Vaše dětství a hudební začátky (hra na klavír i housle od tří let, role malého Mozarta ve Formanově filmu Amadeus) byly výjimečné a formativní. Jak tyto rané zkušenosti, včetně ztělesnění postavy „malého Mozarta“, ovlivnily vaši dnešní hudební identitu?
Říká se, že první hudební krůčky jsou nejdůležitější, a já měl obrovské štěstí. Od samého počátku jsem navštěvoval pražskou Lidovou školu umění ve Voršilské ulici, konkrétně třídu Zdeny Janžurové, pedagožky a expertky na výuku dětí v předškolním věku. Ačkoliv nepocházím z hudební rodiny, měl jsem silnou podporu u rodičů a prarodičů, nejvíce ale u své babičky, která mě do této školy doprovázela více než deset let. Souběžně s klavírem jsem se tehdy učil i na housle, ale klavír byl vždy na prvním místě. A právě schopnost hrát na oba nástroje způsobila, že mě filmaři oslovili s nabídkou role malého Mozarta ve Formanově Amadeovi. Je to všechno velmi úsměvné – scéna je sotva minutu dlouhá, ale stala se „leitmotivem“ mého života. Těžko přebijete i významnou cenu na hudební soutěži faktem, že jste účinkoval v oscarovém filmu. Je to přesně čtyřicet let od české premiéry tohoto nádherného filmu a má minirole mě stále provází.
Jste aktivní jak v sólové, tak v komorní hře. V čem podle vás spočívá největší rozdíl mezi oběma světy? Co si z komorní spolupráce odnášíte do sólové hry a naopak?
Ten, kdo se chce dnes prosadit jako profesionální hudebník, musí zvládat obě disciplíny. Hrajete-li sólový recitál, jste na vše sám, ponořen do svého světa. Přenáším si sem ale zkušenosti od jiných instrumentalistů a zpěváků – jak krásně vedou frázi, jak se „nadechují“, význam načasování a tak dále. Nad tím vším stojí ještě nadhled nad dílem, který má dobrý dirigent.
Cílem komorního hráče je najít s hudebním partnerem společnou řeč. Pokud chcete, aby vám posluchač věřil, musíte být se svým spoluhráčem sjednoceni. Připomínám, že v dobré komorní hře jde o rovnocennost. Zkušený hudebník ví, kdy má tomu druhému naslouchat a kdy se naopak stát lídrem a hybatelem hudebního procesu. Jedině tak se bude tomu druhému s vámi dobře spolupracovat.
Jak byste charakterizoval svůj přístup k interpretaci? Na které klíčové prvky se při přípravě převážně soustředíte (například historický kontext, technická stránka, zvuková představa nebo osobní prožitek)?
Vše, co jste zmínila, je žádoucí – technika, historický kontext, osobní prožitek i zvuková představa. Často svým studentům připomínám, že technika nemá být samoúčelnou demonstrací našich „atletických“ dovedností, ale slouží k umocnění hudební myšlenky, kterou autor vtiskl do svého díla. Takových klavíristů „atletů“ chodí po světě na tisíce, ale těch, co neztratí hudebnost ani v technicky těžkých skladbách, je podstatně méně.
Program vašeho ostravského recitálu je pestrý. Zahrnuje německý romantismus, českou hudbu 20. století i virtuózní závěr. Co vás vedlo k výběru těchto skladeb a jakou jednotící linku jste v něm sledoval?
Společnou nit celého programu vidím v dvojroli všech uváděných skladatelů – všichni byli znamenitými pianisty. Středobodem večera pětivětá Brahmsova Sonáta f moll. Mám ji moc rád, fascinuje mě, že ji Brahms napsal tak mlád – ve svých dvaceti letech – a přesto patří na vrchol romantické klavírní tvorby. Významný chilský klavírista Claudio Arrau označil druhou větu z této sonáty jako „nejmilostnější a nejerotičtější“ skladbu hned po Wagnerově Tristanovi a Isoldě.
Součástí programu je také hudba 20. století, zastoupená českými skladateli Gideonem Kleinem a Lubošem Fišerem. Jaký máte k těmto autorům vztah a co pro vás jejich hudba představuje?
Po dohodě s panem dramaturgem zazní také dvě sonáty z pera českých autorů Luboše Fišera a Gideona Kleina. Ke Kleinovi mě váže osobní vzpomínka, která mě opět vrací do Lidovou školu umění ve Voršilské ulici. Zdenu Janžurovou často navštěvovala Eliška Kleinová, sestra Gideona, která mi darovala notový materiál po svém bratrovi. Díky tomu jsem mohl nahlédnout do skladeb, na kterých Gideon pracoval. Je tragédií, že život tak nadaného klavíristy a skladatele vyhasl ve svých 26 letech v koncentračním táboře na konci druhé světové války.
Co v oblasti klavírního repertoáru považujete za dosud neprobádanou oblast? Existuje skladba, styl nebo období, do něhož byste se rád v nejbližších letech ponořil?
Současným autorům se věnujeme méně, než by si zasloužili, což je škoda. Pevně věřím, že se dají objevit skvosty, které nás jako interprety posunou, bude nás těšit je hrát a tuto radost přeneseme i na posluchače. Sám si nové dílo užiju už v lednu. Společně s houslistou Josefem Špačkem a hornistou Radkem Baborákem totiž uvedeme v Carnegie Hall v New Yorku světovou premiéru tria amerického skladatele Josepha Summera, který je zároveň mým kamarádem.
