Napříč tanečním spektrem – mladá generace si v nové inscenaci Bohemia Baletu definuje své místo

Žijeme ve zběsilé digitální době, která nás neustále nutí přemýšlet nad tím, jaké místo v ní zaujímáme. Jaké místo mám ve vztahu s dalšími lidmi, ve světě schizofrenicky se rozprostírajícím mezi skutečností a virtualitou? Podobně existenciální otázky si kladla i druhá letošní premiéra Místo na zemi Bohemia Baletu; souboru fungujícího jako most mezi akademickou a profesionální taneční sférou. Dramaturgie večera provedla publikum pestrou škálou choreografických rukopisů – od lyrických neoklasických forem až po současné německé taneční divadlo a reflektuje tak, kolik různých podob může ono existenciální hledání mít.

Veronika Holečková
7 minut čtení
Tarek Assam: Green Notes (foto Ivo Dankovič)

Úvodní choreografie V kleci se chopila umělecká ředitelka souboru Marika Blahoutová (původně vznikla v roce 2018). Za doprovodu tklivé a dynamické klavírní Balady č. 1 g moll Frédérica Chopina se před divákem pozvolna rozkryje vhled do emoční krajiny jednoho milostného trojúhelníku, kterému vizuálně dominuje symbol klecové kruhové sukně značící svázanost, a jak později zjistíme, tak i manipulaci.

Anna Tkadlčíková, coby ztělesnění ženské křehkosti, po úvodním jemném pas de bourrée propadá nekompromisní a úchvatné mužské dominanci v podání Matěje Šimůnka. Ten svou suverénní energii vnáší do choreografie autoritativnost, kterou je schopna prolomit až Luisa Brychcínová evokující svým tancem (a rudou barvou jako součástí kostýmu) motiv Carmen. Svým plamenným projevem tvoří k Šimůnkovi perfektní protipól – jejich duety čiší dravou energií, vedle níž zůstává Tkadlčíková záměrně přehlíženou a nemilosrdně uzavřenou ve své sukňové klícce.

Marika Blahoutová: V kleci – Anna Tkadlčíková a Matěj Šimůnek a Luisa Brychcínová (foto Ivo Dankovič)
Marika Blahoutová: V kleci – Anna Tkadlčíková a Matěj Šimůnek a Luisa Brychcínová (foto Ivo Dankovič)

Závěrečný obraz pak přináší působivý zvrat v rozložení sil – zatímco Tkadlčíková zůstává lapena v pasti manipulativního partnera, Brychcínová se z klecové sukně vymaní a hrdě uniká. Marika Blahoutová v této choreografii potvrzuje svůj cit pro dramatickou výstavbu, která přesahuje rámec taneční etudy a stává se technicky precizní studií manipulace.

Zcela odlišnou atmosféru přinesl fragment z díla Jaro od Carol Isach (součást celovečerního projektu kolektivu Fluō), v němž se od narativu ustupuje k pocitům a atmosféře. Ocitáme se v intimní krajině noci, kterou proniká pouze ostře bílý kužel světla baterky, v němž tušíme kontury Roberta Kocha. Tělo se ve tmě fragmentarizuje a díky hře stínů se samo stává zvlněnou noční krajinou.

Pozvolnou proměnou light designu přichází rozbřesk a s ním se probouzí i přírodní mužsko-ženský element. Natálie Paulasová s Robertem Kochem se v párových pasážích vzájemně nahánějí, míjejí, společně se proplétají, rostou a vadnou. Vytvářejí symbiotický organismus zrcadlící svým tancem koloběh přírody, plynulý tok života. Tanečníci jsou v jednotlivých výstupech ukotveni, jako by čerpali energii přímo ze země, což koresponduje i se zemitou šedo-béžovou barevností kostýmů. Jejich partnerská souhra není jako v případě předchozí choreografie o dominanci, nýbrž o synergii a citlivém napojení jednoho na druhého.

Vrcholem večera z hlediska emoční hloubky se stala choreografie Tomáše Rychetského Bezpředmětná křehkost. Ačkoliv jde již o starší počin, zub času se na její působivosti a funkčnosti nepodepsal. Rychetský již od začátku výborně pracuje s principem izolace – ve světelném výřezu sledujeme detail rukou Julie Miadikové, které se stávají samostatnými aktéry. Jejich doteky, vzdalování se a planá snaha uložit hlavu tanečnice působí jako výmluvná gestická studie touhy a osamění.

Záhy se světelný čtverec přesune na horizont a sólový výstup se promění v intimní duet, v němž sledujeme i ruce partnera Matěje Šimůnka. Nepatrné a krajně stydlivé oťukávání se po chvíli přelije v razantní taneční průnik do prostoru, kdy jako by paže vtáhly do hry celá těla.

