V prvním díle vám představíme výběr z odpovědí následujících učitelů ZUŠ:
Irena Pohl Houkalová – ZUŠ Pštrossova, Praha 1, vyučovaný obor: zpěv, ředitelka Nadačního fondu Magdaleny Kožené a umělecká vedoucí ZUŠ Open
Jan Hájek – ZUŠ VinoHra, Praha 9, vyučovaný obor: hudební nauka, zpěv, ředitel školy
Barbora Kulichová – ZUŠ Trutnov, ZUŠ Hostinné, vyučovaný obor: saxofon, flétna, dechový orchestr
Veronika Ďurčanská – ZUŠ Bohuslava Matěje Černohorského, Nymburk, vyučovaný obor: klavír
Jaký pociťujete největší současný problém hudebně-pedagogické činnosti?
Barbora Kulichová: Menší porodnost, zejména na malých městech, to znamená méně zájemců o studium. Poslední dobou přijímáme všechny zájemce, kteří se přihlásí. Velmi často, ve strachu o své úvazky, děláme všechno možné, abychom si udrželi i méně motivované žáky (nebo i ty, kteří nemají o studium žádný zájem). Je to zejména úleva z požadavků na domácí přípravu, jednodušší a líbivější repertoár, slevení ze správných základů hry a tak dále.
Jan Hájek: Na jednu stranu chápou rodiče ZUŠ jako kroužky, kam prostě dítě přihlásí a je to všechno v podstatě dobrovolné, ale na druhou stranu nám dává stát prostřednictvím Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy poměrně vysoké mantinely v tom, jak výuku můžeme anebo musíme provozovat. Často se potom stává, že se ocitáme na hraně nějaké šedé zóny, většinou v tom ohledu, že občas žákům promineme věci, které bychom promíjet neměli. Většinou to spočívá v nějakém individuálním posouzení, kdy vidíme, že pro nějakého konkrétního žáka je prospěšné účastnit se základního uměleckého vzdělávání, byť potom třeba neplní školní vzdělávací program, má problémy s docházkou a podobně.
Jaké jsou dnešní děti oproti předchozím generacím?
Irena Pohl Houkalová: Více zatížené rychlostí doby, digitálními technologiemi a zmatenostmi pramenícími z přesycenosti informací.
Barbora Kulichová: Učím teprve osm let, neumím posoudit. Možná jsou dnešní děti přehlcené možnostmi, jak trávit volný čas. Často se volnočasové kroužky, nebo i laciné formy zábavy jako telefony a počítač, perou o pozornost a naplnění kapacit. Myslím, že pro některé děti to může být těžké, když si zvolí, že budou ke všem svým povinnostem ještě dobrovolně studovat další školu – ZUŠ, namísto toho, aby seděli u počítače.
Veronika Ďurčanská: Dnešní děti potřebují více podporovat a motivovat v obtížnějších fázích nácviku skladby. Často zdůrazňuji to, že chyby patří k procesu učení, stejně tak zvládnutí těžších míst ve skladbách. Hodně mi v tom pomáhají metody formativního hodnocení žáků.
Považujete připravenost dětí ze základních škol, co se týče povědomí o hudbě, za dostatečnou?
Veronika Ďurčanská: Záleží na vyučujícím předmětu. Celkově spíše ne.
Jan Hájek: Nepovažuji. Ale to bychom zabředli do hlubokého filozofování o školství a o tom, jak ho chápe moderní evropská demokracie, a nakonec o tom, jak to všechno v praxi funguje. Doporučuji všem, a myslím tím úplně všechny, četbu kratinkého §2 Školského zákona o zásadách a cílech vzdělávání a ptejme se sami sebe s otevřenou myslí, jak nám to reálně náš dnešní školský systém plní. Hudbu zkrátka vnímám jako něco, co má pro mladé lidi velmi často určující sociální význam v tom smyslu, že může určit, do jakých sociálních skupin se na dlouhou dobu a možná do konce života zařadí.
Vnímáte vliv sociálních médií a ostatní zábavní elektroniky na to, jakou mají děti vůli cvičit a dosahovat výsledků?
