Pocházíte ze sibiřského Novokuzněcku a hudba vás provází od raného dětství. Jaké okolnosti nebo impulzy formovaly vaši cestu k životu a studiu v České republice?
Poprvé jsem přijela do České republiky v roce 2019 a byla to zároveň moje vůbec první cesta do zahraničí. Přicestovala jsem v předvánočním čase na deset dní do Prahy a město mě okamžitě hluboce oslovilo. Zamilovala jsem se do jeho architektury, atmosféry i do mentality lidí. Dodnes mám pocit, že i když některými pražskými uličkami procházím každý den, stále v nich nacházím nová, nečekaná místa.
Velmi silná byla i moje tehdejší návštěva Stavovského divadla, kdy jsem zhlédla Kouzelnou flétnu z místa na stání. Po návratu domů jsem si uvědomila, že právě tohle prostředí je tím, co jsem celý život hledala. Chtěla jsem studovat v zahraničí, poznávat jazyky, kultury, různé lidské mentality, ale hlavně to, co je jim společné. Rozhodující moment byl téměř osudový: odevzdávání přihlášek bylo na českých uměleckých školách už uzavřené, pouze Janáčkova akademie múzických umění v Brně tehdy posunula kvůli nové akreditaci termín. Měla jsem pocit, že slyším jasný vnitřní hlas: teď, nebo nikdy.
Krátce nato přišel covid, což mi paradoxně dalo více času (zhruba osm až devět měsíců) na intenzivní studium češtiny a přípravu repertoáru. Přijímací zkoušky, stejně jako výuka v prvním semestru, nakonec proběhly distančně. Když jsem pak na začátku roku 2021 mohla přijet už osobně, měla jsem pocit splněného snu – rozuměla jsem jazyku, začala se brzy zapojovat do studentských projektů a tvořit v prostředí, které mě inspirovalo.
Český repertoár má silnou vazbu na jazyk i emoci. Co vám setkání s českou operní tradicí – například v roli První žínky v Rusalce nebo Esmeraldy v Prodané nevěstě – dalo po interpretační stránce?
Český jazyk mi připadá nesmírně krásný na zpívání a český repertoár mi v mnohém připomíná činohru. Je hluboce navázaný na jazyk, na význam slov, jejich intonaci a rytmus. Hudba tu vyrůstá přímo z řeči a přirozenosti postav. Stačí si uvědomit, že celé dílo Leoše Janáčka stojí právě na této organické vazbě mezi slovem a hudbou.
Zpívat český repertoár je pro mě zároveň velká čest. Vnímám to jako projev důvěry ze strany vedení divadel – svěřují mi hudbu, která je pro české publikum osobní a citlivá. Také mě velmi těší, že všechny mé dosavadní české role v sobě nesou obrovskou radost a mladickou, živelnou energii. Tento repertoár mi také dal velkou interpretační přirozenost – schopnost vyjádřit emoci skrze jazyk, kterým dnes už nejen mluvím, ale i z velké části přemýšlím.
Čeština se pro mě postupně stala druhým rodným jazykem. Fascinuje mě její bohatost, etymologie i slovanský základ. Hodně čtu českou literaturu i světovou přeloženou do češtiny a baví mě objevovat významové vrstvy jazyka. To se pak přirozeně promítá i do hudební interpretace.
Studium na Janáčkově akademii múzických umění v Brně bylo pro vás spojeno i s úspěchy na pěveckých soutěžích. Co vám tato zkušenost přinesla po umělecké stránce?
Pěveckých soutěží se účastním už od dětství, mám jich za sebou skutečně desítky. Zpětně ale vnímám, že jejich největší přínos nebyl jen v oceněních, ale především v lidech. Soutěže vytvářejí velmi specifickou komunitu – setkáváte se s mladými umělci, kteří mají ambice, chuť tvořit a hledat nové cesty.
Mnoho lidí, se kterými jsem se potkala například na soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech, dnes patří k mým spolupracovníkům. Zvlášť této soutěži jsem velmi vděčná, protože mi otevřela cestu k dalším příležitostem – díky ní jsem se dostala k angažmá v Národním divadle. Velkou zásluhu na tom má také moje pedagožka na JAMU paní Natálie Romanová-Achaladze, za jejíž důsledné a inspirativní vedení jsem jí velmi vděčná.
Co vás na operní scéně dnes nejvíce oslovuje – dramaturgie, způsob práce nebo samotný kontakt s publikem? A jak se v tomto kontextu díváte na rostoucí zájem o starší repertoár, zejména o barokní operu?
Základem mé práce je hluboký humanismus – víra v člověka jako bytost, která v sobě nese dobro. Skrze divadlo a hudbu bych chtěla tuto víru předávat dál, být na jevišti upřímná, dát do každé role maximum a myslet na diváka jako na partnera v dialogu.
Právě v tomto smyslu je mi velmi blízká barokní opera. Barokní hudba nabízí interpretovi mimořádně široký prostor při práci se slovem, melodií, afekty a detailem. Má jasně daný styl, ale zároveň umožňuje jemnou, vrstevnatou interpretaci. Zvlášť silně na mě působí anglické baroko a tvorba Henryho Purcella. Jeho hudba se může zdát jednoduchá, ale právě v této zdánlivé prostotě se skrývá velká hloubka.
Baroko tak rozhodně nevnímám jako něco vzdáleného. I dnešní mladý divák často vůbec nemá pocit, že sleduje dílo staré více než tři sta let. Právě tato nadčasovost a interpretační plasticita mě na něm přitahují nejvíc.
V lednu se představíte ve Stavovském divadle v roli Belindy v Purcellově opeře Dido a Aeneas. Belinda stojí blízko dramatu, ale sama zůstává v jeho pozadí. Jak se vám ztvárňuje postava tichého svědka pádu jiné bytosti?
Je pro mě zajímavé sledovat, jaké role do mého života přicházejí. Často jsou to postavy, které v sobě nesou světlo – radostné, živé charaktery, které dokážou rozzářit prostor kolem sebe. Belinda je vlastně pokračováním této linie.
Vnímám ji jako „sluníčko“, které se snaží Didonu vyvést z jejího smutku. Tím je mi velmi blízká a nemám pocit, že bych ji musela složitě konstruovat. Zároveň je ale náročné nenechat se strhnout Didoniným zoufalstvím. Belinda musí zůstat pevná, optimistická, praktická. Není to jen dvorní dáma, ale důvěrnice, poradkyně a nejlepší přítelkyně. Je to pro mě tedy zároveň určitý trénink na to, jak si udržet pozitivní naladění za všech okolností, dokázat odpovídat na bolest úsměvem.
Co vás dnes nejvíce motivuje v uměleckém životě a jak vnímáte své místo na české operní scéně?
Nejvíce mě motivuje možnost být součástí mladé generace, která přináší nové impulzy, a příležitost působit v souboru Národního divadla. Vnímám to jako velkou čest, ale vím, že jsem teprve na začátku své cesty – učím se každý den.
Naplňuje mě také silný pocit svobody a možnost rozvíjet své schopnosti. Česká operní scéna k tomu vytváří velmi tvůrčí a podpůrné prostředí, založené na spolupráci a vzájemném respektu. Zároveň si uvědomuji, že každý člověk je jiný. Někteří umělci jsou složitější osobnosti a je potřeba k nim hledat citlivý přístup. Právě schopnost naslouchat, respektovat rozdíly a zároveň hledat to, co máme společné, považuji za základ smysluplné umělecké práce.
Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí a inspirace – nejen v této roli, ale i na další umělecké cestě, která se před ní otevírá.
