Volodose není možné napodobit
Při příchodu Arkadije Volodose na pódium osvětlené intimně jen malým kruhem světla kolem nástroje jsem si ihned vzpomněl na poslední koncerty Svjatoslava Richtera, kde na pódiu svítila jen malá lampička u notového pultu, vizuálně se tak dosahovalo zvýšené pozornosti a koncentrace soustředěné právě na tuto malou oblast velkého pódia a umělce, který se v tomto prostoru nacházel. Velký potlesk vítající protagonistu večera svědčil o tom, že většině posluchačů je známo mistrovství tohoto klavírního mága a že jeho vystoupení je netrpělivě očekáváno. Jeho mistrovské virtuosní kreace z mladých let dodnes nedávají spát zejména mladším generacím jak posluchačů, tak profesionálních pianistů. Důvod je prostý, jeho klavírní technika se nachází skutečně mimo běžně akceptovatelné a pochopitelné hodnoty. Jak se celou druhou polovinu dvacátého století světová pianistika bez úspěchu snažila napodobit techniku legendárního György Cziffry, tak se posledních třicet let snaží o totéž se stejným neúspěchem u třiapadesátiletého Arkadije Volodose. Jeho koncertní kreace se vyznačují mimořádně pohyblivou technikou, obrovským fyzickým fondem umožňujícím hru v těch nejvýše exponovaných dynamikách, hra oktávových a akordických pasáží v těch nejvyšších tempech je omračující. Publikum samozřejmě očekávalo vyslechnout tyto parametry naživo, zároveň byli asi mnozí zvědavi, kam se posunula Volodosova interpretační rovina, přeci jen, věkově patří do kategorie zralých umělců.
V první polovině koncertu zazněla jediná kompozice, Schubertova Sonáta A dur D 959. Čtyřvětá rozměrná kompozice klade na interpreta velké nároky týkající se kontroly zvuku, temp, vedení dlouhých melodických linek, vhodnou pedalizaci a celkovou formální stavbu. Vyrovnanost a souhra těchto parametrů je předpokladem pro dosažení přesvědčivé interpretace. Volodos předvedl již v úvodních slavnostních čtyřech taktech obrovský orchestrální zvuk a sílu svých prstů. Dokonale naladěný a připravený nástroj tak již po tomto úvodu vykazoval známky rozladění. Interpret sedící na obyčejné nízké židli hrál velmi často opřen o opěrátko, navozoval tak pocit uvolněnosti a pohody. To, o čem jsem psal výše (kromě zvukových parametrů), prakticky neplatilo. Množství tempových změn, dlouhá zastavení a pauzy, naprosto uvolněná agogika, to vše vytvářelo dojem jakési fantazijní kreace s výraznými improvizačními prvky. Formální stavba tak logicky nemohla naplňovat běžně požadované parametry a pravděpodobně téměř ve všech případech bychom s takovým pojetím souhlasit nemohli. Prakticky celou dobu jsem si říkal, že takto fragmentovaným a útržkovitým způsobem hry nelze velkou sonátu vystavět. Excentrický způsob vnímání hudby mě většinou nepřesvědčí, stalo se mi to i u velkých pianistů, jako například u Tzimona Barto, či Kemala Gekiće, kteří mě prostě svým projevem nepřesvědčili. Jenže, Volodos je Volodos a nikdo menší. V jeho případě se nejedná o prvoplánový cíl šokovat publikum, svou hudbu tak naprosto přirozeně cítí, v kombinaci s jeho supermuzikálním projevem se najednou vše mění. Hraje uvolněně, svobodně, z jeho hry je cítit nadšení a radost, každé zpomalení, zastavení, vše má velmi intenzivní prožitek, cítíme jakousi absolutní uvolněnost a nenucenost. Kdyby se to někomu náhodou nelíbilo, nemohu s tím nic dělat, tak já hudbu cítím. V kombinaci snových ploch v těch nejnižších dynamických odstínech a prakticky nehybných temp s pulsací a metrickým cítěním v exponovaných částech vytvářel něco, co bylo tak bytostně upřímné a zároveň transparentní, jako kdyby to tak mělo být vždy a u každého. Přesvědčil mě, musel jsem dlouho přemýšlet, abych si ten svůj názorový obrat zdůvodnil. Volodose není možné napodobit pianisticky, Volodose není možné napodobit ani muzikantsky, interpretačně. V tom je jeho velká síla. Publikum, z velké části mladé, na jeho interpretaci reagovalo se spontánním nadšením. Ano, budoucí generace pianistů bude hrát jinak, uvolněněji a svobodněji, než my. Je to přirozený vývoj a je to tak správné, považujme Volodose za jakéhosi vizionáře, který takovou možnost interpretace nabízí v té nejlepší podobě, stejně jako dříve tak inspirativní a originální Glenn Gould.
