Vznik a charakter děl – „Hra světel a vjemů“
Úvodní ‚francouzská‘ polovina večera svedla logicky a smysluplně dohromady autory, jejichž hudba, byť originální a specifická, má i společné rysy, především impresionistický charakter, delikátnost a barevnost hudebního výrazu. První verze Nokturn vznikla v letech 1894–1896 pro virtuosa Eugèna Ysaÿe jako tři sólové houslové skladby s orchestrem. V první to byly smyčce, ve druhé tři flétny, čtyři lesní rohy, tři trubky a dvě harfy a ve třetí spojené obsazení. Námětovou inspirací byla Debussymu impresionistická plátna amerického malíře Jamese McNeilla Whistlera (1834–1903), podle nichž je také triptych pojmenován. Dílo v této podobě však nebylo provedeno. Debussy v letech 1897–1899 skladbu předpracoval pro symfonický orchestr, premiéra kompletních Nokturn se konala v říjnu 1901. Triptych se skládá z částí Nuages (Oblaka), Fêtes (Slavnosti) a Sirènes (Sirény), kde ke zvuku orchestru přistupují vokály ženského sboru bez textu. Sám Debussy vysvětluje: „Slovo ‚nokturna‘ je tu třeba chápat ve všeobecnějším a dekorativním významu. Nejde o obvyklou formu nokturna, ale především o hru světel a vjemů.“ Nuages jsou diskrétní, éterickou kompozicí, představují oblohu v její neměnnosti, již narušuje pouze pohyb oblaků. S ní kontrastují Fêtes, jež mají navodit atmosféru slavnosti v Buloňském lesíku. Proto se i použitý výrazný motiv pochodu městské gardy ozývá nejprve křehce, jemně, jakoby zdálky, blíží se, zábava propuká v plné síle, ale postupně opět utichá. A Sirènes, to je podoba Debussym milovaného moře, ale nikoliv bouřícího, rozdivočelého, naopak – posluchač vnímá jeho klidnou, tichou hladinu, nad níž se vznáší sladký, mámivý zpěv Sirén.
Dramaturgicky výtečně byl jako následný zvolen písňový cyklus Poèmes pour Mi (Básně pro Mi) Oliviera Messiaena, věnovaný jeho první ženě, houslistce a skladatelce Luise (Claire) Delbos. Mi bylo její domácí oslovení. Celkem devět písní z roku 1936 je rozděleno do dvou knih. Magdalena Kožená přednesla druhou s pěti písněmi L’épouse (Nevěsta), Ta voix (Tvůj hlas), Les deux guerriers (Dva válečníci), Le collier (Náhrdelník) a Prière exaucée (Vyslyšená modlitba). Ve zvukově barevných kompozicích jsou zhudebněny básnické texty inspirované Novým zákonem, jejichž autorem je sám Messiaen – pro něj byla láska muže a ženy neoddělitelná od božské, protože skutečná láska člověka přesahuje. První interpretkou Poèmes pour Mi byla Marcelle Bunlet, významná představitelka Wagnerovy Brünnhilde, Messiaen jako autor přímo vyžadoval pro tyto písně dramatický soprán. Marcelle Bunlet provedla písně jak v premiéře klavírní verze v dubnu 1937 za Messiaenova doprovodu, tak rovněž v premiéře orchestrální verze v červnu téhož roku v Paříži s orchestrem Société des Concerts du Conservatoire pod vedením Rogera Désormière.
Čtvrtá Mahlerova symfonie jako vrchol tetralogie
Podobně jako díla první poloviny koncertu, má i tento Mahlerův opus svůj zvláštní význam. Je po Symfonii č. 2 a č. 3 posledním, který zhudebňuje básně ze sbírky lidové poezie Des Knaben Wunderhorn (Chlapcův kouzelný roh), vydané v letech 1806–1808. Mahler sám označil všechny tři symfonie jako tematicky propojené, navíc se vztahem k Symfonii č. 1, Symfonii č. 4 pak jako závěr „dokonale soběstačné tetralogie“. Symfonie č. 1 má zobrazovat hrdinské utrpení a triumf, Symfonie č. 2 zkoumá smrt a vzkříšení, Symfonie č. 3 uvažuje o existenci a Bohu a Symfonie č. 4 jako rozšíření myšlenek Symfonie č. 3 má vystihnout život v nebi.
