La Bayadère je považována za jedno z vrcholných děl klasického baletního umění, přitom ji široká veřejnost zná fakticky jen dvě desetiletí. Premiéru měla v Petrohradu 1877 ve Velkém kamenném divadle, několik měsíců před premiérou Labutího jezera Petra Iljiče Čajkovského v Moskvě. Dnes je Labutí jezero prakticky synonymem pro klasický balet. La Bayadère v čase své premiéry poutala mimořádnou pozornost indickým prostředím, jež v té době doslova omámilo Evropu, upadla však až na několik sporadických provedení v Rusku a na Ukrajině v zapomenutí. V Evropě byla dlouho zcela neznámá.
Exkurze do historie
La Bayadère je odrazem mimořádného zájmu, doslova fascinace Indií na přelomu 18. a 19. století a takřka po celé století devatenácté. Zájem o Indii se promítl v literatuře, hudbě i v módě. Johann Wolfgang von Goethe (1749–1832) napsal v roce 1797 svoji baladu Bůh a bajadéra o hluboké lásce bajadéry, indické chrámové tanečnice, a boha Mahadöha a o jejich vstoupení na nebesa. Goethem se inspiroval Vojtěch Jírovec (1763–1850), když ve Vídni uvedl v roce 1815 balet Bajadéra, operu-balet Le Dieu et la Bayadère podle Goethova námětu zkomponoval Daniel Auber (1782–1871), s choreografií Filippa Taglioniho měla premiéru v Paříži 1830. Bratr Mariuse Petipy Lucien uvedl v pařížské Opeře roku 1858 balet Sacountalâ (Šakuntala) podle stejnojmenného vrcholného staroindického dramatu básníka a dramatika Kálidásy (4. – 5. století): panovník v důsledku čar uraženého poustevníka zapomene na svou manželku, paměť se mu vrátí až při pohledu na prsten, který ženě daroval. A o tom, že bajadéry rezonovaly Evropou, svědčí mimo jiné i zdánlivá drobnost – první orchestrální skladba mladičkého Bedřicha Smetany (1824–1884) zkomponovaná v Plzni v roce 1842 se jmenovala Galop bajadérek. Obliba tématu s přelomem století neskončila – operetu Die Bajadére zkomponoval Emerich Kálmán a premiéru měla ve Vídni roku 1921.
Marius Petipa a Sergej Chuděkov napsali ve svém vlastním libretu o 4 jednáních originální romantické drama s tklivou lyrikou – tragický příběh dvou žen, bajadéry Nikie a mahárádžovy dcery, princezny Gamzatti, které milují téhož muže – bojovníka Solora. Nikia se se Solorem tajně schází, on si však má vzít za manželku Gamzatti, protože si byli zaslíbeni již v dětském věku. Solor k této svatbě skutečně svolí, ale k Nikii je stále poután. Mahárádža se o vztahu dozví od Bráhmana, velekněze, který sám o Nikiu marně usiluje, a žádá Nikiinu smrt. Gamzatti konfrontuje Nikiu se Solorovým obrazem, přiznání bajadéry vyústí v konflikt mezi ženami, až Nikia, jež se nechce vzdát své lásky za žádnou cenu, ohrožuje v afektu Gamzatti nožem. Neštěstí odvrátí Gamzattina služebná, princezna se však chce Nikii pomstít. Konají se zásnuby Gamzatti a Solora, kde Nikia tančí. Gamzatti jí nechá poslat květiny, údajně od Solora, je v nich však ukrytý had, který dívku uštkne: odmítá protijed, nabízený jí Bráhmanem, a umírá. Zdrcený Solor v opiovém snu vidí Nikiu spolu s dalšími stíny zemřelých dívek v mimořádně působivém 3. dějství Království stínů, kde Stíny jsou alegorií vnitřní harmonie. Původní pointu pak obsahuje závěrečné 4. dějství – při svatební hostině Solora a Gamzatti se zjevuje duch Nikie, obřad je zahájen, ale když Bráhman spojuje ruce snoubenců, nastane zemětřesní, jímž se vybíjí hněv bohů. Chrám se zřítí a pohřbí všechny ve svých sutinách. Duše Nikie a Solora se setkávají a vznášejí se k vrcholům Himalájí do nirvány. Většina současných produkcí, i tato plzeňská, ovšem končí 3. dějstvím – Královstvím stínů a nechává konec otevřený bez odplaty za vraždu.
