První polovina koncertu patřila jen Karlu Košárkovi
Pražské Rudolfinum se ve středu stalo svědkem koncertu, který po dramaturgické i interpretační stránce stál bezesporu za pozornost. Hlavní gros spočívalo v představení repertoáru různorodého, pro zdejší publikum méně známého, a navíc s překvapením na závěr. Publiku se tedy dostalo hned několika přidaných hodnot. Navíc musíme přičíst ještě zkušenosti a um obou interpretů. Je nespornou výhodou, že oba v určitých etapách svého života studovali ve Spojených státech amerických, díky čemuž měli jistě mnoho příležitostí navnímat tamní hudebnost a hudební kulturu. Ačkoliv se jedná o umělce naprosto odlišně umělecky profilované ─ klasický klavírista na straně jedné a jazzový klavírista a improvizátor na straně druhé ─ dohromady utvořili nesmírně umělecky zajímavou kombinaci. Ale abychom nepředbíhali, v prvé řadě je třeba zdůraznit, že se jednalo především o koncert Karla Košárka, který byl hlavním interpretem celého večera, Jiří Levíček se připojil „až“ později.
Začněme tedy první polovinou koncertu, tou sólovou. Ještě, než se zaměříme na samotný program, je dobré zmínit, že se Karel Košárek vedle svého i tak velmi různorodého repertoáru netají příklonem k jazzové hudbě, především k dílům George Gershwina. Toho využil hned zkraje, kdy zazněl výběr třech ze Sedmi virtuózních etud podle Gershwina od Earla Wilda. Tyto technicky velice náročné skladby v sobě skrývají jako témata Gershwinovy populární písně. Košárek je interpretoval s nesmírnou technickou jistotou, vyzdvihoval virtuózní pasáže a tím zesiloval středy i celkovou mohutnost zvuku. Melodická linka písní se občas nesla téměř na hranici slyšitelnosti, avšak stále byla rozeznatelná. Pevně ukotvené basy umožnily Košárkovi rozepnout svou interpretaci ve velké šíři od forte k forte a zároveň si pohrát s výraznou rytmikou díla, zvláště pak v poslední písni, která v tomto ohledu vynikala.
Druhý bod programu byl v diametrálně odlišném stylu
Druhý bod programu oproti tomu byl v diametrálně odlišném stylu. Impresionistické nálady Třech obrazů v tónech, op. 5 Charlese Tomlinsona Griffese přinesly do sálu jemně a měkce znějící melodickou linii. I zde se Košárek držel ve vyšší dynamice a rozhodně se nerozpakoval dojít přímočaře do silného pevného forte, stejně tak jako do křehkého jemného piana. Celkově až cholerické emocionální přeryvy střídala krásná zvukomalba doprovázená prudkými tempovými změnami. Signifikantní byl i konec posledního obrazu, kde postupně se zklidňující plochu zakončil dobře odstupňovaným výrazným prudkým závěrečným tónem. V závěru první půlky strhla pozornost Barberova Sonáta pro klavír, op. 26. Ostře začínající disonantní první věta působila velice expresivně, Košárek přenášel napětí skrze jednoznačně vystupňovanou dynamiku s důrazem na basy. Druhou větu postavil více horizontálně, jako by se převalovala ze strany na stranu s mírně zakulacenými vrcholy. Třetí věta pak působila racionálně, tvrdě, silně a nesmlouvavě, trochu jako jasné oznámení v okamžiku, kdy očekáváme otázku. Poslední věta se postupně v Košárkově podání opět rozvinula do velice expresivní interpretace, dynamiku vyšponoval až na fortefortissimo, nechal vyniknout oktávovým běhům, aby sonátu ukončil měkčím akordem ve forte.
Jiří Levíček zazářil i se saxofonem
Druhá polovina patřila Brubeckově skladbě Point on Jazz. Tato suita variuje jednotnou melodickou linku v celkem osmi různých částech: Prelude, Scherzo, Blues, Fuga, Rag, Chorale, Waltz a Ala Turca. Zde se už ke Karlu Košárkovi připojil i Jiří Levíček. Vzájemně si předávali hlavní melodii, komunikovali mezi s sebou a improvizovali. Ve velice nízké dynamice dokázali výborně kooperovat a vzájemně se doplňovat. To, kde zněly improvizace a kde původní partitura, možná ani všichni diváci nepostřehli, avšak výkon obou interpretů je strhl k potlesku i mezi jednotlivými větami, největší si vysloužil Rag a Waltz. Takovým malým překvapením byl okamžik, kdy Jiří Levíček opustil své místo za klavírem, chopil se saxofonu a Chorale spolu s částí Walzu hrál na něj. Nehrál melodii, tu doplňoval a kontrastoval s barvou klavíru v podání Košárka. V závěru Walzu Levíček opět saxofon odložil, promptně usedl za klavír a pokračoval ve hře. Jednalo se jednoznačně o zpestření díla původně pouze pro dva klavíry, zvukově i divácky. Obrovský ohlas měl i přídavek v podání obou klavíristů, po kterém publikum zdánlivě tleskalo ještě silněji.
Celkově koncert disponoval svižným tempem, dobře vystavěnou dramaturgií a precizním provedením. Nakonec nijak nevadila ani změna v programu, díky které byli diváci ochuzeni o původně zamýšlenou skladbu El Salón México od Aarona Coplanda v úpravě Leonarda Bernsteina. Popravdě řečeno, kratší program byl zcela adekvátní a možná i lepší variantou, kterou jistě ocení i Český rozhlas, který celý koncert nahrával do záznamu.
Klavírní festival Rudolfa Firkušného
Karel Košárek & Jiří Levíček
12. listopadu 2025, 19:30 hodin
Dvořákova síň, Rudolfinum, Praha
Program
Earl Wild: Sedm virtuózních etud podle Gershwina (výběr)
1. Liza, 4. Embraceable You, 7. Fascinating Rhythm
Charles Tomlinson Griffes: Tři obrazy v tónech, op. 5
Samuel Barber: Sonáta pro klavír, op. 26
Dave Brubeck: Points on Jazz, pro dva klavíry
Přídavek
George Gershwin & Will Donaldson: Rialto Ripples (úprava pro dva klavíry Karel Košárek a Jiří Levíček)
Účinkující
Karel Košárek ‒ klavír
Jiří Levíček ‒ klavír, saxofon