Jádrem Symfonie č. 4 je starší Mahlerova píseň Das himmlische Leben (Nebeský život) na text z Des Knaben Wunderhorn. Její názvuky jsou obsaženy v prvních třech větách, ve čtvrté už ji zpívá sólový soprán v plném rozsahu. S názvem „Co mi vypráví dítě“ se měla původně stát závěrem Symfonie č. 3, ale skladatel nakonec upustil od rozšíření tohoto již hodinu a tři čtvrtě trvajícího díla o další, sedmou větu, a vytvořil z písně samostatnou Symfonii č. 4. Báseň popisuje scény a postavy z představy nebe plného hojnosti a radosti, kterou Mahler chápal jako dětskou, i když například sekvence o „řezníku Herodovi (der Metzger Herodes)“ či svatém Lukášovi porážejícím vola a nebeských sklepích plných vína příliš dětsky nezní. Mahlerovo zhudebnění má ovšem textu odpovídající rozverný až satirický ráz: „Chtěl jsem vlastně napsat jen symfonickou humoresku, ale vyšel mi z ní rozměr normální symfonie.“
Nejvýraznějším aspektem koncepce Symfonie č. 4 je silná tematická provázanost mezi větami a koncentrace hudebního vyprávění na větu závěrečnou. Čtyři věty Symfonie č. 4 jsou sjednoceny jak mimohudebním obsahem, tak i prostřednictvím cyklické formy a propojením opětovným použitím témat – nejen motivy písně Das himmlische Leben, ale i dalšími, například zvoněním rolniček z úvodu první věty. První větu samu lze charakterizovat jako pohodovou – recht gemächlich, obsahuje taneční prvky i názvuk na dětskou píseň o tančícím skřítkovi.
Druhá znázorňuje cestu k nebi, je to tísnivě znějící scherzo s neobvyklým konceptem – koncertní mistr v něm hraje velká sóla na housle, naladěné ve skordatuře o tón výše, aby zněly nepříjemně a pronikavě rozvíjely zlověstnou a zvukově zkreslenou melodii. Inspirací zde byl Mahlerovi obraz Arnolda Böcklina z roku 1872, v němž malíři malujícímu autoportrét nahlíží přes rameno smrtka hrající na housle.
Třetí, meditativní věta je vytvořena ze dvou témat a sledu jejich variací, Mahler ji zkomponoval inspirován „vizí náhrobku, na němž byl vytesán obraz zemřelého se zkříženýma rukama ve věčném spánku“. V jejím závěru jako by se zesnulému po několika gradačních rozjezdech nebe náhle v mohutném fff otevřelo.
Čtvrtá věta s dětsky rozjařeným sólovým zpěvem symbolizuje nebeský klid a příslib věčné radosti. Symfonie končí krátkým orchestrálním postludiem v pianissimu, které zvolna doznívá.
Mahler před prvním provedením partituru stále upravoval, pečlivě dílo zkoušel s koncertním orchestrem Franze Kaima, nebyl však zcela spokojen, premiéra v roce 1901 v Mnichově byla na jeho přání o týden odložena. Měl i dramaturgické požadavky, postavil se proti zařazení jiného vokálního díla před symfonii do programu premiéry. Chtěl totiž, aby soprán ve finále „přišel jako naprosté překvapení“. Sólo tehdy zpívala šarmantní Margaret Michalek. Premiéra se spíše než s úspěchem setkala s odmítáním a nepochopením. A nic se nezměnilo ani na četných následujících provedeních v Německu a Rakousku. Publikum bučelo, syčelo, ve Vídni došlo mezi příznivci a odpůrci málem k násilnostem, vzpomínal Bruno Walter. Zlom nastal až ve Wiesbadenu v lednu 1903, kdy se provedení setkalo s vřelým přijetím. A původní odsudky postupně vystřídalo nadšení. Dnes je čtvrtá Mahlerova symfonie dokonce považována za posluchačsky nejpřístupnější z jeho symfonických děl.
