Farma v jeskyni představuje v českém divadelním kontextu průkopníka fyzického divadla v čele s jejím principálem Viliamem Dočolomanským. Jejich projekty se vyznačují precizností a až obsesivní prací s detailem, jež od performerů často vyžadují totální nasazení. Zatímco převážná většina jejich dřívějších projektů se věnuje sociálním a společenským tématům a vychází z dlouhodobého zkoumání, All Is Good in Heaven z této linie sociálního výzkumu vybočuje. Tvůrci se v tomto případě ponořili do čisté imaginace inspirované dílem Davida Lynche.
„Hello, my darlings!“ vítá po zavírací době návštěvníky chraplavým hlasem charismatická žena (Hana Varadzinová) s kudrnatými blond vlasy a výraznou červenou rtěnkou a v třpytivě modrém saku. Tato žena, která se stane pomyslnou průvodkyní mistrovým snovým světem, v sobě spojuje vizuální estetiku Dorothy Vallens (z filmu Modrý samet) a snovou figuru Dámy v radiátoru (Mazací hlava) – v rámci inscenace tak vytváří archetyp „Lynchovské blondýny“, která svým křečovitým půvabem zve hlouběji do útrob galerie.
Po kabaretním entrée se otevírá vstup a před očima diváctva ožívá výstava po zavírací době. Podobně jako v Lynchových filmech, i site-specific Farmy v jeskyni se řídí logikou snu – každá místnost představuje mikrosvět, v němž se exhibuje lynchovsky laděná postava. Ač lze v jejich tanečně-pohybových performancích spatřovat náznaky dějovosti, žádná zjevná spojitost ani kauzalita neexistuje. Každá z postav svým vzezřením odkazuje na poetiku filmového mistra a v rámci celku představuje jakýsi fragment podvědomí, oživenou obsesi či vytěsněné trauma, které se pohybuje napříč snovým světem a s probuzením se rozplyne.
Jednotlivé postavy však nezůstávají staticky v jedné z místností, nýbrž se v rámci nejasně plynoucího toku času přesouvají, až v samotném závěru skončí cyklicky na místě svého začátku. Během jednotlivých přesunů se proměňuje i jejich fyzická akce. Znepokojivá postava Gioela Coccia v tmavomodrém obleku bez tváře se tak například z původní místnosti, kde v rámci choreografie „konfrontuje“ jeden z obrazů, pozvolna přesouvá do další, kde odehraje pohybovou scénku s rybářským prutem, v níž posedává na zemi nebo zběsile prochází kolem publika.
Cestou se setkává i s dalšími postavami – například s Davidem Králíkem ztvárňujícím „mrzáckého“ detektiva bez ruky, který u sebe nosí blikající maketu zbraně a čas od času předvede podivný trik s kelímky. Ke vzájemnému střetu dojde jen v rámci decentního pohybového zrcadlení a několika málo gest, než se jako dvě míjející se představy přesunou dál. Dramaturgie (Sodja Lotker, Markéta Hrehorová) záměrně volí snovou fragmentaci, v níž si divák libovolně vybírá, jakou bludnou duši a její „rituál“ se chystá následovat.
Performeři využívají kromě hlavních sálů s uměním i dva menší kino sály, v nichž je lynchovská estetika citována snad nejpřesněji – ať už jde o bizarní lip-sync etudu s kávou, která využívá kultovní hlášky z Městečka Twin Peaks, nebo o melancholické kabaretní číslo Hany Varadzinové, z něhož čiší okouzlující existenciální únava. Dočolomanskému se skrze performery daří zachytit další z Lynchových typických rysů, kterým je jeho znepokojivost – sledujeme totiž postavy zaseknuté ve vlastní smyčce, které ztratily vládu nad svými hlasy i těly.
Neopomenutelným a zcela klíčovým faktorem je hudba tvořená duem Marcel Bárta a Petr Uvira. Jejich kompozice zachycují lynchovskou esenci v podobě melancholicky znějících basových linek doprovázených elektronickými melodiemi, marimbou, které střídají se štkavými tóny saxofonu jednoznačně odkazujícími na noirovou atmosféru.
Samotná výstava v tomto případě však sehrává nezastupitelnou roli, bez jejíž přítomnosti by performance působila jako sled snových výstupů bez konkrétního ukotvení. Jednotlivé místnosti zaplněné malbami, kolážemi a fotografiemi vzniklými v průběhu Lynchova života vytváří společně s performery a performerkami obdivuhodnou symbiózu: zatímco performance vdechují život statičnosti exponátů, výstava na oplátku poskytuje pohybovým etudám nezbytnou tíhu a kontext.
Když se v závěru prostorem rozezní balada Is That All There Is? Od Peggy Lee, kruh se uzavírá. Viliamu Dočolomanskému se ve spolupráci s DOXem podařilo vytvořit víc než jen doprovodný program k výstavě; vznikl svébytný, performativně-umělecký pietní akt. Je to citlivá pocta, která divákovi – ať už znalci, nebo naprostému nováčkovi – umožňuje hladce proplouvat znepokojivým a snovým labyrintem Lynchova podvědomí. Pokud je v nebi opravdu všechno fajn, jak slibuje název, pak si David Lynch tuto pozemskou rozlučku nepochybně užívá.
Farma v jeskyni: All Is Good in Heaven
16. listopadu 2025, 20:00 hodin
DOX, Praha
Realizační tým
Režie: Viliam Dočolomanský
Dramaturgie: Sodja Lotker, Markéta Hrehorová
Hudba: Marcel Bárta
Sound design: Eva Svobodová
Účinkující
Hana Varadzinová, Eliška Vavříková, Gioele Coccia, Barbora Ješutová, David Králík, Monika Částková, Marcel Bárta a Petr Uvira
