Zvuková krajina bez skutečného napětí
Koncert byl rozdělen na dvě poloviny, které byly koncipovány jako paralela mladší a střední generace s autory, jejichž kompoziční kořeny vycházejí z avantgardy 60. let. V první polovině jsme měli možnost zaslechnout díla Petra Bakly, Anny Heflin a Richarda Ayrese. To jsou autoři mladší a střední skladatelské generace.
Druhá polovina koncertu patřila tvůrcům nejstarší generace, včetně Alvina Luciera, který zemřel již v roce 2021. Ačkoliv by titul koncertu mohl nabádat k představě, že se jedná o prezentaci ostravských a newyorských skladatelů, není tomu tak. Titul Zásadní Ostrava – New York poukazuje na pomyslnou osu, která pojí tato dvě města právě skrz letní bienále s názvem Ostravské dny, což je nejen velkolepý festival, ale také skladatelské kurzy. Jedná se i v celosvětovém měřítku o ojedinělou hudební dílnu, kde na koncertech zaznívá celá řada komorních a orchestrálních skladeb autorů nejmladší skladatelské generace a také mnoho děl od lektorů kurzů.
Pražský koncert chtěl některé ze skladeb, které v Ostravě zazněly, prezentovat i publiku v hlavním městě. Ačkoliv jednotlivé skladby byly poměrně odlišné, nemohu se zbavit dojmu, že je spojovala jedna celkem zvláštní vlastnost – absence hudební formy a vývojovosti v evropském slova smyslu. Je to celkem překvapivé, protože skladby si navzájem příliš podobné nebyly a skladatelé byli tvůrci různých generací a z různých částí světa. Buď to byla dramaturgická náhoda, záměr či inspirace americkým přístupem skladatelů, kteří otevřené formy celoživotně používali (ať už minimalisté a nebo tvůrci jako Cage, Feldman a další).
Statičnost jako záměr i problém
Večer otevřela skladba pražského skladatele Petra Bakly Summer Work. Jednalo se o přepracované dílo z roku 2016, které bylo původně koncipováno pro 24 hudebníků. Autor v programu na jednu stranu naznačuje, že kompozice je inspirována románem Louise-Ferdinanda Célina Cesta do hlubin noci, na druhou stranu to však spíš popírá. Každopádně se jednalo o poměrně rozměrnou skladbu (cca 20 min.), která ale svým vyzněním působila spíš monotónně. Což o to – to asi byl i záměr. I harmonicky se jednalo o přehledné dílo.
Jednotlivé úseky kompozice vždy zpracovávaly omezený tónový materiál, který se vždy posunul o něco dále. Svojí sazbou však skladba zůstávala stále stejná. Jednalo se o různě dlouhé držené tóny bez jakéhokoliv rytmizování. Výsledek tedy působil jako pomalé přelévání harmonie. I to není v hudební historii nic výjimečného, ale v tomto případě se nejednalo o feldmanovsky meditativní strukturu, ale víceméně tradičně znějící jednotvárnou plochu. Výkon orchestru pod vedením Jiřího Rožně byl uspokojivý. Ačkoliv se jednalo o vrstevnatou hudební strukturu s vypracovanými dynamickými pásmy, výsledek působil, jako kdyby orchestr hrál neustále ve střední dynamice. To se samozřejmě velice brzy oposlouchalo.
Anna Heflin a hudba jako kaleidoskop
Dílo americké skladatelky Anny Heflin (nar. 1993) Einmal ist keinmal bylo inspirováno románem Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí. Struktura románu se promítla i do technické stránky kompozice. Autorka byla ovlivněna nelineárním rozvíjením děje v knize, nahlížením na jisté situace z různých pohledů a pozorováním následků rozhodnutí jednotlivých postav. To se ve skladbě projevuje hudebními návraty různých motivických a melodických nápadů, které se objevují v proměnlivých souvislostech. Formálně se tedy jedná spíše o kaleidoskop hudebních událostí.
Čistě posluchačsky se pro mě jednalo o prazvláštní hudební zážitek. Občas na mě hudba působila jako použitá odjinud – možná citace hudby jiné, ale citace to pravděpodobně nebyla. Občas to znělo tak, jako kdyby se hrály dvě nějaké starší skladby najednou, nebo posunuté v čase. Případně to často vyznívalo tak, že nějaký hráč nastoupil špatně a hraje o několik taktů jinde. Někdy se vynořilo něco, co znělo jako Gustav Mahler. Ale tak trochu bizarně nainstrumentovaný.
