokud by si publikum mělo z vašeho pražského koncertu odnést jedinou myšlenku nebo pocit, co byste si přála, aby to bylo?
Možná to zní prostě, ale přála bych si, aby si lidé odnesli pocit vřelosti – k sobě samým i k druhým. Když jsem se postupně nořila do Šostakovičových Preludií a fug, překvapilo mě, kolik empatie a lidskosti v nich je. Známe ho především jako autora tragických a monumentálních děl, ale v tomto cyklu je přítomna jeho hluboká citlivost. V mnoha fugách se ozývají zmiňované hlasy, které jakoby chtěly člověka utěšit a dát mu sílu. Pro mě to byl osobní objev – poznání, že i v tak těžkých časech, které Šostakovič v době vzniku cyklu prožíval, dokázal do hudby vložit tolik soucitu. A právě to považuji za poselství i pro dnešní dobu, pro každou životní situaci: umět cítit vzájemnou blízkost, podporu a lidskou vřelost. To bych si přála, aby si posluchači z této hudby odnesli.
Rozhovor s Juliannou Avdějevou je jako její hra – soustředěný, promyšlený a zároveň lidsky otevřený. V každé odpovědi cítíme respekt k hudbě, v níž se zrcadlí vnitřní svět interpretky i skladatele. Její pražské vystoupení na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného tak slibuje mimořádný hudební zážitek, který vzniká ze sdílení.