Výbuch nadšení
Ve druhé části koncertu Volodos provedl kompletní Schumannův cyklus osmnácti miniatur ve dvou sešitech, Davidsbündlertänze, op. 6, u nás Tance Davidovců. Projevil se zde jako mistr miniatur, proměn nálad a charakterů. Jeho hra byla nesmírně živá, opět velmi uvolněná, rychlé části provedl v omračujících virtuosních tempech, ukázal i dobrý smysl pro hudební humor a nadsázku. Schumannova hudba je velmi pestrá a bohatá, Volodos z těchto možností využil vše na sto procent. Asi by mě nikdy nenapadlo dobrovolně celý tento cyklus vyslechnout třeba místo Symfonických etud či Kreisleriany. Volodos si asi jako jeden z mála může dovolit tato nádherná díla plnohodnotně nahradit ranným Schumannovým cyklem. Za mě se jednalo o hudební vrchol celého večera.
Závěrečnou skladbou byla Lisztova Uherská rapsodie č. 13 a moll. Publikum na skladbu tohoto typu v případě Volodose oprávněně netrpělivě čekalo. Hudba samotná je uvolněná, výrazově svobodná, vlastní kreativitě se zde žádné meze nekladou. Všichni si zvykli na Volodosovy úpravy, kde často z původní skladby zůstane jen tematický materiál, který je rozpracován do technicky ještě mnohem náročnějších a často vlastně lepších verzí, než je originál. Tak tomu bylo i v tomto případě. Byli jsme zvědavi, jestli Volodos ve svém věku není již za zenitem svých ekvilibristických dovedností, jestli dokáže předvést tu nevídanou smršť a hudební erupci, kterou u něj po právu obdivujeme. Nepřekvapil. Vše bylo tak, jak jsme očekávali. Publikum fascinovaně a s úžasem sledovalo, co se na pódiu děje. Je to nepochopitelné, neuvěřitelné, avšak pro ruce umělce samotného jakoby samozřejmé a jednoduché. Výbuch nadšení byl naprosto spontánní.
V rychlém sledu pak následovalo pět přídavků, intimní a uvolněné Brahmsovo Intermezzo Es dur op. 117 č. 1, následované Schubertovým Moments musicaux č. 3 f moll op. 94 D. 780, exoticky ve španělském duchu laděnými miniaturami Pájaro triste Federica Mompou a Malagueña kubánského skladatele Ernesta Lecuony, doplněné v závěru uklidňujícím Bachovým Sicilianem z Koncertu d moll BWV 596. Teprve poté Volodose nadšené publikum pustilo z pódia. Věřím, že to byl pro většinu návštěvníků krásný večer.
S Arkadijem Volodosem jsem po koncertě hovořil, vůbec to nevypadalo, že by za sebou měl tak náročný koncert, byl klidný, vyrovnaný a stejně upřímný a skromný, jako na pódiu. Musíme si velmi vážit toho, že přijal pozvání na koncert v rámci Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, koncertů hraje velmi málo, přesto věřím, že k našemu publiku si cestu opět brzy najde.
Klavírní festival Rudolfa Firkušného: Arkadij Volodos
13. listopadu 2025, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň
Program
Franz Schubert: Sonáta A dur D 959
Robert Schumann: Tance Davidovců op. 6
Franz Liszt: Uherská rapsodie č. 13 a moll S 244/13 (arr. A. Volodos)
Johannes Brahms: Intermezzo Es dur op. 117 č. 1 (Tři intermezza)
Franz Schubert: Moments musicaux č. 3 f moll op. 94 D. 780
Federico Mompou: Pájaro triste (Smutný pták, 1914) z cyklu 5 Impresiones íntimas
Ernesto Lecuona: Malagueña
Antonio Vivaldi (arr. J. S. Bach): Siciliano BWV 596
Účinkující
Arkadij Volodos – klavír