Barbora Kulichová: Ano, vnímám, a to pozitivně i negativně. To pozitivní (a bohužel méně časté): žáci mají přístup nejen k nahrávkám z celého světa, ale i k sociálním sítím slavných interpretů, což je často namotivuje k další práci a cvičení. Negativní: žáci často cvičí nesoustředění, protože u toho koukají do telefonů. Zároveň někteří tráví u zábavní elektroniky mnoho času a pak jim nezbývá čas pro cvičení nebo jiné zájmy.
Veronika Ďurčanská: Rozhodně ano! Z pohledu učitele i matky tří dětí. Elektroniku bych dětem dávala o dost později, tak jak je tomu v některých západních zemích.
Čeho si ceníte jako vašeho největšího dosavadního pedagogického úspěchu?
Barbora Kulichová: Na to se těžko odpovídá. Měřitelným úspěchem jsou výsledky žáků v soutěžích nebo žáci, kteří se dostali na konzervatoř. Jenže to není zdaleka všechno a za takovým úspěchem stojí celý „tým“, ne jenom já jako pedagog. V první řadě je to žák s velkým zájmem o studium, který do přípravy investuje mnoho svého času, pak to je podpora jeho rodiny, v neposlední řadě korepetitoři a také škola, která poskytuje zázemí pro přípravu. Tím neměřitelným, ale za to pro mě nejhodnotnějším úspěchem je, že se žáci ke mně rádi vrací. Často to jsou už dospělí lidé, kteří pracují, studují vysokou školu a mají rodiny. Ale na ulici se ke mně hlásí, rádi vzpomínají na společné zážitky a třeba se i přiznají, že jim hraní chybí, nebo že si doma rádi zahrají. Nebo že chtějí, aby jejich děti také prošly takovým vzděláváním.
Veronika Ďurčanská: Jednak výsledky žáků v soutěžích a také dlouhodobý zájem žáků o klavír (absolventi, kterým klavír a hudba zůstanou jako součást jejich života). Setkávání s nimi i po studiu.
Irena Pohl Houkalová: Každé dítě, mladý člověk, u kterého se mi podaří rozvíjet a objevit jeho skutečný potenciál a přispět k růstu jeho osobnosti a k tomu, aby se cítil dobře, považuji za úspěch.
Jsou dnes soutěže pro žáky ještě motivační nebo spíš svazují a stresují?
Barbora Kulichová: Záleží na žákovi i učiteli. Mám kolegy, kteří bez soutěží „neumí učit“, a mám také kolegy, kteří zásadně soutěže odmítají, nejen kvůli stresu dětí, ale také kvůli netransparentnímu hodnocení. Já osobně vnímám soutěže jako motivaci pro práci, prostě máme před sebou další „metu“, která nás může posunout, jak hráčsky, tak i do života. Během přípravy se žák velmi posune kupředu a vím, že bez „soutěže“ by třeba tolik práce neudělal. Vždy ale respektuji, pokud žák soutěžit nechce. Zároveň v účasti podporuji i slabší žáky, kteří o soutěžení mají zájem, ale vím, že třeba jejich výkony budou průměrné nebo horší než průměr. Prostě to pro nás není o bodech, ale o tom vyzkoušet něco nového, kvalitně se připravit a poslechnout si, jak se „hraje jinde“.
Irena Pohl Houkalová: Vždy záleží na přístupu pedagoga, jak je soutěží provede, a co pro něj soutěž znamená.
Kladete důraz na rovnováhu mezi klasickou hudbou a jinými žánry v rámci výuky nebo udržujete důraz výlučně na hudbu klasickou?
Barbora Kulichová: U mě převládá repertoár z klasické hudby, nicméně ho obohacuji i o skladby jiných žánrů, často i populárních. Je to přirozené, žijeme v době, kdy je nabídka opravdu široká a stále se rozšiřuje. Zaměřit se slepě jen na jeden žánr je prostě škoda. Kladu ale důraz na to, aby si žáci našli „ten svůj“ a věděli proč. Zároveň po nich chci, aby dokázali odlišit hudbu kvalitní od hudby laciné nebo generované AI, protože to se týká jak klasiky, tak i třeba popu, jazzu nebo filmové hudby.
