Bezprostředně po sérii představení Straussovy Arabelly v newyorské Metropolitní opeře přijíždíte do Ostravy k Janáčkově filharmonii a následně k Slovenské filharmonii. Jak vznikl záměr koncertů Chaussonova cyklu Poème de l’amour et de la mer?
Oslovil mě Robert Jindra, se kterým jsem spolupracoval už vícekrát a považuji ho za výborného dirigenta – a hlavně dirigenta, který velmi dobře rozumí zpěvu. Zná všechna úskalí, ví, co hlas potřebuje, takže se s ním pracuje skvěle.
Poème de l’amour et de la mer jsem vždy znal jen v podání ženských hlasů. Když ale přišla myšlenka, zda bychom dílo nemohli někde provést, začal jsem pátrat víc. A zjistil jsem, že vůbec první provedení v Bruselu, ještě před pařížskou premiérou, zpíval tenor. To mě přivedlo k tomu, že jsem začal o cyklu uvažovat jinak. A s mužským hlasem je to skutečně úplně jiné dílo než s ženským.
Tessitura je převážně ve středním poloze, kterou musí mít zpěvák opravdu dobře rozvinutou, aby mohl vykreslit všechny barvy, které part nabízí. Do cyklu jsem se postupně zamiloval. Je nádherný – texty jsou krásné, melodika úžasná, orchestrální barvy fantastické. S klavírem to nikdy není ono. Klavír nenahradí „šum moře“, tu orchestrální barevnost. Proto mám velkou radost, že dílo zaznívá s orchestrem – teď v Ostravě a později i ve Slovenské filharmonii.
Jsem z toho nadšený. A pravda je, že se mnohem lépe učí i zpívá něco, co člověka opravdu těší. Není to lehký cyklus, je náročný, ale přednes musí dostat prostor a celek musí působit silně.
Je melancholie cyklu i vaší osobní výpovědí?
Všechny krásně zkomponované věci jsou tak trochu melancholické. Samozřejmě existují nádherné komické opery, ale lidé mají raději, když postava na jevišti trochu trpí (smích).
Všichni máme rádi tragédie, opery, kde se trpí. Melancholické melodie zasáhnou víc. Komedii mám rád, ale přeci jen tíhnu víc k melancholickým věcem. Nevím, zda je to mému charakteru bližší, nedokážu to posoudit, ale prostě mě to bere víc za srdce.
Rád bych se z pohledu pěveckého pedagoga zeptal na váš pěvecký vývoj. Mohl byste zavzpomínat na vaše školení a na práci s profesorkou Vlastou Hudecovou?
Můj pěvecký vývoj byl takový, že jsem vlastně šel na konzervatoř proto, že se tam nevyučuje matematika. Chodil jsem do ZUŠ v Kysuckém Novém Městě, kde jsem vyrůstal, a tam jsem chodil na zpěv, protože jsem si myslel: „Hlas mám, tak umím zpívat.“
Na konzervatoři jsem začínal jako baryton u Františka Livory, významného slovenského tenoristy, který zpíval i v zahraničí. Ukázal mi, jak krásný je svět opery, brával své žáky na představení. To byl jeden z klíčových zážitků.
Pokračoval jsem u Emílie Sadloňové, kde jsem dokončil konzervatoř. Poté jsem nastoupil na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě, ale odešel jsem během prvního semestru. Tehdejší vedení teoretické katedry mělo pocit, že teorie je důležitější než praxe. Jenže já jsem mezitím vyhrál Dvořákovu soutěž v Karlových Varech a získal i cenu Státní opery Praha. Tam jsem zpíval svou první profesionální roli – Dona Ottavia.
A tehdy mi vedoucí katedry řekl, že nemohu zpívat, protože „se nedá sedět na dvou židlích“. Já jsem ale nešel studovat teorii, šel jsem studovat zpěv – tak jsem odešel.
Odešel jsem do Francie, do operního studia. Měli jsme úžasný systém – každý měsíc přijel významný zpěvák nebo dirigent, pracoval s námi. Nejvíce na mě zapůsobila Mady Mesplé. Později jsem absolvoval konkurz u Kurta Masura v Radio France, což vedlo k mnoha koncertům.
Pak jsem nastoupil do berlínské Staatsoper, kde jsem byl v ansámblu čtyři až pět let. A tehdy jsem začal studovat u profesorky Vlasty Hudecové – nejprve soukromě, později na Akademii umění v Banské Bystrici.
