Když tradiční neznamená staromódní
Pro diváky, kterým vadí výstřelky dnešních režisérů a jejich „aktualizace“ k obrazu svému často k nepoznání vůči partituře, byla jistě Schenkova inscenace balzámem na duši. A doufám, že i ti, pro které je takto „tradiční“ režie staromódní, uznali, že na této Schenkově Arabelle, která je podle hodnocení NY Times „tak krásná, jak si jen lze přát“, opravdu „něco je“.
Rakouský herec a režisér Otto Schenk, který zemřel letos v lednu ve věku 94 let, zanechal v historii (nejen) MET výraznou stopu. Od svého debutu s Toscou (1968) v MET nastudoval celkem šestnáct inscenací, z nichž některé zůstávaly na repertoáru víc než 20 let (Tannhäuser, Prsten Nibelungův, Rusalka, Netopýr). Patří mezi ně i Straussova Arabella, která měla premiéru v roce 1983 s Kiri Te Kanawou v titulní roli. Nyní ji pro obnovené nastudování připravil Dylan Evans.
Poslední plod velkého partnerství
Arabella, op. 79 je po pěti předchozích společných operách (bohužel) posledním plodem spolupráce skladatele Richarda Strausse s rakouským spisovatelem, dramatikem a libretistou Hugo von Hofmannstahlem. (Hofmannsthal se však drážďanské premiéry Arabelly v roce 1933 nedožil, zemřel náhle ve svých 55 letech na infarkt, když se chystal na pohřeb svého syna, který spáchal sebevraždu.) Strauss chtěl po Hofmannstahlovi operu „na způsob Růžového kavalíra“ a ten pro základ Arabelly využil své starší texty (novelu Lucidor a veselohru Fiakrista jako hrabě). Arabella se tak stala jakýmsi pokračováním Růžového kavalíra. A stejně jako Kavalír, kde hraběnka melancholicky vnímá své stárnutí, ani „lyrická komedie“ Arabella není jen prvoplánově veselá „opereta“ a „šťastný konec“ je zakalen trpkou zkušeností podezření z nevěry a zrady.
Arabella z hlediska četnosti uvádění zůstává nejen ve stínu Růžového kavalíra, ale i mnoha dalších Straussových oper. U nás ji v roce 1972 uvedlo pražské ND v titulní roli s Evou Zikmundovou, pak se objevila v Plzni s Helenou Buldrovou (1979) a po té už jen v Ostravě s Evou Dřízgovou (1992).
Děj se odehrává ve Vídni roku 1860. Hrabě Waldemar rozházel v kartách jmění a doufá, že rodinu zachrání výhodný sňatek dcery Arabelly. Mladší dceru Zdenku vydávají za chlapce, protože na její uvedení do společnosti už nemají prostředky. Waldemar pošle Arabellinu fotografii svému bohatému venkovskému kamarádovi z vojny Mandrykovi – v naději, že se mu Arabella zalíbí. Původní adresát sice už zemřel, ale dopis objeví jeho synovec a movitý dědic. Do dívky na fotografii se zamiluje a přijede do Vídně, aby ji vyhledal. O krásnou Arabellu je ovšem ve společnosti vídeňských mužů zájem – ta ale v nikom toho pravého neshledává. Do jednoho z nich, důstojníka Mattea, se ale zamiluje její sestra Zdenka. Když Matteo s námluvami u Arabelly neuspěje a vyhrožuje, že se zastřelí, zoufalá Zdenka mu posílá zamilované dopisy a předstírá, že jsou od Arabelly. Arabella a Mandryka se setkají na plese fiakristů – a je z toho láska na první pohled. Arabella souhlasí se sňatkem, jen co se na plese se rozloučí se svým mládím a nápadníky. Matteo však odmítnutí nese tak těžce, že se Zdenka rozhodne ke lsti – dá mu klíč od ložnice s tím, že tam za ním v noci přijde Arabella, ve skutečnosti přijde ona, aniž to Matteo ve tmě pozná. Jenže rozhovor o předání klíčů vyslechl i Mandryka, který se domnívá, že ho Arabella podvedla s Matteem a svatbu zruší. Teprve Zdenčino přiznání Arabellu očistí – Mandryka svou nabídku k sňatku obnoví a svatby se můžou chystat hned dvě, když Matteo požádá o ruku Zdenky.
Schenkova vídeňská iluze
Otto Schenk se scénografem Güntherem Schneider-Siemssenem a výtvarnicí kostýmů Milenou Canonero vytvořili do posledního detailu kliky, záhybu na závěsu či vzorku ubrousku realistickou iluzi pokoje i lobby vídeňského hotelu a plesového sálu vídeňské lepší společnosti 60. let 19. století s opulentními róbami dam a fraky pánů. Za pozlátkem, leskem a zábavou noblesní společnosti Schenk v souladu se Straussem vnímá i její odvrácenou stranu, která občas probleskne (třeba jako odtržená tapeta).
Obnovenou sérii Arabelly v MET nastudoval australský dirigent Nicholas Carter (v MET debutoval Hamletem v roce 2022, od sezony 26/27 bude hudebním ředitelem Státní opery a orchestru ve Stuttgartu). Straussovu instrumentačně typicky bohatou partituru vedl při kvalitách orchestru Metropolitní opery v plné škále barev, dynamiky i výrazu s „operetním“ valčíkovým švihem, elegancí i melancholickou lyrikou.
Rachel Willis Sørensen a typově přesné obsazení MET
Sopránový part Arabelly je velmi náročný – v minulosti v něm vynikaly Lisa della Casa, Kiri Te Kanawa, Gundula Janowitz, Julia Varady, Renée Fleming či Anja Harteros. V MET tentokrát roli svěřili americké sopranistce Rachel Willis‑Sørensen. Na mezinárodní operní scénu prorazila v roce 2011, když si ji hudební ředitel londýnské Královské opery Antonio Pappano vybral jako Hraběnku do Figarovy svatby, s níž pak debutovala i v Met v roce 2014. V rolích svého rozsáhlého repertoáru od Mozarta po Wagnera a Pucciniho včetně Dvořákovy Rusalky dokáže vyjádřit širokou škálu emocí, které se svými postavami přesvědčivě sdílí. Je k tomu vybavena oblým, krémovým barevným sopránem s objemným volumenem a témbrem, z něhož vyzařuje jiskřivost i vřelost, rozvernost i něha. Právě komplexnost pěvecké i herecké osobnosti kvalifikovala Rachel Willis‑Sørensen jako vhodnou představitelku Arabelly – elegantní, citlivé, inteligentní a rozvážné ženy s jemným smyslem pro humor a lehce satirickou kritiku společenských konvencí. Až krkolomná zápletka otestovala její přesahy sopránu z lyrického do mladodramatického s vystižením dívčí koketerie, hluboké zamilovanosti i pádu z plného štěstí na dno a odrazu zpátky.
Vyváženou dvojici s Richel Willis‑Sørensen vytvořila britská sopranistka Louise Alder v roli Zdenky alias Zdenka. Kalhotkovou roli „na druhou“, kdy před „cizími“ musí hrát muže, zatímco doma jí je dovoleno tuto identitu nezastírat, vystihla věrohodně s přiměřenou dávkou komiky a empatií při utajování Zdenčina milostného citu. Pěvecky svým pružným mladistvým sopránem s brilantní technikou vyjádřila Zdenčin temperament a energii i citlivost, laskavost a upřímnost svých citů
Roli Mandryky v MET svěřili polskému barytonistovi Tomaszovi Koniecznému. Známe ho i z hostování v Praze v průběhu let 2006 až 2014. Ve Státní opeře jako Procidu v Sicilských nešporech, Kurwenala v Tristanovi a Isoldě a Jochanaana v Salome, v Národním divadle z Offenbachovy ďábelské čtyřrole z Hoffmannových povídek, Amfortase v Parsifalovi a Jochanaana v Salome. V MET debutoval jako Alberich v roce 2019, letos zpívá ještě Kurwenala v Tristanovi. Jako velkostatkář Mandryka se dokázal pohybovat na křehké hranici muže, který je zdvořilý a elegantní, nikoli však tak docela sžitý s konvencemi a etiketou vídeňské společnosti, a přitom nevypadá jako vesnický balík. Konieczny akcentoval spíše dramatickou stránku role, zejména když reagoval na domnělou Arabellinu zradu, zapojil však i komický podtext.