Jan Hájek: Ta otázka mi zní trochu provokativně, protože neznám učitele, který by razil cestu čistě tím klasickým směrem (i když nepochybuji, že někde nějaký takový existuje). Spíš to dnes vypadá, že je na vrcholu generace učitelů, kteří to buď kombinují, nebo jdou čistě cestou neklasických žánrů. Odráží to zájem žáků. Oblíbené obory jsou dnes (mimo tradiční klavír) kytara, populární zpěv, a z dechových například saxofon. Já se snažím ve svých hodinách brát populární hudbu (v nejširším slova smyslu) jako východisko a snažíme se jí dát nějaký „poučenější rámec“. S klasikou musím žáky nejdřív seznámit a učit je vůbec vnímat její vyjadřovací prostředky. To zabere mnohem víc času a energie. A protože jsem přesvědčen, že je to pro žáky i pro hudbu prospěšné, soustředím se ve výuce z takových osmdesáti procent právě na ni.
Irena Pohl Houkalová: Jsem pedagožka klasického zpěvu, ale hojně zařazujeme autorskou tvorbu a mezioborovou spolupráci.
Jak se díváte na trendy soukromých ZUŠ, které někdy nabízejí dětem „méně náročnou“ výuku bez potřeby přípravy (s dítětem cvičí učitel na hodině nebo v ansámblu)?
Irena Pohl Houkalová: Nemyslím si, že se jedná o trend jen soukromých ZUŠ. Obecně ZUŠ nejsou kroužky a určitou přípravu do hodiny by měla vyžadovat každá škola bez ohledu na zřizovatele. Je právě na pedagogovi, jak dokáže žáka motivovat, aby vzal nástroj do ruky či zpíval i mimo ZUŠ.
Barbora Kulichová: Myslím, že každá škola si tak nějak přirozeně najde svou cílovou skupinu, a vůbec to nevnímán jako vzájemnou konkurenci. Je spousta dětí (i rodičů), kteří přicházejí s tím, že se prostě chtějí naučit na kytaru pár akordů nebo pár písniček na flétničku a nemají zájem o nějaký hlubší vhled do oboru. Vážím si učitelů a lektorů, kteří to dokáží a vydrží s dětmi takto pracovat. Zároveň věřím, že pokud do takové instituce chodí dítě, které by se rádo vzdělávalo v hudbě systematicky, tak mu třeba učitel/lektor doporučí navštěvovat raději ZUŠ. Naopak ZUŠ nabízejí systematické umělecké vzdělávání, které je ukotvené v naší legislativě a zároveň pomáhá překlenout nedostatečné kulturní a umělecké vzdělávaní v našem všeobecném školství. Spousta dětí a rodičů si toto uvědomuje.
Veronika Ďurčanská: V zásadě proti nim nic nemám, každý produkt si najde svého klienta. Jsem klavíristka, klavír je nástroj, u kterého může být zábava, i když domácí příprava zrovna pokulhávala (netrvá-li to dlouhodobě). U jiných nástrojů je to o dost větší problém. Zdravé konkurenční prostředí je přirozená věc. Je důležité, aby rodič věděl, co daná škola nabízí a podle toho si vybral.
Jan Hájek: Musím říct, že jsem takovýto trend nikde zatím nezaznamenal. Možná se to týká častěji subjektů poskytujících mimoškolní vzdělávání. Já sám si jako ředitel takzvané „soukromé“ ZUŠ neumím představit, že bychom takto fungovali. To, co nám stát ukládá, že máme děti naučit (zjednodušeně řečeno) prostřednictvím rámcových vzdělávacích programů, lze zvládnout pouze za předpokladu nenahraditelného dílu domácí přípravy, a pokud to není obecně známý fakt, měli bychom se zamyslet, jak vůbec umělecké vzdělání prezentujeme široké rodičovské veřejnosti.
