Čarodějův učeň podnítil představivost
Úspěšné turné Plzeňské filharmonie do Japonska přineslo tomuto orchestru pozitivní impulzy do jeho další umělecké práce. Těleso působí na publikum zdravě sebevědomým dojmem, jenž se projevuje jistotou souhry i přesvědčivými sólovými výkony jednotlivých hráčů. Zvuk orchestru je kompaktní a barevný. Dramaturgie sledovaného večera otevřela stavidla nejen zemité muzikalitě v jazzové skladbě Nikolaje Kapustina, ale odkryla i schopnost důsledné interpretační disciplíny celého orchestru v náročných skladbách Paula Dukase a Hectora Berlioze.
Čarodějův učeň, svita z baletu Paule Dukase, se pro mě stala vrcholem programu. Zazněla na začátku večera. Přesná souhra všech nástrojů napříč skupinami, jejich sjednocené ladění i výrazná prezentace rytmické složky skladby vykazovaly společně takový stav, kdy již je orchestr na pódiu dobře adaptován. Paul Dukas (1865-1935) je méně známým představitelem francouzského impresionismu, spíše tvoří most od pozdního romantismu k jeho vrcholu v tvorbě Clauda Debussyho a Maurice Ravela. O to více Dukasova hudba vyžaduje v interpretaci jemné dokreslení barevných nuancí a docílení pevné tvarovosti všech aspektů partitury. Disciplína tělesa a jeho důkladnost v realizaci záměrů dirigenta Chuheie Iwasakiho, čerstvého nositele Ceny města Plzně za rok 2025, podnítila nevšední posluchačský efekt. Pro detailní poslech bylo zážitkem sledovat v úvodu skladby plynulá vzájemná navazování dřevěných dechových nástrojů, kdy přesnou realizací vznikaly dlouhodeché melodické linie. Rytmické tepání celého orchestru v gradaci pak pulsovalo v ujednocené mase hudebníků, a docílilo tímto způsobem efektu stále narůstající energie. A tak působením hudby Paula Dukase byla podnícena představivost posluchačů, jak prováděl šibalské kousky nezvedený kouzelnický učeň, jimž byla přísným učitelem učiněna přítrž. (Dnes bychom do role nezvedeného žáka jedním dechem doplnili „Harryho Pottera“, což by bylo sice anachronické, nicméně kompatibilní.)
Plzeňská filharmonie zahrála jazz plnokrevně a s chutí
Provedení třívětého Koncertu pro klavír a orchestr č. 2 ruského skladatele Nikolaje Kapustina (1937–2020) z roku 1974 podnítilo u plzeňské hudební veřejnosti velkou zvědavost. Stejně jako v případě jiných renomovaných symfonických orchestrů hrajících především vážnou hudbu vznikla při zařazení jazzové skladby otázka, jak se hráči vyrovnají s požadavky jazzového feelingu, jak budou realizovat předsunuté offbeaty apod. Výrazněji než jiných nástrojových skupin se toto dilema dotýká příslušníků dechové skupiny. Bez okolků lze na stanovenou otázku odpovědět kladně. Plzeňská filharmonie zahrála Kapustinův velkokapelový jazz, odpovídající zhruba hudbě ze slavného amerického filmu Někdo to rád horké (1959), plnokrevně a s chutí. Především hráči sekce dřevěných i žesťových dechových nástrojů prokázali s uvedeným žánrem velké zkušenosti, ba co více, ve své hře nade vší pochybnost proklamovali, že to hrají rádi. Jejich akordická hra v jazzových blocích, frázování jazzových linií i jejich komunikace s ostatními hráči byly dokladem radosti z toho, jak mohou realizovat své muzikantské preference.
