Jak vznikla myšlenka založit Stamicovo kvarteto před čtyřiceti lety?
Jan Pěruška: V roce 1985 přišel za mnou Josef Kekula s otázkou, zda bych chtěl hrát se smyčcovým kvartetem. Mým snem bylo vždy hrát v takovém komorním souboru, tak jsem řekl: „Ano,“ a netušil jsem, že tato činnost bude náplní příštích čtyřiceti let mého života
Josef Kekula: Všichni čtyři jsme měli již zkušenosti z působení v jiných souborech a myšlenka vytvořit svoji vlastní kvartetní formaci, a dle našich představ, byla lákavá a nakonec převážila. V tehdejší době to nebylo lehké.
Proč jste si vybrali právě jméno Stamicovo kvarteto?
Jan Pěruška: Houslisté Bohuslav Matoušek a Josef Kekula se narodili v Havlíčkově Brodě, kde se v roce 1717 narodil v tehdy Německém Brodě slavný český skladatel Jan Václav Stamic. A jméno souboru bylo na světě.
Josef Kekula: Částečně to i určilo zaměření souboru k českým autorům 18. století působícím po celé Evropě.
Hraje Stamicovo kvarteto po celých čtyřicet let stále ve stejném složení?
Josef Kekula: Kvarteto již nehraje ve stejném složení, takové štěstí jsme neměli.
Jan Pěruška: Bohužel zemřel violoncellista Vladímír Leixner – toho nahradil Petr Hejný. Na primu se vystřídali Bohuslav Matoušek, Vítězslav Černoch a v současné době hraje part prvních houslí Jindřich Pazdera, a to již od roku 2001.
Jak se vám daří skloubit individuální umělecké názory v rámci kvarteta?
Josef Kekula: Myslím, že je dobré, aby každý měl možnost se vyjádřit, ale praxe – pódium – zpravidla ukáže, co funguje a co ne. Domnívám se, že důležité je se snažit o pochopení či akceptování jiného názoru.
Jan Pěruška: V kvartetu má každý člen souboru právo na svůj názor, ale nesmí se urazit, pokud není akceptován.
Jak se změnil váš přístup k interpretaci hudby za ony čtyři dekády? Máte nějaký „srdeční“ kus, který hrajete opakovaně?
Josef Kekula: Myslím, že přístup během této dlouhé doby doznal určitých změn, a to v pohledu, jak uchopit dílo jako celek, například v otázce temp. Jsem toho názoru, že vyloženě srdeční kus nemáme, i když logicky nabízíme a hráváme především české autory, a to i ty opomíjené – což by se snad dalo nazvat naší srdeční záležitostí.
Jan Pěruška: Domnívám se, že jak člověk stárne, tak se mění názor na interpretaci, například vydávají se noty podle rukopisu, což má vliv na tempa, frázovaní, vibrato a tak dále. Posluchači si nejvíce přejí Kvartet Antonína Dvořáka „Americký“. Ačkoli jsme tento opus hráli asi 500–600 krát, nikdy se nám „nepřejedl“.
Nedávno vám vyšlo CD smyčcových kvartetů Vítězslava Nováka. Čím je výjimečné?
Jan Pěruška: Je to první disk, na kterém znějí všechny tři kvarteta Vítězslava Nováka. Česká kvarteta natočila samostatně 1. nebo 2. smyčcový kvartet tohoto autora, ale nikdo nenatočil všechny tři na jedno CD.
Josef Kekula: CD je výjimečné tím, že je na něm zachycen velký časový oblouk Novákovy tvorby, od bezstarostné belle époque až po tragické dny Mnichova. V souvislosti s tím se mění i Novákova hudba. Jeho 3. smyčcový kvartet patří právě k těm opomíjeným a je stále nedoceněným dílem velké citové hloubky a osobní výpovědi Novákovy.
Jaké byly vaše první koncerty a jak na ně vzpomínáte? Můžete nám přiblížit nejsilnější zážitky z koncertů doma i v zahraničí? Který koncert byl pro vás nejvíce emotivní a proč?
Josef Kekula: Pochopitelně vzpomínáme na náš první koncert v Zrcadlové síni Klementina 16. září 1985 s programem Stamic, Janáček, Dvořák, ale i na vítězství v Mezinárodní soutěži EBU v Salzburgu v následujícím roce ve velkém sále Mozartea. Z ostatních pódií bych asi zmínil Wigmore Hall v Londýně, Santa Cecila v Římě, John F. Kennedy Center for the Performing Arts ve Washingtonu, Palais de Beaux Arts Monteral, Suntory Hall Tokyo. Ale vždy pro nás bylo velkým svátkem vystoupení ve Dvořákově síni Rudolfina.
Jan Pěruška: Pamatuji si, že hned po mém vstupu jsme jeli na šestitýdenní zájezd do Anglie, Skotska, Irska a Severního Irska a tam jsme hráli 27 skladeb. Mne čekala na každém koncertě nejméně jedna premiéra. Nejvíce emotivní byl pro mne přímý přenos koncertu 3. listopadu 1986 ze Salzburku, který vysílaly rozhlasové stanice EBU a OIRT do 33 zemí Evropy, USA a Kanady. Dva měsíce před tímto koncertem jsme vyhráli Mezinárodní kvartetní soutěž v Salzuburku, a tento koncert byl určen pro vítěze tohoto klání.
Co pro vás znamená koncert v Rudolfinu ke čtyřicátému výročí? Jak jste vybírali repertoár pro tento významný koncert?
Josef Kekula: Za koncert v Sukově síni Rudolfina jsme rádi a jsme za něj vděčni, je to nepochybně završení série koncertů k našemu jubileu, které uvádíme v cyklu EuroArt Praha. Dramaturgie tohoto koncertu vznikla po vzájemné debatě v souboru a s dramaturgií Českého spolku pro komorní hudbu.
Jan Pěruška: Zahrát si v Rudolfinu je vždy svátkem a já se na něj vždy těším.
Petr Hejný: Je to hezké završení čtyřicetileté práce. Na programu jsme se všichni shodli.
Co byste poradili mladým hudebníkům, kteří chtějí založit kvarteto?
Josef Kekula: Aby soubor založili ještě za studií, kdy mají čas studovat a vytvořit si základní repertoár. A pochopitelně aby si zvykli na každodenní práci. Bez ní to jde těžko nebo velmi pomalu.
Jan Pěruška: Mladí hudebníci by měli být tolerantní a pracovití. Zkoušet je nutné každý den.
Jindřich Pazdera: Aby, pokud je to jen trochu možné, nepřestali hrát sólově. Individuální rozvoj hráče je velmi důležitý.
Petr Hejný: Trpělivost, toleranci.
Kdybyste mohli vrátit čas, udělali byste něco jinak?
Josef Kekula: Asi bych nic neměnil – ostatně v době, kdy jsme začínali, byly jiné podmínky a vládly jiné poměry – takže do dnešní doby je to nepřenositelné. A jsem rád, že jsme některé situace zvládli tak, jak jsme je zvládli.
Jan Pěruška: Vždy jsem bral život tak, jak přicházel, a lituji jen toho, pokud jsem někomu ublížil.
Jaké jsou vaše plány do dalších let?
Josef Kekula: Přece jenom po těch letech žádné velké plány či projekty nemáme, vidím spíše smysl v realizaci koncertů již naplánovaných v rámci festivalu EuroArt Praha nebo Stamicových slavností v Havlíčkově Brodě. Ještě plánujeme uskutečnění některých zahraničních cest. V našem věku se pochopitelně vše odvíjí také od motivace a od zdravotní stránky věci. Tomu nikdo neuteče.
Jan Pěruška: V mém věku již neplánuji. Chci ještě hrát tak dlouho, jak to jen půjde.
Petr Hejný: Žít klidně, malovat, sekat sochy a občas si zahrát, nebo něco napsat.
Jindřich Pazdera: V této sezóně na postu primária končím, chci se cele věnovat výuce.
Děkuji za rozhovor.