Moje pozornost se pochopitelně soustředila na to, jak si s rolí roztouženého Mattea poradí slovenský tenorista Pavol Breslik, který se do MET vrátil po svém debutu s Donem Ottaviem v roce 2009 obnoveném ještě v roce 2019 a po Ferrandovi v Così fan tutte v roce 2010. V Praze hostoval nejčastěji ve Státní opeře jako Don Ottavio (2001). Ačkoli má Breslik s akustikou MET zkušenost, jakoby si nebyl jistý, nakolik jeho tenor překoná Straussův orchestr a uchyloval se silovějšímu pojetí, než role dotěrného a odmítaného důstojníka Mattea vyžaduje. Nicméně způsob, s jakým se vyrovnal s proměnou kamaráda Zdenka v milenku Zdenku, aniž působil jako trouba, byl přesvědčivý.
Ostatní menší role MET obsadila typově výstižnými sólisty. Přesná byla charakteristika na hazardu závislého hraběte Waldnera v komické nadsázce basisty Brindley Sherratta nebo mezzosopranistky Karen Cargill v roli jeho pragmatické manželky Adelaidy. Efektními koloraturami Fiakermilli na plese se blýskla francouzská sopranistka Julie Roset, vítězka Operalie v roce 2023, kterou známe díky agentuře Nachtigall Artists z jejího pražského debutu na začátku letošního roku a která tak pokračuje ve své kariéře.
Další kinopřenosy sezony MET
Kinopřenosy z Metropolitní opery pokračují v této sezoně ještě Giordanovým Andreou Chénierem (13. prosince 2025) a po Novém roce Belliniho Puritány (10. ledna 2026), Wagnerovým Tristanem a Isoldou (21. března 2026), Čajkovského Evženem Oněginem (2. května 2026) a Posledním snem Fridy a Diega současné americké skladatelky Gabriely Leny Frank.
Richard Strauss: Arabella
30. listopadu 2025, 15:00 hodin
MET Live in HD, kino Aero, Praha
Realizační tým
Režie: Otto Schenk
Scéna: Günther Schneider-Siemssen
Kostýmy: Milena Canonero
Světelný design: Gill Wechsler
Režie obnoveného nastudování: Dylan Evans
Sbormistr: Tilman Michael
Režie HD přenosu: Gary Halvorson
Průvodce HD přenosem: Ryan Speedo Green
Osoby a obsazení:
Arabella – Rachel Willis-Sørensen
Mandryka – Tomasz Konieczny
Zdenka – Louise Alder
Matteo – Pavol Breslik
Adelaide – Karen Cargill
Hrabě Waldner – Brindley Sherratt
Vykladačka karet – Eve Gigliotti
Hrabě Elemer – Evan LeRoy Johnson
Hrabě Dominik – Ricardo José Rivera
Hrabě Lamoral – Ben Brady
Fiakermilli – Julie Roset
Welko – Marc Persing
Djura – Craig Montgomery
Jankel – Timothy Breese Miller
Číšník – Scott Scully
Hráči karet – Tyler Simpson, Jonathan Scott, Earle Patriarco
Orchestr a sbor Metropolitní opery
Dirigent – Nicholas Carter