U profesorky Hudecové jsem měl systém, který mi ohromně pomohl. I když jsem byl už profesionálně činný, jezdil jsem za ní, kdykoliv jsem měl volno – třeba týden v kuse jsem měl každý den hodinu. Pracovali jsme na technice. Zpěvák potřebuje technickou kontrolu, ať je začátečník nebo profesionál – člověk se slyší jinak a cítí jinak než ve skutečnosti zní.
Profesorka Hudecová mi nesmírně pomohla. Hlas získal jistotu. Mládí zpívá samo – talentem, intuicí. Ale ona mi dala základ. Otevřela mi cestu do vyšší tessitury, ukázala mi, jak procházet do poloh přes passaggio bezpečně. Za to jsem jí nesmírně vděčný, protože bez ní bych nebyl tam, kde jsem.
Hudební směřování formovali i klavíristé, zejména Róbert Pechanec, který byl i na mých technických hodinách. Díky tomu máme společný jazyk. A pak samozřejmě dirigenti, pěvečtí koučové… Je to souhra mnoha faktorů a talentů.
Dnes, když je mi 46 let, se stále učím. Tělo se po pětatřicítce mění, svaly se mění, každý den je jiný. Nikdy nebudete hotový zpěvák. Co fungovalo včera, dnes fungovat nemusí. A musíte být technicky tak připravený, abyste to zvládl.
Pedagogika je zodpovědnost. Každý student potřebuje jiný přístup. Stejnou věc musíte vysvětlit každému jinak. Bohužel se to často podceňuje – a pak je mnoho „odpadu“.
Mladí zpěváci často hledají zkratky. Vy jste svoji cestu navigoval těmi správnými záměry. Jaké klíčové dovednosti jste si budoval?
Je pravda, že mnoho zpěváků – nejen mladých – hledá zkratky. Ale žádné neexistují. My jsme atleti. Musíme být připraveni podat výkon večer na jevišti. A diváka nezajímá, že jste se špatně vyspal, že je sucho, že máte alergii. On si koupil lístek.
Zpěv je svalová práce. Tělo si pamatuje všechno. A vrátí vám to – ať chcete nebo ne. Za 25 let jsem viděl mnoho hvězd, které vystřelily a dnes nezpívají. Protože se snažily ošálit systém. Nebo skočily rovnou do těžkého repertoáru. Výběr repertoáru ve správný čas je zásadní.
Já jsem na začátku nechtěl zpívat Mozarta. Říkal jsem Emílii Sadloňové, že ho v životě zpívat nebudu. A nakonec se stal klíčovým skladatelem mé kariéry. Zpívám ho dodnes –Dona Giovanniho, Kouzelnou flétnu, Idomenea a brzy Tita. A přitom miluji i Strausse, Janáčka, Dvořáka, Gounoda… ale Mozart zůstal jako základ.
Dobří zpěváci musí umět zpívat Mozarta. Mýtus „velké hlasy nemohou zpívat Mozarta“ je nesmysl. Leontyne Price zpívala Donnu Annu fantasticky. Je třeba mít tělo pod kontrolou. Je to jako trénink na maraton.
Jakou používáte techniku a jaké máte zlozvyky?
Dostal jsem do vínku mnoho dobrého. Jako mladý zpěvák jsem nevěděl „jak“ zpívám – prostě jsem otevřel ústa a zpíval. Později se objevily technické problémy. A právě profesorka Hudecová mi pomohla pochopit fyzický mechanismus. Ukázala mi, čím a kde se který sval pohne, jak pracují rty, brada, hrtan… A postupně jsem se naučil technické problémy řešit. Každý zpěvák má technické problémy – záleží na tom, jak s nimi naloží.
Tenor je vlastně „umělý“ hlas – přechod přes passaggio není přirozený mechanismus. Ale stejně jako malé dítě dokáže hodiny křičet, protože pracuje tělo – tak i zpěv je práce svalů těla, bránice, žeber, břišního lisu. Ne hrdla. Cest je mnoho, ale cíl je stejný. A jsou zpěváci, kteří zpívají technicky dobře a ani nevědí proč. Otevřou ústa a funguje to.
Nejhorší je předělávat špatné návyky. Trvá roky, než se student naučí zpívat na otevřeném hrdle, na dechu a zafixuje si správné vjemy, potřebuje to hodně času.
Jaký máte názor na současné studenty a jejich neznalost historie zpěvu?
Velmi mě překvapuje, že dnešní žáci neznají staré zpěváky jako: Jussi Björling, Tito Schipa, Martha Mödl, Kurt Moll… Znají leda Nadine Sierru nebo Annu Netrebko. Je to velká škoda, když mají technické možnosti – YouTube, nahrávky, srovnání. Já jsem musel chodit do knihovny, půjčovat si desky.