Následující duet funguje jako oslava muzikality. Rychetského choreografie výtečně souzní s klavírní virtuozitou Ludwiga van Beethovena, v němž choreografie Šimůnka s Miadikovou působí jako nádherný dialog těl. V pasážích tančených v unisonu je znatelná skvělá souhra, zatímco v partnerských zvedačkách a dalších technicky náročných tanečních partech se střídá dynamika něhy a konfliktu – tak jako ve vztahu.

Dílo staví na cyklickém půdorysu a po utišení emoční bouře vztahu se pozvolna přelije do závěrečného obrazu, který se vrací k úvodní scéně. V malém světelném čtverci v popředí však tentokrát spočinou hlavy obou tanečníků, vytvářející intimní obraz splynutí – dvě těla, jedna duše.

Závěrečná část byla věnována zahraničnímu německo-egyptskému choreografovi Tareku Assamovi a jeho choreografii Green Notes. Assam, původním vzděláním filozof, přistoupil k tvorbě intelektuálně a zelenou barvu netematizoval prvoplánově pouze jako oslavu přírody, nýbrž jako proces, nestálou veličinu a symbol naděje, což v průběhu tance deklarují i použité voiceovery jednotlivých tanečníků. Atmosféru pak dokresluje i hudební práce Patricka Schimanského, jehož melodickým linkám dominuje industriální soundscape, v němž se techno beaty mísí s organickými zvuky a mluveným slovem.

Struktura díla je záměrně nestálá. Assam využívá principu neustálé rekonfigurace prostoru. Z chaosu se rodí synchronizované pasáže, kdy soubor tančí jako jednolitá masa tanečníků, která se vzápětí rozpadá a štěpí do menších celků. Ty se často formují do protichůdných táborů a jejich interakce získává až charakter pouličních „battlů“, v nichž proti sobě stojí agresivita skupiny a křehkost izolovaného jednotlivce. I tyto antagonistické skupiny se však často rozpadají na ještě menší celky intimních duetů či separovaných sól. Právě zde vyvstává kontrast mezi fyzikalitou a dravostí hromadných scén a meditativními momenty, kdy se tanečníci nechávají unášet uklidňující silou zelené barvy. Přes současný charakter vycházející z dynamiky kusu a možnosti mnohovýznamového výkladu, je jazyk choreografie stále stylizovaný a estetický, vycházející z moderních technik, údy propnuté a linie těl čisté.

Ačkoliv se Green Notes svou abstraktností mohou jevit jako divácky nejnáročnější bod programu, pro interprety představuje příležitost vyzkoušet si týmovou semknutost, kterou v lyričtějších kusech nemohli naplno uplatnit.

Právě tato schopnost obstát v diametrálně odlišných žánrech je pro soubor klíčová. Premiéra Místo na zemi ukázala mladou generaci tanečníků z Bohemia Balet jako tvárné těleso s širokým stylovým záběrem. Zatímco v první části večera těžili z citlivé práce s detailem a lyrického prožitku, finále prověřilo jejich kondici a schopnost adaptace na současné evropské trendy. Toto díloale nabízí víc než jen přehlídku talentů – podává příjemnou zprávu o kondici nastupující taneční generace.

Bohemia Balet: Místo na zemi
11. prosince 2025, 19:00 hodin
Divadlo Komedie, Praha

Realizační tým

V kleci
Choreografie: Marika Blahoutová
Návrh kostýmů: Marika Blahoutová
Tančí: Anna Tkadlčíková, Luisa Brychcínová, Matěj Šimůnek

Jaro (fragment)
Choreografie: Carol Isach
Hudba: NIOR, Petr Stupka
Tančí: Natálie Paulasová (j. h.), Robert Koch (j. h.) – členové kolektivu Fluō)

Bezpředmětná křehkost
Choreografie: Tomáš Rychetský
Návrhy kostýmů: Roman Šolc
Nastudování: Zuzana Susová
Asistent choreografie: Marika Blahoutová
Tančí: Julie Miadiková, Matěj Šimůnek

Green notes
Choreografie: Tarek Assam
Asistenti choreografie: Alessia Ricci, Marika Blahoutová
Hudba: Patrick Schimanski
Tančí: Luisa Brychcínová, Anna Tkadlčíková, Eliška Koldová, Julie Miadiková, Matěj Šimůnek, Kateřina Hanousková (j. h.), Natálie Paulasová (j. h.), Robert Koch (j. h.)

Sdílet článek
0 0 hlasy
Ohodnoťte článek
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře