Thomas Adès se osvědčil nejen jako skladatel, ale i jako dirigent
Poskytnout publiku v rámci jednoho koncertu v úplnosti stylový průřez vážné hudby 20. a 21. století, je neřešitelný úkol. Připravit jistou „ochutnávku“ kompozičních i obsahových směrů se však podařilo. I když největší podíl na programu patřil skladbám britského hostujícího dirigenta Thomase Adèse (podotýkám, že to nepokládám za chybu), bylo možné v ostatních skladbách zaznamenat roli jejich autorů v hudebním vývoji posledních sta let. Leitmotivem večera se stal valčík a varieta jeho stylizačních podob. Na tomto místě je nutné se pochvalně vyjádřit k technickému i výrazovému výkonu České filharmonie, která všem skladbám dala adekvátní průběh a předložila posluchačům zajímavé i poučné poslechové zážitky. Péči o koncepci nastudování i výsledný zvukový tvar realizoval dirigent Thomas Adès, jehož velké kompoziční zkušenosti byly nemalou oporou při podání všech skladeb večera. Orchestr jeho důvěryhodné pokyny do posledního detailu akceptoval. Pohled na tvorbu skladatele je totiž jiný než pohled interpreta. Skladatel je schopen alespoň útržkovitě zachytit práci svého „kolegy“ studiem partitury. A nevadí mu ani velmi dlouhý časový odstup mezi ním a rozebíranou kompozicí. Thomas Adès se na večeru tedy osvědčil nejen jako skladatel, ale i jako úspěšný dirigent.
Důkladná detailistická práce hráčů České filharmonie
Největší pojítko mezi romantikou 19. století a hudbou posledních etap bylo jemnou i robustní interpretací docíleno ve skladbě Ferruccia Busoniho (1866–1924) Tanzwalzer. Dílo vzniklo jako studie k baletní scéně v nedokončené opeře Doktor Faust. Thomas Adès s orchestrem docílili pozdně romantického výrazu akcentem na melodickou propracovanost partitury, neobvyklé zdobení i harmonické efekty plynoucí z romantické hudby. Harmonický pohyb se zastavuje totiž na místech, kde se ve starších dobách vývoj ubírá vpřed. Dílo není dlouhé, ale silně vypovídá o principech odumírání romantických zásad, jehož jsme svědky často ve skladbách Gustava Mahlera, Richarda Strausse či Maxe Regera. Bez důkladné detailistické práce hráčů České filharmonie by výrazová síla Busoniho skladby zůstala před branami vnímání posluchačů.
Ravel ve velké plasticitě
Sílou interpretačního mistrovství České filharmonie byl osvícen i slavný La Valse Maurice Ravela (1875–1937), jednovětá skladba, jíž impresionista vystihuje náladové odlesky vídeňského aristokratického světa 19. století obklopeného valčíky rodiny Straussů. Je to umělecké zpodobnění od člověka, který ve Vídni nikdy nebyl. Skrývá se v ní duše okouzlená virtuálním prostředím. To si umělec na základě obrazů a hudby vysnil. Skladba vyzněla jako kus ze stálého repertoáru orchestru – jistě, s jasným směřováním všech hudebníků k barevným cílům, celkově pak jako fenomén odrážející duši lidí uvědomující si, že vídeňský svět je nám velmi blízký. Inspirace vídeňským valčíkem nepřináší Ravelovi potřebu prezentovat valčíky v taneční podobě, natož je citovat. K valčíku – tanci zde dochází minimálně, Ravel valčíkový žánr pitvá, vybírá si z něj jen výrazově pregnantní buňky a vytváří z nich nový barevný svět. Jako mistr instrumentace to umí bravurně. Česká filharmonie s dirigentem Thomasem Adèsem Ravelovy skladatelské myšlenky realizovala ve velké plasticitě. Skladba naplnila finále večera a publikum za ni vřele poděkovalo bouřlivými ovacemi.
Transparentní průzračnost u Kurtága
Požitek z neobvyklé stylizace slavnostní hudby si mohli posluchači vychutnat v nedlouhé kompozici Petite musique solennelle – En hommage à Pierre Boulez 90 György Kurtága (*1926). K novému výrazovému odstínu je tedy odkloněna skladba s jednoznačným glorifikujícím záměrem. Ani zde se však svého původního obsahu zcela nezbavuje. Moderní, silně disonující harmonie, menší využití břesknosti žesťů, jejich nahrazování méně průraznou kombinací lesního rohu s fagoty, to vše mírní lesk a přibližují oslavu realitě bez pompy. Silnou stránkou popisované kompozice je její přehlednost. To, že vyzněla s tak transparentní průzračností, lze přičíst přípravě a realizaci dirigenta našeho prvního orchestru.
Charismatická hra violoncellisty Václava Petra
Oslavenec výše uvedené skladby, Pierre Boulez, se na programu objevil též. Zazněla jeho skladba Messagesquisse pro sólové violoncello a šest violoncell doprovodných. Obsahem je stručné narozeninové přání dirigentu Paulu Sacherovi. Struktura kompozice je položena na punktualistických útržcích v pizzicatu či arcu sólového violoncella a následné toccatě v neklidně nepravidelné akcentaci. Doprovodný ansámbl vytvořil pro sólové projevy adekvátní zvukové okolí. Skladba vystihuje Boulezův zvukový svět protkaný matematickými vyjádřeními jeho výrazových prostředků. Tento postup vydal také svůj přesvědčivý výsledek. Umocnil jej též svojí charismatickou hrou sólový violoncellista Václav Petr a soubor violoncell složený z členů České filharmonie. Boulezova skladba přinesla do programu moment technokratismu, s nímž se ve 20. i 21. století setkáváme stále častěji.
Procítěný projev houslisty Josefa Špačka
Největší podíl v časovém rozsahu programu však měly skladby hostujícího dirigenta Thomase Adèse. Zahrnovaly jednovětou Air – Homage to Sibelius pro housle a orchestr a The Exterminating Angel Symphony, vytvořenou z opery The Exterminating Angel (český překlad uvádí Anděl zkázy). Ve skladbě pro housle a orchestr vystoupil Josef Špaček. Skladatelské úspěchy britského autora na světových scénách i pódiích jsou pochopitelné a oprávněné. Jeho hudba je obsažná, sdělná a v kompozičním výrazu soudobá. Nepostrádá emocionální záběr. Dopracování partitur v jeho podání dociluje vysoké vyváženosti. Je příznivcem klasického dramatického klenutí s jasným finále. To počet příznivců jeho hudby ještě zvětšuje. Ze své tvorby představil dvě skladby z rozličných inspiračních zdrojů. Obě byly pražským publikem pochopeny a oceněny živým potleskem. Air – Homage to Sibelius pro housle a orchestr přináší stále narůstající masu zvuku, jehož stavebný kámen je sentimentální melodie odrážející severské hudební klima Jeana Sibelia. Tato melodie je doprovázena paralelními souzvuky diatonického, přesto disonujícího původu. Ty jsou realizovány na základě stále se zmnožující polyfonie převážně imitačního rázu. Nabízí se připodobnit popsanou hudební tkáň k fuze. Více však pomůže, když si připomeneme některé monotematické skladby Miloslava Kabeláče, především Mystérium času pro orchestr (1957). Měkkost zvuku Adèsovy Air, její návaznost na českou modernu i procítěný projev sólisty Josefa Špačka přinesly skladbě velký úspěch i perspektivu, že se na české scéně ještě objeví.
Thomas Adès posluchače stále nutí hudbu pitvat
Svoji symfonickou tvorbu představil Thomas Adès skladbou The Exterminating Angel Symphony, která zazněla v české premiéře. Obsah původní opery vychází z filmu Luise Buñuela z roku 1962 o skupině hostů z vyšší společnosti, kteří se ocitnou v situaci, kdy nemohou odejít z večírku na zámku. Jak dny ubíhají, zdvořilost hostů se rozpadá a jejich skutečná povaha se projevuje v podobě zmatení, hladu a psychického vyčerpání. Formát symfonie je v kompozici Thomase Adèse naplněn, její délka je stručná, avšak nasycená bohatým hudebním děním. Autor o původu vzniku partitury v rozhovoru pro Operu PLUS poznamenává, že uvedené části hudby chtěl realizovat v čistě hudební podobě, tedy bez zásahů operní audio-vizuální struktury. Na partituře je stále cítit její hudebně dramatický původ. To však nevadí. Symfonie je detailně propracovaná po všech stránkách. V duchu výše uvedené Air v ní teče velké polyfonní řečiště, jež činí z této hudby vícerozměrný fenomén. Adès tímto posluchače stále nutí hudbu pitvat, a zařazovat zjištěné vrstvy do podobných rodových vazeb. Nakládá tak též s valčíkovým žánrem v závěru skladby. Ten má ovšem v jeho konotaci odstín smrtící hrozby.
Uvedenými atributy se blíží Adèsova symfonie světu symfonií Gustava Mahlera a dále navazující linii Luciana Beria. Uvedené vazby zajímavě vysvětluje rakouský muzikolog Erich Wolfgang Partsch (1959–2014). Protože je tento svět pražskému publiku dobře znám, byla i Adèsova nová symfonie přijata s pochopením. Česká filharmonie pod jeho vedením vystihla jeho hudební podstatu. Velký úspěch u publika byl zasloužený.
Česká filharmonie: Thomas Adès
3. prosince 2025, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň
Program
Ferruccio Busoni: Tanzwalzer, op. 53, BV 288
Pierre Boulez: Messagesquisse
György Kurtág: Petite musique solennelle – En hommage à Pierre Boulez 90 (česká premiéra)
Thomas Adès: Air – Homage to Sibelius pro housle a orchestr (česká premiéra)
Thomas Adès: The Exterminating Angel Symphony (česká premiéra) (Entrances, March, Berceuse, Waltzes) Maurice Ravel: La Valse
Účinkující
Josef Špaček – housle
Václav Petr – violoncello
Česká filharmonie
Thomas Adès – dirigent