Orchestrální partitura La Bayadère nebyla po premiéře zveřejněna a původní rukopis našli v archivech Mariinského baletu až Sergej Vicharev a Pavel Guerchenzon v roce 2002. Díky několika samostatným produkcím Království stínů, 3. dějství baletu (především uvedení Království stínů s Royal Ballet v Londýně v roce 1963 s Rudolfem Nurejevem a Margot Fonteyn), se do povědomí veřejnosti zapsala alespoň tato ikonická scéna. Celý balet se objevuje na světových jevištích až od konce 90. let 20. století. V roce 1980 to bylo v Metropolitní opeře (verze dle Ponomareva a Chabukianiho), o prosazování díla v Evropě se zasadil především Rudolf Nurejev.
Připomeňme, že 136 let po petrohradské premiéře se konala v Brně v roce 2003 česká premiéra La Bayadère v nastudování Jaroslava Slavického, který vycházel z Petipova odkazu, ale pro tuto inscenaci původní libreto v určitých bodech upravil. Pražské Národní divadlo balet provedlo v choreografii Javiera Torrese v roce 2014, v Moravském divadle Olomouc ho v choreografii podle Petipovy verze nastudoval Michal Štípa v roce 2019. Nyní ji připravil se souborem Divadla J. K. Tyla v Plzni.
La Bayadère poprvé v Plzni
I v Plzni vychází Michal Štípa ve své režii a choreografii z klasického originálu Mariuse Petipy. Dramaturgicky dílo ovšem upravuje, vypouští některé z tanců a tanečních scén, což se projevilo v narušení hudební proporce především v 1. dějství. Plzeňská inscenace končí Královstvím stínů, opiovým snem Solora. Na jeho konci Nikia mizí, „odpouští mu a vrací mu zpět jeho slib věčné lásky“. Zničený Solor padá k zemi. Celé představení v této podobě trvá i s přestávkou cca 180 minut. Klíčové okamžiky v ději Michal Štípa samozřejmě inscenuje, ale prospělo by jim podstatně větší režijní zdůraznění na jevišti a rovněž ve výrazu tanečníků. Takto se dramatický příběh sice odvíjí, je však málo zřetelný, jaksi až v druhém plánu. Nejsme svědky příběhu vyjádřeného tancem, ale sledu tanců, na jejichž pozadí tušíme příběh. Na jevišti se krásně tančí, ale vlastní drama lásky, zrady a úkladné vraždy zůstává „na rampě“.
Výpravná inscenace je koncipována ryze klasicky. Pestrou, svým charakterem popisnou scénu navrhl David Janošek, její dominantou jsou po celou dobu představení (včetně snového Království stínů) nad jevištěm zavěšené sytě zelené lomenice symbolizující mahárádžův palác, pozadí tvoří obrazy indické džungle. Posvátný oheň v 1. dějství je skutečný, což dodává na autenticitě. Království stínů však jak scénograficky, tak režijně ztratilo část své iluzivnosti – šikma, po níž sestupují tanečnice, je přiznaná, osvícená, proto celkový smysl a efekt „vzdušného“ sestupu po spirále (reminiscence Dantovy Božské komedie) zaniká. Celkovou atmosféru ikonického dějství má vytvářet velký měsíc v pozadí a promítání pohybujících se světélek (asi hvězdy), masivní palácové lomenice zůstávají a vyvolávají dojem divadla na divadle. Kostýmy Michaely Wenzelové jsou efektní s indickými akcenty, mají evokovat okázalost Orientu, ale chybí jim jednotící prvky, jako by toho všeho bylo nějak moc, například fakíři připomínají v trávových sukénkách spíše karikatury divochů.