Jsem rád, když studenti přijdou a řeknou: „Poslechl jsem si to, líbí se mi to.“ A já se ptám, proč? Ať umějí vysvětlit, co slyší. Technickou znalost musíme budovat společně.
Měl jsem velké štěstí, že jsem mohl být na jevišti s největšími hvězdami – Ben Heppner, Plácido Domingo, Karita Mattila, Waltraud Meier, Juha Uusitalo, Matti Salminen…
Mirella Freni byla pro mě fenomén – technicky dokonalá. Z lehoučkého mozartovského hlasu se vypracovala k největším veristickým rolím. Ale neuměla mi při kurzech techniku vysvětlit. Mluvila: „Takhle, takhle,“ ale nevysvětlila, jak se tam dostat. Mnozí pedagogové neumějí definovat technický postup. A to je problém. Umění učit je talent.
Co říkáte na pedagogiku a její úskalí?
Bohužel nejen u nás, ale i ve světě je mnoho zpěváků, kteří jdou učit proto, že už nezpívají. Tak jdou učit – bez znalostí. A vzniká „odpad“. Mladý člověk vloží svůj život do rukou pedagoga – je to obrovská odpovědnost.
Láká vás pedagogická perspektiva?
Ano, velmi mě to baví. Když mě poprvé požádali o masterclass, nevěděl jsem, jaké to bude – a zjistil jsem, že mě to nesmírně naplňuje. Pedagog a žák jsou dva rovnocenní partneři. Záleží na tom, jak žák přijímá a jak pedagog předává. Každý vnímá jinak. Stačí třeba fyzická ukázka, předzpívání. Asijští studenti jsou vynikající imitátoři – co jim ukážete, to přesně zopakují. Ale hudbu, frázování, legato – to se naučit nedá. Hudbu buď člověk cítí, nebo ji zpívá mechanicky. Mnoho skvělých zpěváků má velké kariéry, ale zpívají tón za tónem – technicky perfektně, ale bez hudby. A to je problém.
Všichni skladatelé klasiky a romantismu komponovali s ohledem na oblouk, frázi, tok. Italové v tom vynikají – jejich řeč je měkká, melodická. Slované mají tvrdší jazyk. Finové a Holanďané mají řeč posazenou vzadu – a má to vliv na zpěv. Naopak Češi a Slováci mají silnou tradici zpěvu. Na tak malé země máme ohromné množství dobrých zpěváků.
Pedagog může žáka naučit jen to, co je žák připraven přijmout. Je jako houba – nasaje tolik, kolik chce. Více nejde. Pedagog se tím zároveň učí. Když musíte vysvětlit technickou věc, začnete více přemýšlet o tom, co vlastně děláte vy sám. To je pro pedagoga velmi užitečné.
Jaká by byla vaše rada dvaadvacetiletému Pavolu Bršlíkovi?
To je zajímavá otázka (smích). Já bych nic neměnil. Ať si o tom kdo chce myslí, co chce. Zpěv není sport. Nedá se měřit jako běh na sto metrů. Je to subjektivní – jako když jdete do muzea. Někdo má rád Vincenta van Gogha, někdo Jacksona Pollocka.
Nikdy jsem se nesnažil přizpůsobovat žádným trendům. Zpíval jsem tak, jak jsem nejlépe uměl. Proto ani nečtu kritiky. Nejde o aroganci – ale kritik přijde do divadla, často si lístek ani nezaplatí, má subjektivní názor, který pro mě není určující. Jedna skvělá a slavná kolegyně mi řekla krásnou větu: „Víš, Pavole, nejsem euro, abych se líbila každému.“ A tak to je.
Snažil jsem se jít svojí cestou. Někdy byla rovná, někdy klikatá. Takový je život. To bych řekl i svému mladému já: jdi cestou, kterou ti ukazuje srdce. Jsem 25 let na jevišti, kalendář je plný. Ta cesta byla těžká – hodně cestování, hodně odříkání. Kamarádi jdou na večírek, do kina… vy jste na druhém konci světa. Rodina jde stranou, protože jste šest týdnů pryč. Musíte se chránit – nechodit do metra, dávat pozor, neprochladnout, chodit pěšky, jezdit autem… Je za tím mnoho odříkání, které si lidé neuvědomují. Ale všechno přichází v pravou chvíli. To, co tehdy nevyšlo, mělo nevyjít. Když se zavřou jedny dveře, otevřou se jiné. Všechno je tak, jak má být.