A tak orchestrální složka v Kapustinově skladbě tekla jako žhavá láva a – bohužel na mnoha místech pod jejím žárem uhasla i slyšitelnost klavírních sól Daniela Wiesnera. Nutno podotknout, že realizační štáb proti enormní průraznosti partnerského tělesa sólisty postavil před bicí a dechovou sekci plastické panely, mnoho to však nepomohlo. Aby byla virtuózní hra Daniela Wiesnera detailně slyšet, bylo by třeba technického zesílení klavíru. Avšak k tomu nedošlo. Snad se realizační štáb na základě dostupných nahrávek z živých koncertů uklidňoval, že to nebude třeba, ale pravdou byl opak. Co bylo ze hry Daniela Wiesnera slyšet, snese ty nejnáročnější kritéria. Nejvíce prostoru získala jeho hra ve větě druhé, která svým rytmickým pulsováním připomněla slavné Take Five Dave Brubecka. Kapustinova skladba zanechala přes všechny obtíže silný dojem a ukázala, že se Plzeňská filharmonie může ve svém repertoáru obrátit i do světa velkokapelového jazzu.
Fantastická symfonie zanechala v posluchačích zjitřený romantický obraz
Druhou polovinu večera vyplnila ikonická Fantastická symfonie Hectora Berlioze. Dílo vzniklo v roce 1830, tedy tři roky po Beethovenově smrti. V opusu francouzského skladatele již dominuje mimohudební obsah nad klasicky předepsaným kadlubem symfonie. Je všeobecně známo, že příběh končící na popravišti je smyšlenou fabulací, v níž hlavní postavou je Berliozovaláska ke skutečné herečce Hariettě Smithonové. Děj probíhá v linii vět Sny a vášně, Ples, Scéna na venkově, Pochod k popravišti a Sabat čarodějnic. I když je zde mimohudební program organizující výrazovou linií, na Berliozově kompoziční práci je ještě zřejmé, že Beethovenův vzor v ní hraje nepominutelnou roli. Lze to vypozorovat z důslednosti tematické práce, sklonu k užití stupnic, rozkladů akordů a dalších klasických elementů. Uvádím to proto, že Fantastickou symfonii je nutno hrát s vypjatou pozorností ke každému detailu jako klasickou symfonii. Navíc je tato hudba naplněna množstvím úkolů v oblasti rytmické jednoty, které není snadné úspěšně naplnit.
Fantastická symfonie v interpretační koncepci Chuheie Iwasakiho zanechala v duších posluchačů zjitřený romantický obraz. Není tedy divu, že jeho výmluvnosti mnozí posluchači podlehli a ocenili jeho ostré kontury dlouho trvajícím potleskem. Dovoluji si však přidat k samým pozitivům jedno diskusní téma. Berliozova Fantastická symfonie je rozdělena do pěti vět, přičemž jejich strukturace vyššího řádu směřuje k dvojici tři plus dvě (první celek obsahuje části Sny a vášně, Scéna na venkově a Ples, druhý celek naplňuje Pochod na popraviště a Sabat čarodějnic). Mezi třetí a čtvrtou větou je tedy hluboká hranice, a proto se dělává větší přestávka. Příklady lze najít v live záznamech koncertů na různých portálech. Orchestr před největším vypětím plynoucí z posledních dvou částí potřebuje malý oddech, někdy i doladit. Na sledovaném koncertě k tak důležité přestávce nedošlo. Bohužel se to projevilo na mírném poklesu výkonnosti v oblasti ladění i souhry. Doporučuji zvážit prohloubení této přestávky mezi větami.
Celkový dojem z koncertu byl však nezkalený. Plzeňská filharmonie hraje v nejlepší formě. Těšíme se na další její koncerty.
Fantastická symfonie & Wiesner & Iwasaki
20. listopadu 2025, 19:00 hodin
Měšťanská beseda, Plzeň
Program
Paul Dukas: Čarodějův učeň, symfonické scherzo
Nikolaj Kapustin: Koncert pro klavír a orchestr č. 2, op. 14
Hector Berlioz: Fantastická symfonie, op. 14 „Ze života umělcova”
Účinkující
Daniel Wiesner – klavír
Plzeňská filharmonie
Chuhei Iwasaki – dirigent