Vzpomněl jsem si na to, co kdysi říkával (dnes již bohužel zesnulý) hudební skladatel Hanuš Bartoň při popisu způsobu, jakým pracuje: „Píšu to, co se mi líbí.“ A tak trochu působila i tato skladba. Jako sled událostí, které skladatelku zrovna napadly. Ale na poslech skladba zajímavá byla a myslím, že bych si ji s chutí někdy vyslechl znovu. Orchestr s jistotou řídil opět Jiří Rožeň.
Ayresůvo NONcerto a hranice absurdního
Ten dirigoval i poslední skladbu první poloviny – kompozici No. 30 NONcerto pro orchestr, violoncello a soprán britského skladatele Richarda Ayrese. To bylo poněkud bizarní dílo. Autor pracuje s divadelními prvky a jeho hudba není čistě jenom o hudbě samotné. V programu je uvedeno, že violoncellista má svého duchovního dvojníka právě v sólovém sopránu.
V první větě hraje (nebo také vydává různé zvuky) všelijaké témbrové efekty a oproti tomu vysoký soprán zpívá v extrémních výškách. Oba sólisté i orchestr si tak trochu hrají to své. Příliš se neovlivňují a spíš se navzájem vyrušují. Zajímavost kompozice je v tom, jaké souvislosti mezi sólisty a orchestrem přináší. Možná to vyzní poněkud zvláštně, ale přišlo mi poutavé sledovat jaké instrumentační zajímavosti a hudební nápady se objevují vedle sebe, ale paradoxně nejméně zajímavý byl reálný hudební obsah toho, co jednotlivé nástroje hrají. Jinými slovy: celek vyzníval přitažlivě, konfrontace sólistů s orchestrem (ale i nástrojových skupin mezi sebou) byly zajímavé, ale nejméně poutavé byly reálné hudební struktury. Ty byly totiž banální a někdy až legračně hloupé. Rozklady durových akordů, stupnice, banální hudební postupy, atd. To ale byla určitě součást záměru, který byl pravděpodobně více o performanci a méně o hudební sofistikovanosti.
Fragment jako kontinuální proud
Po přestávce k dirigentskému pultíku přišel Petr Kotík a oddirigoval všechny tři skladby druhé poloviny večera. První z nich byla jeho vlastní kompozice Fragment z roku 1998. Jedná se o první část jeho dvouvěté rozsáhlé skladby pro orchestr, kterou dokončil o pár let později. Svou sazbou se jedná o poměrně klasicky znějící orchestr. Přítomen byl i tradiční Kotíkův „trademark” a to práce s paralelními kvintami.
Nutno říci, že v této skladbě poněkud méně, než v jeho jiných dílech (nejvíce mi utkvěla v paměti kompozice Solos and Incidental Harmonies pro žesťový soubor, kde není nic jiného než paralelní kvinty). Na můj vkus byl Fragment poněkud rozsáhlý a příliš nepracoval s kontrastem hudební faktury. 25 minut tak skladba plynula (až na několik málo míst) v poměrně podobném duchu, který však nebyl ani meditativního, ani minimalistického charakteru. Vývojově šla kompozice neustále dopředu, ale příliš se neohlížela na to, co se již odehrálo. Zajímalo ji jen to, co se děje teď a tady. A ani po zvukové stránce nebyla instrumentace nikterak barevná. I tak se jednalo o dílo, které patří k těm lepším skladbám Petra Kotíka.
Momentová forma v orchestru
Roscoe Mitchell je legenda mezi jazzovými hudebníky. Pětaosmdesátiletý skladatel a saxofonista vychází z estetiky aleatorické a improvizované hudby 60. let a také samozřejmě hudební avantgardy té doby. Obdobně jako jeho kolega Anthony Braxton, jehož hudbu pro orchestr jsme mohli slyšet před lety v Praze, vytváří díla, která se potkávají s estetikou vážné hudby 60. let, ale vstupují do ní z jiného hudebního podhoubí.
V díle Nonaah, které je přepracované z různých verzí – od verze pro saxofon až po trio pro flétnu, fagot a klavír či smyčcové nástroje, však Mitchell přináší kompletně vypracovanou partituru. Její hudební struktura však s jazzem nemá společného vůbec nic. To neberu jako kritiku, spíš jako zajímavost. Jelikož jako skladatel do hudební tvorby nahlížím z pozice tvůrce, moc si nedovedu představit, jak skladatel přepracoval sólovou skladbu (případně trio) do orchestru. Určitě se v tomto případě nejedná o žádnou instrumentaci komorního díla.