Skvělí filharmonikové a Rattlovo pojetí děl
Česká filharmonie potvrdila ve francouzském repertoáru i v Mahlerově symfonii své špičkové technické kvality, výtečná byla sóla orchestrálních hráčů, za všechny jmenujme koncertního mistra Jana Mráčka. Orchestr hrál pod taktovkou Sira Simona Rattla vyrovnaně ve všech sekcích, v přesné souhře a s velkým nasazením.
Sir Simon Rattle přistoupil ke všem třem dílům s vlastní konkrétní představou a koncepcí jejich provedení. Jak v případě Nokturn Clauda Debussyho, Písní pro Mi Oliviera Messiaena, tak u Gustava Mahlera nacházel především dramatičnost a až vášnivou živelnost a na ni se soustředil. Zvukové a dynamické kontrasty vyostřil, škála sahala od jemných pianissim až k silnému, nikoliv však ohlušujícímu forte. Dosáhl tak silné exaltovanosti hudebního výrazu, obdobné u všech charakterově odlišných děl. U Debussyho a Messiaena v tomto konceptu však už zbylo jen málo místa pro typickou impresionistickou barevnost, onu „hru světel a vjemů“ a pro snovou melancholii typickou především pro Nokturna. Vokální složka v Sirénách zazněla v podání ženské části Pražského filharmonického sboru (sbormistr Lukáš Vasilek), sbor dosáhl kvalitního zvuku, ale několik intonačních nepřesností rušilo.
Obdobně jako k francouzským autorům přistoupil Sir Simon Rattle i ke Gustavu Mahlerovi a jeho Symfonii č. 4. V jeho pojetí se jevila jako plastický energický hudební tok, z jehož vln se vynořovala Mahlerova témata, variace, fragment stěžejní písně, přičemž ovšem dravost tohoto toku byla zásadní a určující. Sir Simon Rattle dokonale dostál své koncepci, nakolik se shoduje s Gustavem Mahlerem, předpisujícím většinou klidnou realizaci, je už jiná věc.
Magdalena Kožená interpretovala Messiaenovy písně s technickou jistotou a vroucností prožitku. Můžeme sledovat, jak se její mezzosoprán v poslední době blíží k sopránové barvě, nyní zněl až překvapivě světle se znělostí především ve vyšších polohách. V Mahlerově symfonii bylo její jevištní entrée vskutku velkolepé – na podium vstoupila již na konci třetí věty v majestátním tutti, při „otevření nebeské brány“, aby usedla během hry orchestru mezi jeho hráče. Pečlivě vypracovaný sólový part čtvrté věty pak přednášela z tohoto místa kultivovaně s plným pochopením pro jeho specifický charakter, cennou devizou byl i celkově vytříbený a příjemný projev pěvkyně. Nicméně takto režijně pojatý příchod částečně narušil vlastní hudební myšlenku třetí věty a v podstatě i věty čtvrté. Srozumitelnost v originále zpívaných textů nebyla jak v Messiaenových písních, tak v Mahlerovi ideální. Zpěv bez textu ztrácí obsah, adekvátní gesta k jeho vyjádření nestačí. Těžko žádat po publiku, aby si při vlastní produkci četlo v programu. Velmi by proto pomohlo, kdyby v dílech tohoto typu byly k dispozici pro publikum titulky, jako tomu u mnohých produkcí v Rudolfinu bývá.
Koncert přinesl v každém případě zajímavý hudební zážitek, byl inspirativní svou atraktivní dramaturgií a uvedením skladeb u nás slýchaných jen zřídka. Vedle Mahlera poukázal především na hodnoty děl francouzských komponistů a věřme, že se stane vodítkem pro další koncerty. Že v budoucnu uslyšíme další díla Clauda Debussyho, Oliviera Messiaena a jejich krajanů, a že francouzská hudba se stane ve své neobyčejné šíři a různorodosti stálicí v repertoáru našich orchestrů.
Česká filharmonie: Magdalena Kožená
17. prosince 2025, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň
Program
Claude Debussy: Nokturna, L 98
Olivier Messiaen: Poèmes pour Mi, druhá kniha
Gustav Mahler: Symfonie č. 4 G dur
Účinkující
Magdalena Kožená – mezzosoprán
Pražský filharmonický sbor – ženský sbor
Lukáš Vasilek – sbormistr
Česká filharmonie
