Zanedlouho vystoupíte společně se souborem Barocco sempre giovane a Romanem Janálem v pražském kostele U Salvátora. Co máte pro posluchače připravené?
Na koncertě zazní známé Bachovy a Händelovy árie a dueta s Romanem Janálem, kterého obdivuji už od svých dětských let, kdy s námi v Dětské opeře Praha zpíval sólo v kantátě Otvírání studánek. Jelikož právě začalo adventní období, nebudou chybět ani čísla z Mesiáše nebo Bachova Vánočního oratoria. Barocco sempre giovane navíc zahraje Braniborský koncert č. 3 a suitu z Respighiho Starých tanců a zpěvů. Na závěr jsme přichystali i malé vánočně laděné překvapení.
Jaké to pro vás je, zpívat starou hudbu?
Ke staré hudbě jsem se dostala poprvé díky profesorce Jarmile Chaloupkové, která se jí léta zabývala a pomohla mi objevit nejen známé barokní árie, ale třeba i méně známé písně s loutnou. Studenti konzervatoří mají poměrně často mylnou představu, že baroko je oproti například romantickému repertoáru méně zajímavé, ale ve skutečnosti má tato hudba obrovský náboj. A já jsem moc ráda, že jsem z tohoto omylu byla Baroccem sempre giovane vyvedena. I když se nepovažuji vyloženě za specialistku na starou hudbu, musím přiznat, že každý koncert s nimi si moc užívám. Nedávno jsem doma našla program našeho prvního společného hraní, od kterého uběhlo už 10 let. Dodnes si vzpomínám, jak jsem se ještě jako studentka konzervatoře s velkou nervozitou chystala na první zkoušku (úsměv). Od té doby z toho vznikla spousta krásných spoluprací a také nových přátelství.
Po dokončení gymnázia jste odjela z Prahy, abyste mohla studovat na konzervatoři v Pardubicích u Jarmily Chaloupkové. Upřednostnila jste Mannes i před Manhattan School of Music či jiným školám kvůli konkrétním učitelům zpěvu?
Stejně jako na konzervatoři jsem i na Mannes šla za profesorkou zpěvu, na kterou jsem dostala dobrá doporučení. Zároveň jsem se od místních dozvěděla, že je škola komornější a nabízí více individuální přístup ke studentům – to mi rozhodování ještě usnadnilo. Lákalo mě také, že se Mannes zaměřovala na soudobou hudbu a nové umělecké přístupy.
Měla jste učitelů více? Překvapilo vás na studiu něco specifického?
Každý student měl na škole jednoho hlavního kantora a jednoho coache, který fungoval jako takový druhý profesor zpěvu. V rámci seminářů jsme pak pracovali s dalšími jazykovými nebo interpretačními odborníky, takže podnětů byl opravdu dostatek. Mezi pedagogy byla cítit větší vzájemná spolupráce a moc se mi líbila jejich otevřenost. Často se stávalo, že studentovi doporučili seminář nebo jiného profesora, protože měli pocit, že by mu mohl být prospěšný. To mi na našich školách někdy chybí. Co mě překvapilo, bylo velké množství domácích úkolů, což mi připomínalo spíše návrat do gymnaziálních let (úsměv).
Jaké semináře jste si vybírala? Byly volitelné nebo pevně dané?
Povinné byly teoretické a hudební předměty a každý student musel také splnit jeden semestr italské, německé, francouzské a anglické dikce. Díky těmto seminářům jsem se pěveckou výslovností začala více zabývat, a to inspirovalo i téma mé doktorské práce. Pak už jsme měli na výběr z širokého množství volitelných předmětů. Mimo ty zmíněné jsem ocenila například hodiny podnikání a marketingu, činoherního herectví nebo interpretace barokní hudby. Zajímavý byl také předmět „Angažovaný umělec“, který se zabýval novými směry v propagaci umění. V jeho závěru jsme připravili workshop pro základní školu v Brooklynu, který měl dětem více přiblížit klasickou hudbu. Předmětů, které mě lákaly, bylo rozhodně více (španělské písně, francouzské árie nebo seminář „Příprava na předzpívání“), ale bohužel se mi už do rozvrhu nevešly.
Zaujalo mě, že jste na prvním koncertě v Carnegie Hall zpívala tak trochu načerno pod jménem své babičky Marie Sobotkové…
Vízová politika v USA je přísná (v tuto chvíli ještě více, než když jsem v NY studovala) a vystupovat mimo krajanské spolky či konzuláty v prvním roce studia bylo problematické. Většina mých mimoškolních vystoupení ale proběhla na českých institucích nebo jiných hudebních univerzitách kde studovali kamarádi, což problém nebyl. V dalších případech jsem se musela vzdát honoráře, abych se pohybovala alespoň jen v „šedé zóně“.
Když mě ale uskupení Opera New York oslovilo na vánoční koncert Christmas in Italy v Zankel Hall v Carnegie Hall, nemohla jsem odmítnout. Tak vznikl i nápad, že by si v Carnegie Hall mohla zazpívat moje babička. Ta už tehdy nežila, ale protože byla mým velkým fanouškem, napadlo mě při vymýšlení pseudonymu, pod kterým bych mohla neoficiálně vystoupit, použít její jméno. To nakonec v programu ale stejně zkomolili, tak mé obavy byly trochu zbytečné (smích).
Na jakých různých pěveckých projektech jste se v USA podílela?
