Úvod plný vzpomínek a poselství
Koncert pro svobodu a demokracii rezonuje veřejností, předznamenává symbolicky státní svátek 17. listopadu, který veřejnost vnímá velmi silně a emotivně. Koncertu se účastnili ústavní činitelé a představitelé státu. Na čestném místě usedl v neděli ve Dvořákově síni prezident republiky Petr Pavel, kterého přivítal vřelý potlesk zaplněného auditoria. Po precizně provedených fanfárách z Libuše Bedřicha Smetany věstících příchod prezidenta zazněla česká hymna v podání České filharmonie a Pražského filharmonického sboru, ke kterému se na vybídnutí dirigenta přidávalo v emocionálně silném okamžiku i publikum.
Na úvod večera pozdravil přítomné generální ředitel České filharmonie David Mareček. „Rok 1989 vzkřísil v naší zemi naději,“ uvedl mimo jiné ve svém inspirativním projevu a citoval slova Václava Havla: „Naděje prostě není optimismus, není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl bez ohledu na to, jak to dopadne.“ Dále citoval z textu 2. symfonie: „Věř mé srdce, věř jen, nic nebude ztraceno, cos vytrpělo, to tě k Bohu ponese.“ Vlastní koncert zahájil apelativním proslovem ministr kultury v demisi Martin Baxa a připomněl historický vývoj: „Listopad 1939 neměl šťastný konec. Následovalo více než pět let nacistické poroby a poté brzký nástup komunistické diktatury a další vlny násilí a bezpráví, které ukončil až listopad 1989.“ Připomněl následně slavný projev Václava Havla před Kongresem USA v roce 1990 a položil v této souvislosti řečnickou otázku: „Dokážeme přetavit respekt vzpomínání na listopad 1939 a 1989 v konkrétní jednání? Jsme schopni uhlídat i vlastní svobodu a demokracii?“ Martin Baxa projev zakončil slovy: „Nevybíráme si dobu, v níž žijeme, ale je na nás, co uděláme s časem, který nám byl dán.“
Dobrá dramaturgická volba
Provedení Mahlerovy 2. symfonie v předvečer výročí 17. listopadu je dobrá dramaturgická volba. Skladba svou hloubkou, silou a naléhavostí hudební výpovědi je nejen dílem výsostně uměleckým, ale v souvislosti s Mahlerem zvoleným a zpracovaným textem v sobě nese i silné poselství o víře a naději, je výjimečnou apoteózou lidského ducha, jeho vnitřní síly a nezlomnosti a rovněž víry v boží milost.
Mahler na symfonii začal pracovat v roce 1887, první větu dokončil v září příštího roku v Praze a vzhledem ke svému zaneprázdnění ji ponechal ve formě symfonické básně. Kompozici dalších vět odkládal nejen kvůli vytíženosti, ale i uměleckým pochybám. Jeho přítel a velký obdivovatel Mahlerova dirigentského umění, významný dirigent, klavírista a hudební skladatel Hans von Bülow (1830–1894) měl k hudebnímu stylu první věty kritické výhrady a Mahler stále nemohl najít klíč k definitivnímu kompozičnímu tvaru. Druhá a třetí věta vznikly až v roce 1893.
Se začleněním sborů do poslední části symfonie váhal Mahler v obavě, že by takové řešení mohlo být vyloženo jako napodobování Beethovena. Smrt Hanse von Bülow v únoru 1894 v Káhiře byla však finálním impulsem pro dokončení díla. Mahler se účastnil pozdější smuteční slavnosti v Hamburku a poté vzpomínal: „Nálada, ve které jsem tam seděl a přemýšlel cestou domů, přesně odpovídala duchu díla, které jsem tehdy s sebou nosil. Když intonoval sbor od varhan Klopstockův chorál Auferstehn, jako blesk mne to zasáhlo a všechno se zjevilo úplně jasně a zřetelně před mou duší!“ Ještě v týž den začal Gustav Mahler pracovat na skice čtvrté a páté věty a 25. července 1894 dokončil orchestraci této závěrečné části a tím i celou symfonii. K jejímu kompletnímu provedení došlo za autorova řízení v prosinci 1895 v Berlíně.
Symfonie č. 2 c moll je náročná na obsazení nástrojů a na provedení. Orchestr je v 5. větě rozdělen na hlavní a menší vedlejší orchestr, který má být podle pokynů skladatele umístěn „v co největší vzdálenosti“ od hlavního. Obsazení je mohutné – mimo jiné deset lesních rohů, osm trubek, varhany, četné bicí nástroje. Dílo nerespektuje klasické čtyřvěté schéma, je rozčleněno do pěti vět, které v roce 1901 skladatel pro potřeby posluchačů provizorně opatřil jednoduchou charakteristikou, od níž však později upustil.
Mahlerův pohled na úmrtí člověka
První větu, Allegro maestoso, Mahler nazval Totenfeier (Tryzna) podle stejnojmenné knihy polského básníka Adama Mickiewicze (1798–1855), kterou tehdy četl; předepsal nejméně pětiminutovou pauzu po jejím provedení: „Stojíme u rakve milovaného člověka. Jeho život, boje, strasti a úsilí procházejí ještě jednou a naposledy před naším vnitřním zrakem.“ Je pozoruhodné, že ve stejné době čtyřiadvacetiletý Richard Strauss (1864–1949) zkomponoval svou symfonickou báseň Tod und Verklärung (Smrt a vykoupení), jiný hudební pohled na úmrtí člověka.