Hudba Ludwiga Minkuse (1826–1917) k La Bayadère bývá považována za jedno z jeho nejlepších děl. Kompozičně není komplikovaná, je však melodická, efektní a výrazově proměnlivá s ryze romantickými plochami bez exotických názvuků, při důsledném provedení všech dynamických rozdílů je plastická a působivá. Hraje se v aranžmá Johna Lanchberyho. Pro náročná sóla má Orchestr opery DJKT ve svých řadách výborné instrumentalisty – houslová bravurně provedl ve scénách Království stínů koncertní mistr Martin Kos, působivá byla i klarinetová Milana Srba, violoncellová Zachara Fedorova, harfová Dany Suchanové. Hudební nastudování Jiřího Petrdlíka vzbuzovalo naděje v 1. dějství, kterému dominovaly kratší rytmické výstupy, když však přicházely větší romantické výrazové plochy ve 2., a především ve 3. dějství, jako by začal opadat dirigentův zájem i soustředěnost, vše se slilo do hlučného mezzoforte, místy přicházely problémy v souhře; úchvatná lyrická hudba při příchodu Stínů vyzněla vcelku nudně.
Kvality baletního souboru
O kvalitách baletního souboru DJKT svědčí to, že v La Bayadère dokáže obsadit sólové role i mladými členy souboru, do hlavních rolí byli tentokrát zařazeni ze sólistů jen tři: Afroditi Vasilakopoulou (Nikia), Justin Rimke (Solor), Mami Mołoniewicz (Gamzatti). Při premiéře se však představila, dle slov šéfa baletu Jiřího Pokorného, „nastupující generace tanečníků“. V titulní roli Nikie vystoupila 15. listopadu křehce působící Shiori Nirasawa, Solora tančil temperamentní Riccardo Gregolin a panovačnou Gamzatti elegantní Margarida Gonçalves. Všichni prokázali kvalitní technické dispozice, značný umělecký potenciál a plzeňské publikum se může těšit, jak se budou mladí lidé dále rozvíjet. Na premiéře je po zásluze odměňovalo hojnými potlesky po každém jejich výstupu. Tanečníci se plně soustředili na maximální kvalitu technického provedení a jejich nadání se v reprízách jistě ještě více promítne i do vlastního dramatického výrazu. V originále pantomimicky pojatá významná postava Bráhmana byla ve Štípově režii navzdory maximálnímu úsilí Karla Audyho méně výrazná. Vlivem škrtů i režie podobně zanikla postava Fakíra, kterého tančil nadějný Go Minakami. Gamzattinu služebnou Ayu ztvárnila baletní mistryně DJKT Zuzana Hradilová. Zkušený člen činohry DJKT Jan Maléř prokázal vystoupením v netaneční roli Rádži cit pro hudbu a pohyb, vlivem režijního pojetí však zanikal význam jeho postavy a působila odtažitě. Některá čísla, která jsou obvyklá u novodobých nastudování, například sólo Zlatého bůžka (které si pro sebe postavil v roce 1948 Nikolaj Zubkovskij), zařazena nebyla.
Ansámblové výstupy svedly dohromady členy soubory s jeho sólisty. Bezprostředností a temperamentem rozproudila v publiku krev zkušená Jarmila Hruškociová společně s Richardem Ševčíkem, která své výrazové schopnosti zúročila i na tak malé ploše, kterou poskytuje efektní „Indiánský tanec“ (v programu uvedeno jako „Indický“). Své technické kvality potvrdila i v sólovém výstupu odalisek spolu se Sarou Antikainen.