Na New Yorku je skvělé, že nikdy nevíte, koho potkáte a jaké projekty z toho mohou vzniknout. Srdeční pro mě byla spolupráce s Českým centrem NY a National Czech and Slovak Museum v Cedar Rapids. Ráda vzpomínám například na koncert, pro který jsem s americkými spolužáky nastudovala sbor Proč bychom se netěšili, na večer na počest Miloše Formana a na pro mě osobně největší zážitek – vystoupení Spirituál Kvintetu k výročí sametové revoluce. S nimi jsme společně se spolužáky zazpívali píseň We shall overcome. V Bohemian National Hall jsem měla i svůj magisterský koncert a také jsem se zde poprvé setkala na pódiu se souborem Harafica – tak vznikl i nápad na natočení společné koledy na jejich CD.
Měla jsem také štěstí, že moje spolubydlící byla italská klavíristka a coachka Giordana Fiori, se kterou jsme připravily písňový program pro koncerty v NY a později i v Římě, nebo poloscénické uvedení opery Carmen v Elebash Hall. Díky ní jsem se seznámila se souborem Opera New York, s nímž jsem vystoupila například na operetním gala v Off-Broadway Theatre anebo na zmíněném koncertě v Carnegie Hall.
V rámci školních aktivit jsem pak vystoupila na několika písňových večerech a skladatelských koncertech, a také na Mannes Sounds Festival, kde jsem měla možnost si zazpívat v Carnegie Hall – tentokrát už oficiálně. Na škole bylo mnoho iniciativních studentů, se kterými jsem se zapojila do další řady projektů. Bohužel na některé už kvůli covidu nedošlo, a podobně tomu bylo i u školních operních produkcí.
Dokončujete svá studia na HAMU. Co konkrétně rozebíráte ve své závěrečné práci? Jak vás k této práci inspiroval pobyt v USA?
Moje práce zaměřená na fonetiku vychází z hodin cizojazyčné pěvecké výslovnosti, se kterými jsem se setkala na Mannes. Studenti se v nich sice nenaučí cizím jazykem mluvit, ale díky fonetické abecedě si osvojí pravidla výslovnosti tak přesně, že se mohou přiblížit rodilým mluvčím. Zpočátku jsem byla skeptická, ale metoda mi opravdu moc pomohla a myslím si, že by mohla pomoci i studentům u nás. Velmi mě ovlivnila moje coachka a zároveň vedoucí seminářů francouzské písně a francouzské dikce, Cristina Stanescu-Flagg, která mi připomněla, jak mi byl francouzský repertoár vždy blízký. Proto se ve své práci zaměřuji právě na něj.
Vyhovuje vám práce na volné noze, nebo byste ocenila nějaké stálejší angažmá?
Na volné noze mě baví nejvíc ta pestrost – mám možnost si ozkoušet širokou škálu projektů a udělat si tak lepší představu o tom, čemu bych se ráda do budoucna věnovala. A když se objeví příležitost vyjet na několik měsíců do zahraničí, můžu si kalendář přizpůsobit. Samozřejmě ale nezastírám, že práce na volné noze má i své nejistoty a výhledově bych byla za něco stálejšího ráda.
Spolupracovala jste s kapitánem Demo na jedné z jeho písní, nahrála cimbálovou muziku s Haraficou a Adamem Plachetkou, experimentujete s elektronickou hudbou… Jaké další netradiční projekty by vás lákaly?
Tím, že se můj přítel věnuje nejen klasické, ale i elektronické hudbě, mám k této scéně poměrně blízko. Společně jsme už vystoupili v projektu OpeRave od RunOperun, ale moc by mě bavil i náš vlastní autorský projekt… jestli na něj tedy oba najdeme čas (úsměv). V příštím roce se těším na spolupráci se skladatelem Floexem, který propojuje elektronickou a akustickou hudbu, s nímž se budu podílet na soundtracku k připravované počítačové hře od Amanita Design.
Jak pečujete o svůj hlas? V Čechách se například věnuje hlasové rehabilitaci pomocí metody Feldenkrais zpěvačka Kristýna Háblová, se kterou se také znáte. Zkoušela jste tuto či jiné metody u nás nebo v zahraničí?
V Americe jsem se setkala s Alexandrovou technikou, která pracuje s tělem, uvolňuje přebytečné napětí a pro zpěváky mi přišla opravdu výborná. Bohužel byl seminář na škole pokaždé beznadějně plný a stihla jsem jen pár soukromých lekcí. Feldenkraisovu metodu jsem zase měla možnost vyzkoušet v rámci semináře na DAMU, na který bych se ráda znovu zapsala. Bylo by skvělé, kdyby se obě metody dostaly i ke studentům HAMU – pro všechny by to bylo určitě prospěšné a Kristýně moc fandím! Jinak se snažím udržovat tělo v kondici běháním nebo protahováním při józe.
Zdají se vám někdy sny o hudbě?
Spíše se mi stává, že mi hudba nedá spát, protože se mi v hlavě dokola omílají různé melodie. To nejčastěji když jsou zkoušky v divadle v plném proudu, celý den poslouchám jednoho autora a místo usínání se pak přistihnu, že si v hlavě přezpívávám jednotlivé árie a ansámbly. Samozřejmě se mi ale nevyhne ani klasická hudební noční můra, kdy se ocitnu na jevišti a mám začít zpívat skladbu nebo roli, kterou si v tu chvíli uvědomím, že ale vůbec neznám…
A obecněji, jaké máte sny, touhy a plány do budoucna? Hudební i nehudební?
Jsem moc vděčná, že jsem měla možnost si některé sny už splnit. Přála bych si vrátit se ještě s nějakou produkcí do Itálie. Mým největším snem ale je mít i nadále možnost dělat to, co mě baví – pracovat na projektech, které mě posouvají, s lidmi, se kterými si rozumím umělecky i lidsky. A také aby diváci chodili dále do divadel a na koncerty. Nehudebním snem je dokončit doktorské studium a začít se věnovat i dalším nehudebním, ryze osobním snům (úsměv).
Děkuji vám za příjemný rozhovor!