Druhá věta, Andante moderato, je značně kontrastní k první a všem ostatním – jedná se o klidný tanec Ländler (Sousedská). Mahler: „Blažený okamžik v životě tohoto drahého mrtvého.“
Ve třetí „se ho zmocnil duch bezbožnosti a popírání… pochybuje o sobě a o Bohu“. Do této věty, V klidně plynoucím pohybu, se prolíná téma starší písně Des Antonius von Padua Fischpredigt (Kázání svatého Antonína rybám), jejíž orchestrální verzi vytvořil skladatel souběžně s touto symfonickou částí. Píseň sama byla pro Mahlera specifickou hudební satirou: „Svatý Antonín káže rybám a jeho slova se ihned mění v jejich řeč, jež zaznívá zcela opile (v klarinetu)… poté, když kázání skončí, odplouvají pryč na všechny strany a nestaly se ani o chlup chytřejší, ačkoli jim kázal světec! Této mé satiře na člověčenstvo, která je zde obsažena, ale asi jen málokdo porozumí.“
Čtvrtá věta, Velmi slavnostně, ale prostě, je píseň pro sólový alt a orchestr. Podkladem zpívaného text je báseň Urlicht (Prasvětlo), pocházející stejně jako Kázání sv. Antonína rybám ze sbírky lidové poezie Des Knaben Wunderhorn (Chlapcův kouzelný roh), kterou vydali Achim von Arnim a Clemens Brentano v letech 1805–1808. „Dojemný hlas naivní víry zaznívá v našich uších,“ komentuje Prasvětlo Mahler.
Na tuto větu navazuje velké finále se střídajícími se tempy, Mahlerova symfonická kantáta páté věty, jejíž text je založen na závěrečné básni Die Auferstehung (Vzkříšení) z ódy Der große Appell (Velká výzva) německého básníka Friedricha Gottlieba Klopstocka (1724–1803), jejíž verše si Mahler upravil. Ke dvěma sólistkám a sboru přidává i malé orchestry v zákulisí: „Zaznívá hlas volajícího: Přišel konec všeho živého, Poslední soud se ohlašuje… Zaznívá Velká výzva, trubky Apokalypsy volají… Tiše zní sbor svatých a nebešťanů… A hle: Není to soud… Všemocný pocit lásky nás prozařuje blaženým vědomím a bytím.“
Brilantní Česká filharmonie
Mahlerovu 2. symfonii měl původně s Českou filharmonií nastudovat a řídit Zubin Mehta, o jeho dirigentském umění a smyslu pro Mahlerovu melodiku si můžeme udělat představu mimo jiné i z nahrávky této symfonie s Wiener Philharmoniker (Decca 1975). Když však ze zdravotních důvodů zrušil všechny své plánované koncerty, převzal dirigentskou taktovku mezinárodně respektovaný finský dirigent Sakari Oramo. Česká filharmonie má s dílem samozřejmě zkušenosti, nahrála 2. symfonii pod vedením Semjona Byčkova v dubnu 2023 s Pražským filharmonických sborem, sólové party zpívaly Christiane Karg a Elisabeth Kulman. Pražský filharmonický sbor vystoupil i nyní, 16. listopadu 2025, jako sólistky se představily Lucy Crowe (soprán) a Okka von der Damerau (mezzosoprán).
Čeští filharmonici hráli Mahlerovy party brilantně. S technickou bravurou, precizností a citlivostí pro detail, plně vyrovnané byly všechny nástrojové sekce. Hráči dosáhli zvukové vytříbenosti a křehké jemnosti pianissim. Působivá byla hra instrumentálních skupin ‚za scénou‘ na chodbách Rudolfina, především lesních rohů a trubek, obdivuhodná byla jejich přesná souhra s orchestrem v sále.
Sakari Oramo řídil dílo impulsivně a s velkým nasazením, často však zbytečně rychle, například hned začátek symfonie. Ve svém nastudování se soustředil na dosažení široké dynamické škály, v níž zdůraznil dramatičnost a kontrasty. Ty vystupňoval na maximum, jemná pianissima se střídala s bouřlivým forte, jehož intenzita se s postupem večera stupňovala až na hranici únosnosti. Samotné finále vyznělo v přemrštěné zvukové intenzitě melodicky nepřehledně. Sakari Oramo dosáhl sice zvukové odlišnosti úseků, ale zaplatil za to poměrně vysokou daň – v takto tvrdě vyhrocených kontrastech se vytratilo to, co je pro Mahlera typické – zpěvnost dlouhých melodií a jímavost, až niternost jeho hudby.
Pražský filharmonický sbor (sbormistr Lukáš Vasilek) dosáhl ušlechtilého plného zvuku, party provedl vyrovnaně, ale srozumitelnost zpívaného textu, klíčového pro vyznění celého díla, byla takřka nulová.
Sólistky Lucy Crowe a Okka von der Damerau disponují krásnými znělými hlasy. Své party přednesly bez okázalosti, ku prospěchu by však byl větší důraz na hudební výraz, takto vyzněly jejich projevy zbytečně odtažitě a pasivně. Srozumitelnost zpívaného textu byla i v jejich případě velmi nízká.
Mahlerovu Vzkříšení scházela ve výsledku lyrika a zpěvnost, ve vokálních partech srozumitelnost textu, ale zůstala mu jeho majestátnost a velkolepost. Koncert pro svobodu a demokracii byl důstojným připomenutím státního svátku, který pro naši společnost tolik znamená. A Česká filharmonie jím znovu potvrdila své vysoké umělecké kvality.
Česká filharmonie: Koncert pro svobodu a demokracii
16. listopadu 2025, 20:00 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň
Program
Gustav Mahler: Symfonie č. 2 c moll „Vzkříšení“
Účinkující
Lucy Crowe – soprán
Okka von der Damerau – mezzosoprán
Pražský filharmonický sbor
Lukáš Vasilek – sbormistr
Česká filharmonie
Sakari Oramo – dirigent