Přesvědčivé byly výkony tanečnic a tanečníků v ansámblových výstupech: Pas de quatre tančily Kristina Pires, Fanny Westring, Maya Vought a Katica Ruip; Grand pas provedli Novella Petrucci, Luisa Isenring, Isabel de la Cruz, Nina Nashiki, Sky Natzke a Justin Rimke. Sara Antikainen týž večer tančila rovněž v triu Stínů se zkušenou Mami Mołoniewicz a mladičkou Isabel de la Cruz. Dámská část baletního souboru prokázala v sborovém výstupu Stínů disciplínu a eleganci.
V La Bayadère se do Plzně po delší době vrátila na jeviště ryzí baletní klasika ve výpravné inscenaci. Poslední premiérou klasického baletu byl Louskáček v listopadu 2022 v úpravě Jiřího Pokorného, jež ovšem zahrnovala i změnu děje, a tak jedinou baletní klasikou s originálním dějem byla až do současné doby na repertoáru DJKT inscenace Labutího jezera P. I. Čajkovského z roku 2016 v choreografii Jiřího Horáka. Nyní k ní přibyla nová La Bayadère. Dostali v ní příležitost mladí členové souboru a na premiéře předvedli, že ji dokážou využít. La Bayadère v DJKT jistě zaujme plzeňské publikum napříč generacemi a pro baletní soubor je to příležitost, na které může dále umělecky růst a divákům přinášet požitek z klasického tance.
Ludwig Minkus: La Bayadère
15. listopadu 2025, 19:00 hodin
Divadlo J. K. Tyla, Velké divadlo, Plzeň
Realizační tým
Hudba: Ludwig Minkus
Orchestrace: John Lanchbery
Choreografie: Michal Štípa podle M. Petipy
Režie: Michal Štípa
Hudební nastudování: Jiří Petrdlík
Dirigent: Jiří Petrdlík
Scéna: David Janošek
Kostýmy: Michaela Wenzelová
Světelný design: Michal Kříž
Asistenti choreografie: Zuzana Hradilová, Markéta Pospíšilová
Asistent režie: Miroslav Hradil
Inspice: Kristýna Miškolciová
Účinkující
Nikia: Afroditi Vasilakopoulou / Shiori Nirasawa
Solor: Justin Rimke / Riccardo Gregolin
Gamzatti: Margarida Gonçalves / Mami Mołoniewicz / Isabel Örjansberg De La Cruz
Bráhman, velekněz: Karel Audy
Fakír: Simone Carosso / Go Minakami / Richard Ševčík
Aya, služebná Gamzati: Zuzana Hradilová
Rádža: Ondřej Baumrukr / Jan Maléř
Indický tanec: Sara Antikainen / Jarmila Hruškociová, Giacomo Mori / Simone Carosso, Mátyás Sántha / Richard Ševčík, Campbell Wilson, Go Minakami, Pablo Dorado, Kristian Kralev
Fakíři: Giacomo Mori, Simone Carosso, Campbell Wilson, Go Minakami, Pablo Dorado / Richard Ševčík, Nicoló Marchi
Odalisky sólo: Sara Antikainen / Luisa Isenring, Jarmila Hruškociová / Novella Petrucci
Odalisky: Michela Quartiero / Leonor de la Serna, Victoria Roemer / Maya Vought, Shiori Nirasawa / Katica Ruip, Aneta Pašková, Luisa Isenring / Nina Nashiki, Isabel Örjansberg De La Cruz / Adéla Krandová
Pas de quatre: Kristina Pires / Ayaka Mitono, Fanny Westring / Michela Quartiero, Margarida Gonçalves / Maya Vought, Shiori Nirasawa / Katica Ruip
Grand pas: Novella Petrucci, Luisa Isenring / Mami Mołoniewicz, Isabel Örjansberg De La Cruz / Aneta Pašková, Sara Antikainen / Nina Nashiki, Riccardo Gregolin / Giacomo Mori / Simone Coluccio, Sky Natzke / Justin Rimke
Stíny trio: Margarida Gonçalves / Sara Antikainen / Fanny Westring, Mami Mołoniewicz / Luisa Isenring / Novella Petrucci, Victoria Roemer / Fanny Westring / Isabel Örjansberg De La Cruz
