Výběr výročního titulu a kontexty
Carmen sice patří k divácky spolehlivým a žádaným operním hitům, nicméně k tak dlouhé historii Slezského divadla, s níž se u nás může srovnávat pouze pražské Stavovské divadlo a brněnská Reduta, by dozajista „slušel“ dramaturgicky promyšlenější titul než Carmen, která se navíc na opavské jeviště pravidelně vrací ve zhruba desetiletých intervalech (naposledy v roce 2016 v hudebním nastudování Petra Šumníka a v režii Jany Pletichové Andělové).
Carmen svou rafinovanou a současně líbivou hudbou, silným příběhem nekompatibility vztahu svobodomyslné cikánky a nezkušeného venkovského mladíka, kterého dosud nepoznaná milostná vášeň svede na cestu zločinu, setrvale vévodí světovým operním statistikám. Škála inscenačních přístupů sahá od těch tradičních reflektujících literární předlohu Prospera Mériméea přes drsný soudobý cikánský slum, retrospektivu Josého zpytování svědomí ve vězení či svět veksláků s otřískaným mercedesem, zcela explicitními sexuálními scénami (Calixto Bieito) po koncepci odvozenou od Morenovy terapie psychodramatem v chladně neosobní hale psychiatrické léčebny (Dmitrij Černiakov).
U nás se v době „velkooperního“ konzervativismu stala legendární dynamicky a filmově pojatá inscenace Václava Kašlíka s důrazem na erotické napětí a ostrým psychologickým konfliktem s Ivanou Mixovou a Ivo Žídkem v roce 1966 v Národním divadle. Do inscenační praxe u nás se také výrazně zapsala v roce 1999 vizuálně efektní až muzikálově dynamická Carmen Jozefa Bednárika s titulní dvojící Dagmar Peckovou a Valentinem Prolatem na vrcholech jejich kariér.
Hledání dalších vrstev příběhu uplatnila v souladu se svým typickým režijním rukopisem Jana Kališová v roce 2015 na Otáčivém hledišti, když přidala sondu do dětství Carmen coby týrané a zneužívané holčičky násilím prodané mafiánskému obchodníkovi, který ji nutí tančit po krčmách. Takové ozvláštnění však posunulo výklad opery mimo rámec Bizetovy opery i Mériméeovy předlohy a motivaci jednání Carmen spíše znepřehlednilo – jejich cikánka má svou svobodomyslnost, hrdost a ženskou vášeň zakódovanou v genech. Kališové studnice nápadů odpozorovaných ze skutečného života šla až do takových podrobností, že například vojáci v tělocvičně cvičí na žíněnce, skáčou přes kozu a švédskou bednu a z krčmy u Pastii si jeden z nich musí odskočit ke stromu.
Zřetelný Tarantův rukopis
Také Michael Tarant patří k operním režisérům, kteří divadelně vizualizují další vrstvy příběhu. V opavské inscenaci navázal na svou režii Carmen v Olomouci z roku 2010, kdy byl šéfem tamní činohry. Ve stejném období tehdy zařadily Carmen do svého repertoáru i divadla v Ostravě (režisér Marián Chudovský přenesl inscenaci do drsné současnosti s maskáči a samopaly) a v Liberci (režisér Václav Věžník ponechal tradiční řešení). Ta olomoucká díky Tarantově režii tehdy vyšla z tohoto srovnání jako nejzajímavější.
I Tarantova opavská Carmen zůstala velmi dynamická, neustále pulzující. A uplatnil při ní svůj typický režijní rukopis domýšlení příběhu a chování postav v něm do nejmenších detailů. Činí tak v souladu s logikou děje i charakterem hudby.
Základem pro tuto dynamickou koncepci byla scéna Jaroslava Milfajta a Dany Hávové, která dění vrství do ochozů rondelu na točně, který se různě otevírá a uzavírá. Vzniká tak nekonečné množství scénografických variací s výraznou výhodou, že lze průběžně měnit místa děje a přitom na sebe scény plynule bez přerušení navazují. Tuto několikastupňovou arénu lemovanou stěnami z prken doplňují po stranách jeviště zvon a kříž se svíčkami.
Hned do předehry Tarant doplnil vynášení zraněného toreadora z corridy, nad jehož smrtí se lidé křižují, zdrcená matka přivádí děti, které se staly sirotky, a Escamillo od mrtvého převezme meč a muletu. Výměnu stráží na náměstí si nenechá ujít dvacítka výskajících děti, kterým pouliční prodavač se stánkovým vozíkem za bicyklem rozdává lízátka, kluci se s maketami koníků na tyči šermují dřevěnými meči, holky si pletou vzájemně copy a pouštějí bubliny z bublifuků. Vojáci si dělají „tajně“ legraci z kulhajícího velitele. V davu lidí nechybí pouliční malíř, jehož „díla“ vojáci neurvale mačkají, nicméně „stihne“ namalovat portrét Micaëly, podle kterého Don José hned pozná, kdo za ním přišel. Do přestávky pokuřujících dělnic se vmísí i balet. Situaci, v níž Micaëla předává Donu José dopis od jeho matky „ilustruje“ v pozadí v dýmu zahalená postava matky s Donem José a Micaëlou, když byli malými dětmi. V dopise je i prsten, který ale Don José po dlouhém polibku šťastné Micaëly „nestihne“ kvůli rvačce v továrně Micaële předat (a navlékne ho pak Carmen, která mu ho v závěru vzdorně hodí k nohám).
Další vizualizace Tarantem domyšlených situací pokračuje během mezihry po zatčení Dona Josého, který umožnil Carmen útěk. Vyplňuje ji Josého pobyt ve vězení s řetězy na rukou a s jeho omluvnými vzpomínkami na matku a Micaëlu vidíme tyto postavy kolem něj, než mu přijde Morales sundat řetězy a propustí ho na svobodu. Podobně scénu, v níž Don José reaguje na vojenský signál trubek v krčmě, provází v pozadí výměna stráží. A během mezihry před třetím dějstvím nechá Tarant Dona Josého láskyplně přikrýt spící Carmen kabátem – a vzápetí se mu u kříže vybaví vzpomínka na matku a Micaëlu.
Podobně rozehrává Tarant i sborové scény – když se například jeden z pašeráků raduje, že se mu podařilo sebrat Zunigovi pistoli, kterého pak z krčmy vypoklonkují.
V tomto konceptu pokračuje režie dále, včetně u Taranta „nezbytných“ ohňů a dýmů. Takovému realistickému přístupu však neodpovídal kostým Escamilla s nahou hrudí a obvazem přes holou paží – oblečení toreadora je vázáno přísnými pravidly jako součást jeho identity a prestiže i respektu k tradici corridy. Nevhodnost tohoto kostýmu při premiéře ještě prohloubily fyzické danosti až příliš impozantně mohutného Michaela Kubečky, jemuž při árii Votre toast, je peux vous le rendre museli na stůl pomáhat pašeráci. V závěru sice Don José ohrožuje Carmen nožem, ale nakonec ji uškrtí jejím vlastním šátkem, který jen velmi vzdáleně připomíná mantillu.
Kompromisy hudebního nastudování a sólistů
Hudebně Carmen nastudoval z pozice uměleckého šéfa operního souboru Slezského divadla dirigent Miloslav Oswald. Balancoval mezi snahou dát partituře temperament, jiskru a přitom udržet „řád“ souhry, kterému dal přednost. Tím ovšem po hudební stránce premiéra ztrácela na švihu a působila usedleji.
Titulní roli při premiéře vytvořila Dominika Škrabalová. Je absolventkou dvouletého programu Junges Ensemble Semperovy opery a má za sebou zkušenosti z této drážďanské prestižní operní scény a dalších divadel u nás (Národní divadlo moravskoslezské) i v zahraničí (Magdeburg, Mainz, Opernspiele Munot ve švýcarském Schaffhausenu). Pozornost upoutala zejména jako Janáčkův Zlatohřbítek, Rossiniho Rosina, Purcellova Didona nebo Verdiho Maddalena. Svým pevným a technicky spolehlivým mezzosopránem obsáhla roli Carmen spolehlivě a Tarantova režie jí otevírala širokou škálu možností pro vystižení svůdné svobodomyslné cikánky nejen jako divoké, vášnivé, nezkrotné „femme fatal“, před kterou není úniku, ale i vypočítavé mrchy, která ví, co na chlapy zabírá a pragmaticky sleduje svůj vlastní prospěch. Z jejího výkonu při premiéře bylo zřejmé, že se roli sice korektně naučila, ale živelnost a dráždivost provokativní rebelky z ní nevyzařovala. Její „vzorná“ Carmen připomínala spíš snaživou školní premiantku než dráždivou cikánku. Spíše než provokativní habanera, vášnivá seguidilla nebo svůdný tanec pro Josého, v jejím podání pohybově mdlý, jí nejpůsobivěji vyšla dramaticky pojatá árie vykládání karet s opakovanou předtuchou smrti.
Karolína Levková jako Frasquita a Katarína Jorda v roli Mercédès podobně jako Martin Štolba coby Dancaïro a Ondřej Koplík jako Remendado byli jako pašeráčtí komplicové přesvědčiví. Vedle nich Zdeněk Kapl jako Zuniga a Milan Vlček v roli Moralese jako představitelé regulérní „vycvičené“ armády až tak věrohodně nepůsobili.
Juraj Nociar patří od roku 2012 k oporám opavského operního ansámblu pro prvooborové tenorové role. Toto své postavení potvrdil i jako Don José – vojáček zaskočený do té doby nepoznanou touhou, který se dostává do víru neřešitelných situací. Také Tereza Kavecká, od roku 2003 sólistka Slezského divadla (s nominací na cenu Thálie za roli Janáčkovy Káti) jako Micaëla svým měkkým půvabným sopránem vystihla prostou dívku upřímně milující Dona Josého, která přemůže svoji cudnou zdrženlivost a je pro něj ochotna podstoupit i smrtelné nebezpečí. Méně unylá a stydlivá, než je tato role většinou pojímána, vybalancovala sympaticky kurážnější energii s jasným cílem získat Josého pro sebe a svůj výkon vygradovala v árii Je dis que rien ne m’épouvante.
Obsazení Michaela Kubečky do Escamilla, čtvrté klíčové role Bizetovy opery, inscenaci poškodilo. Postrádal charisma bojovníka s býky, vystavovaného denně konfrontaci se smrtí. I kvůli nevhodnému kostýmu Dany Hávové bylo těžko uvěřitelné, že právě takového muže by Carmen vyměnila za Josého.
Inscenaci dynamizoval Tarantem bohatě rozehraný sbor včetně dětí i balet v choreografii Martina Tomsy.
Opavská Carmen nabízí divákům vizuálně i herecky bohatou podívanou, v níž Tarantův režijní rukopis a scénografická fantazie udržují děj neustále v pohybu. I přes některé hudební kompromisy ji opavské publikum přijalo s nadšením a lze předpokládat, že se zde právě taková Carmen bude líbit.
Georges Bizet: Carmen
premiéra 19. října 2025, 19:00 hodin
Slezské divadlo Opava
Inscenační tým
Hudební nastudování: Miloslav Oswald
Režie: Michael Tarant
Scéna: Dana Hávová a Jaroslav Milfajt
Kostýmy: Dana Hávová
Choreografie: Martin Tomsa
Šerm: Karel Basák
Sbormistryně: Kremena Pešakova
Jazykový poradce: Olivier Rigaux
Dramaturgie: Dominik Beneš
Účinkující
Carmen – Dominika Škrabalová
Don José – Juraj Nociar
Escamillo – Michael Kubečka
Micaëla – Tereza Kavecká
Frasquita – Karolína Levková
Mercédès – Katarína Jorda
Dancaïro – Martin Štolba
Remendado – Ondřej Koplík
Zuniga – Zdeněk Kapl
Morales – Milan Vlček
Matka – Ludmila Štědrá
Orchestr, sbor, balet a Operní studio Slezského divadla Opava
