Obsahem knihy nejsou obšírné muzikologické analýzy Wiedermannova díla, ale jedná se především o dílo biografické. Wiedermann byl pedagogem pražské konzervatoře, její mistrovské školy a později Akademie múzických umění. Z jeho žáků se etablovali koncertní umělci, stejně jako pováleční pedagogové konzervatoří i uměleckých vysokých škol. Wiedermannův pedagogický odkaz tedy touto cestou přetrval i do naší doby a obsah knihy to činí poutavým i stále aktuálním.
Jana Michálková Slimáčková pojala Wiedermannův život zevrubně a z různých pohledů. Představuje osobnost nejen jako koncertního umělce či skladatele, ale nechává čtenáře nahlédnout i do vztahů rodinných, do jeho přístupu ke studentům a celkový obraz věrohodně dotváří i zaznamenané výroky Wiedermanna i jeho současníků. Tyto různé aspekty vedou přirozeně i k členění knihy, jejíž kapitoly navazují v podstatě volně a lze je číst v libovolném pořadí. Dělá ji to přístupnou širokému čtenářskému publiku – prakticky každý čtenář si v ní může najít zajímavé pasáže.
I když je kniha dobře přístupná i laickému čtenáři, nepřestává být zajímavá i pro odbornou veřejnost. S nashromážděnými a důsledně uváděnými prameny odvedla autorka úctyhodnou práci. Kniha tak může skvěle sloužit i jako výchozí bod pro případné další studie detailnějšího zaměření.
Tradičně bývá Wiedermann mezi varhanickou veřejností chápán jako komponující varhaník, který tu a tam navrhnul dispozici nového nástroje. Pečlivá práce autorky s historickými materiály však Wiedermanna zbavuje oné zamlženosti ústně tradovaných informací. Vystupuje z něj umělec, který byl ve své době hvězdou svého oboru a jehož koncertní cesty vedly kromě vlasti i do Spojených států, Anglie, Německa či Švédska. O jeho zahraničních cestách sice bylo něco obecně známo, avšak studie na toto téma podložená fakty přináší realistický pohled. Teprve v něm může čtenář Wiedermannův význam plně docenit. Autorka také některé tradované (a nepravdivé) skutečnosti koriguje. Lze se třeba setkat s tvrzením, že Wiedermann byl varhaníkem v pražském chrámu sv. Jakuba. Zde sice koncertoval a navrhl přestavbu nástroje, nicméně varhanické místo zde nikdy nezastával.
Wiedermann však nebyl jen výkonným umělcem, byl to rovněž člověk nadšený pro svůj nástroj a jeho zapálený propagátor, jak se čtenář dozvídá. S tím souvisel i jeho zájem o technický vývoj a stavbu nástrojů. Je zřejmé, že vývoj se nezastavil ani po Wiedermannově smrti a řada organologických názorů, které ve své době zastával, je dnes opuštěna. Jeho erudice a rozhled podpořené množstvím zahraničních cest ale byly skutečně mimořádné a zůstávají takové i dnes. Jako koncertní umělec byl pak osobou mezinárodního významu a renomé. Bez nadsázky ho můžeme postavit vedle jeho slavných vrstevníků, jakými byli Marcel Dupré či Joseph Bonnet.
S ohledem na skladatelskou činnost se autorka knihy z pochopitelných důvodů zaměřila nejvíce na Wiedermannovo dílo varhanní. Jeho dílo vokální a vokálně-instrumentální diskutuje spíše okrajově. Tato tvorba zůstává málo známá jak mezi posluchači, tak i mezi umělci a představovaná kniha přímo vybízí, aby se tohoto tématu někdo badatelsky a publikačně ujal – přináší pro takovou práci totiž perfektní výchozí bod.
Podtitul knihy zní Portrét varhanního virtuosa, což je pravdivé vlastně jen z části. Autorka předkládá ohromující množství archivních materiálů, mezi nimiž najdeme třeba i Wiedermannův dopis mamince z doby, kdy se rozhodl přerušit studium teologie a věnovat se pouze hudbě. Kniha přináší portrét nejen varhaníka, ale skutečného člověka – Wiedermann před nás vystupuje plastický a hluboce lidský. Věřím, že přes své zdánlivě dosti úzce profilované téma je Wiedermannův životopis z pera Jany Michálkové Slimáčkové kvalitním a zajímavým počinem, který dokáže oslovit široké spektrum čtenářů.