Spíše si myslím, že využil vybrané struktury, které se nacházely v oněch komorních skladbách a rozepsal je pro orchestr. Výsledek zní vskutku jako stockhausenovská momentform. Něco se odehraje, pak se odehraje cosi jiného, nemá to žádnou souvislost a nakonec skladba z ničeho nic skončí. Skladba je sice nová (tato verze je z roku 2023), ale svým přístupem a charakterem vskutku „šedesátková”. Nejvíce mě asi fascinuje fakt, že autoři vážné hudby, kteří prošli avantgardou 60. let (Ligeti, Stockhausen, Boulez, atd.) se ke konci života často posunuli mnohdy až k dost odlišným hudebním světům, syntézám či návratům. Od skladatelů ze sféry free jazzu to však často nevidím a vlastně ani u jiných amerických autorů vážné hudby podobné generace (např. Christian Wolff). Celoživotně tak zůstávají vlastně v hudbě svého mládí.
Krása zvukové statiky
Poslední skladbou večera bylo dílo Alvina Luciera Sweepers (1997), což je jediný autor večera, který již není mezi námi. Ačkoliv se jednalo o dílo, které je hodně statické a nevývojové, svým vyzněním bylo o hodně jiné než všechna ostatní díla koncertu. To mi bylo velice sympatické a rád jsem si jej vyslechl.
Rozhodně se nejednalo o nějaké efektní dílo ani dílo, které by vybízelo k meditaci. Jednalo se spíš o technicistně laděný kus, který ale svým vyzněním působil poměrně průzračně. V podstatě jsme sledovali dechové nástroje, které hrají dlouhé tóny a smyčcové nástroje hrající mezi těmito tóny glissanda. To celé vytvářelo pomalu se proměňující harmonická pole, která jsou neustále rozostřována smyčcovými nástroji. Zvukovostí a estetikou dílo navazovalo na experimentální skladby Ligetiho nebo Scelsiho z 60. let 20. století, ale rozhodně je epigonsky nekopírovalo. Na závěr koncertu bych si byl představil asi něco jiného.
Když forma chybí, posluchač bloudí
Dramaturgicky bylo možné poskládat koncert o něco lépe, ale rozhodně jsem si se zaujetím vyslechl všechny kompozice večera. Jen se musím přiznat, že mi tentokrát v programu chyběl kus, který by mě opravdu výrazně „zvedl ze židle”. Nejlepší pro mě byla asi díla Anny Heflin a Richarda Ayrese, jen jsem trochu litoval toho, že jejich hudební struktury a formy nejsou přeci jen trošku soudržnější. Měl jsem leckdy pocit, jako kdyby to někteří skladatelé (shodou okolností všichni tohoto večera) považovali vlastně za podružné. Přitom forma je, alespoň pro mě, v hudbě skoro to nejdůležitější. Formou dáváme publiku jeden z návodů, jak skladbu posluchačsky uchopit. I když i to může být relativní a subjektivní.
Jeden můj kamarád mi povídal o svém známém, který občas navštěvuje koncerty soudobé hudby, ale jako posluchač absolutně nechápe, jak uchopit skladbu jako celek. Prý poslouchá skladby jako sled událostí „teď a tady”. Že nedokáže vysledovat souvislosti mezi tím, co zaznělo například v úvodu skladby a vrací se na konci a podobně. Takže to, co jsem zmiňoval ohledně koncertu Zásadní Ostrava – New York může být velice subjektivní. A kdo ví, třeba je to méně důležité, než si myslím.
Zásadní Ostrava – New York
21. listopadu 2025, 19:00 hodin
DOX+, Praha
Program
Petr Bakla: Summer Work (2016)
Anna Heflin: Einmal ist keinmal / Jednou neznamená nikdy / Once is never (2025)
Richard Ayres: No. 30 (NONcerto pro orchestr, cello a vysoký soprán, 2001)
–přestávka–
Petr Kotík: Fragment (1998)
Roscoe Mitchell: Nonaah for Orchestra (2023)
Alvin Lucier: Sweepers (1997)
Účinkující
Andrej Gál – violoncello
Beatriz Gaudêncio Ramos – soprán
Prague Philharmonia
Petr Kotík – dirigent
Jiří Rožeň – dirigent
