Generační přesah a význam díla pro českou hudbu
Interpretace Smetanovy Mé vlasti francouzským šéfdirigentem Emmanuelem Villaumem je jeho vyjádřením hlubokého vztahu k naší zemi a také uměleckou oslavou jeho desetiletí ve vůdčí pozici v orchestru Prague Philharmonia. Jmenovaný umělec prohloubil mezinárodní renomé tohoto tělesa. Českému publiku nabídl celou řadu dramaturgických objevů. Postavit interpretaci Smetanovy Mé vlasti, nejikoničtějšího díla české hudební kultury od doby romantismu dodnes, bylo pro něj však zcela odlišnou výzvou. Nutno konstatovat, že se s ní za pomoci technicky vyzrálého výkonu orchestru vyrovnal se ctí. Umělec splnil svá předsevzetí, jež vyjádřil v tisku, že dá dílu novou energii, ale nechá ho současně vyrůst na tradičních interpretačních základech.
Byl jsem naplněn obdivem k výkonům všech interpretů, kteří seděli či stáli 12. ledna 2026 na pódiu ve Dvořákově síni a hráli Mou vlast, když jsem si uvědomil, jaké slavné okamžiky tato prkna zažila ve spojitosti s Mou vlastí za doby Václava Talicha, Václava Neumanna, Zdeňka Košlera a mnoha dalších.
Pro dokreslení významu provedení Mé vlasti 12. ledna však přestanu používat učebnicové sentimentální formulace a zaměřím pozornost k faktu, že na studiu Smetanovy Mé vlasti vyrostla celá generace českých skladatelů, jež v současnosti zvolna odchází ze scény, neřku-li opouští tento svět. Na kompozičních mechanismech Mé vlasti prezentoval korifej české hudební teorie Karel Janeček (1903–1974) obecné tvůrčí principy, z nichž zmíněná generace těžila metody pro rozvoj hudebního proudu. Dnes se leckdo o této generaci nevyjadřuje příliš vybíravě. Z důvodu objektivity doporučuji se začíst do nedávné recenze britského kritika Normana Lebrechta, kde autor obdivuje skladby Viktora Kalabise (1923–2006). Patří do stejné generační vrstvy. Nebojím se konstatovat, že Viktor Kalabis má velké množství úspěšných pokračovatelů.
Mé předchozí řádky poukazují na fakt, že kromě symboliky dějin, mytologie českého národa nebo přírodních krás české země je v Mé vlasti záplava obecně kompozičních kvalit, jejichž důkladná realizace podněcuje posluchačovu pozornost a přivede jej ke koncentraci na autorovu hudbu. Z hlediska stavby celku zde funguje zvláštní hybridita, kdy je sice každá ze symfonických básní uzavřeným celkem se svébytným hudebním dějem, ale při spojení všech (Vyšehrad, Vltava, Šárka, Z českých luhů a hájů, Tábor a Blaník) vyplyne ještě nová obsahová rovina. Ta je podpořena především heroickými tóny Tábora a Blaníku. Tedy – jednotlivé symfonické básně se mohou hrát jinak než v soukolí celku, kde plní ještě navíc roli kompatibility s ostatními.
Když hledání podstaty začne potlačovat detail
Domnívám se, že vzájemná souvislost jednotlivých částí Mé vlasti byla základním pilířem pro vznik interpretační koncepce dirigenta Emmanuela Villauma, kterou představil za spolupráce s orchestrem Prague Philharmonia. Stala se však nejenom pilířem, v jistém smyslu bohužel i brzdou vyznění některých záměrů, jež Bedřich Smetana vložil do svého veledíla.
Je užitečné připodobnit Villaumovo vnímání Smetanovy hudby strukturálnímu vnímání rakouského teoretika Heinricha Schenkera, hledajícího izolované tónové kostry v bohatě melodicko-harmonicky vybavených skladbách, tzn. snažícího se objevit „podstatu“ těchto skladeb. Učení Heinricha Schenkera je živé dodnes – a tak se nedivím, že jej lze vystopovat i u moderního pojetí Mé vlasti. Problém je v tom, že zde se „nekácí les“, a tedy „nesmí padat třísky“. Míním tím, že k celku zaměřený interpretační pohled nesmí ignorovat významné detaily. To se bohužel stalo na několika enormně sledovaných místech.
K největšímu lapsu došlo při neopodstatněném překrytí části smyčcového monologu v úvodu Šárky doprovodnými nástroji. Nelze ani pominout zvukovou „likvidaci“ úvodní, obsahově nasycené figurace smyčcového aparátu dechovými nástroji v symfonické básni Z českých luhů a hájů. Popisované neduhy však bylo možné zaznamenat i v dalším průběhu zmíněných skladeb.
Škoda, že celek byl ovlivněn výše popisovanými disproporcemi. Na druhou stranu bylo možné najít i vysoký počet pozitivních jevů, jež naplnily Smetanovu hudbu energií 21. století. Není vyloučeno, že ze Schenkerova hudebně filosofického vlivu vznikla také Villaumeho silná tónová dynamicko-artikulační diferenciace v rámci melodie motivu Vyšehradu. Zmíněný motiv naplňuje harfové sólo úvodu stejnojmenné symfonické básně a pak jej přebírají další nástrojové skupiny. V tomto bodu vývoje zmíněného motivu již Villaume výrazně posiluje jeho nejvyšší tón. Ten se postupně v dalších variantách stává svědkem gradujících harmonických i dynamických proměn. Tímto způsobem byl zaveden jednoduchý, avšak velmi účinný interpretační princip poskytující hudbě nebývalou plasticitu. Tak byl ovlivněn nejen průběh Vyšehradu, zmíněný interpretační postup prodchnul též prezentaci stejného motivu ve Vltavě či na vrcholu symfonické básně Blaník.
Vyšehrad jako laboratoř Villaumeova myšlení
Vyšehrad s Vltavou se staly pro mne interpretačně nejzdařilejšími částmi večera. Vyzdvihuji Vltavu také proto, že její interpretace byla řízena promyšleným způsobem. Po ostrých hranách Vyšehradu hudba Vltavy získala na měkkém lyrismu a posílila její hladina zpěvnosti. V rámci hudební tkáně mohly začít fungovat scelovací mechanismy, jako je například jednotné tempo, spojující role všudypřítomné „tekoucí“ figurace či rondová reprízovitost.
Závěr Mé vlasti tvoří symfonické básně Tábor a Blaník. Jsou, jak známo, postaveny na husitském chorálu Ktož jsú boží bojovníci, písni, jež poskytla skladateli nebývalou variabilitu k harmonickému doprovodu. Uvedené symfonické básně jsou si podobné jen svým motivickým základem. Strategie jeho zpracování je však v každé symfonické básni odlišná. Obě části Mé vlasti se setkávají v okamžiku, kdy obě uvádějí stejné motivické východisko. Může tedy dojít ke stereotypu.
Fenomenální řešení interpretačního odlišení tohoto střetu přinesl Rafael Kubelík, který požadoval po hráčích na žesťové nástroje, jejichž fráze Blaník otevírá, aby výrazně tóny prodlužovali, tedy aby uvedené tóny artikulací odlišili od závěru Tábora. Ve Villaumově pojetí k tomu nedošlo. Zaujal mě však velkolepý dramatický tah v rámci Tábora vytvářející z této symfonické básně romantický válečný obraz.
Prague Philharmonia si zaslouží za svůj výkon plné absolutorium. Bezchybné provedení Mé vlasti bylo výsledkem týmového výkonu celého uměleckého tělesa. V první polovině večera zasedla za pult koncertního mistra Pavla Tesařová, ve druhé polovině ji vystřídala Romana Špačková. Všichni protagonisté společnými silami opět připomněli všeobecnou úctu našeho národa ke Smetanově Mé vlasti, naši lásku k ní, která je nejen emocionální, ale i racionální.
Má vlast
12. ledna 2026, 19:30 hodin
Dvořákova síň, Rudolfinum, Praha
Program
Bedřich Smetana: Má vlast
Účinkující
Prague Philharmonia
Emmanuel Villaume – dirigent
