Matiné Německého národního mládežnického orchestru (Bundesjugendorchester) bylo plnohodnotným uměleckým vystoupením nejlepších mladých muzikantů. Při poslechu jejich dynamiky, čistých dechů a tvárných smyčců se těžko dalo uvěřit, že jejich členům je mezi 14 a 19 lety a že mnozí z nich nejsou žáky vyšších hudebních učilišť, ale v hudbě se vzdělávají ve volném čase v hudebních školách. Orchestr vznikl v roce 1969 a vedli ho významní dirigenti jako Herbert von Karajan, Kurt Masur, Gustavo Dudamel či Kirill Petrenko. Oficiálním mentorským orchestrem jsou od roku 2013 Berlínští filharmonikové, čestným dirigentem se v roce 2018 stal Sir Simon Rattle. Mladí muzikanti procházejí při přijímání do orchestru přísným konkurzem, mnoho bývalých členů poté hraje v profesionálních orchestrech včetně Berlínských filharmoniků nebo se stanou známými sólisty.
Na dirigentský stupínek se v neděli 11. ledna 2026 postavila zkušená estonská dirigentka Anu Tali, která mimo jiné studovala na Státní konzervatoři v Petrohradě u Ilji Musina a vzdělávala se také u Jormy Panuly. Spolu se svou sestrou Kadri založila v roce 1997 Nordic Symphony Orchestra, jehož členy jsou hráči významných evropských orchestrů. Do roku 2019 byla uměleckou ředitelkou orchestru Sarasota na Floridě, je též úspěšnou operní dirigentkou, vystupovala na festivalech v Salcburku a v Savonlinně, byla první ženou, která dirigovala operu v Teatro de la Maestranza v Seville, a to inscenaci Carmen v režii Calixta Bieita.
Hebké dechy, precizní smyčce
Program, do kterého se mladí hudebníci pustili, byl vskutku bohatý a reprezentativní. Koncert zahájili symfonickou fantasií Jeana Sibelia Dcera Pohjoly, jejímž námětem je epizoda z Kalevaly, která líčí neúspěšné ucházení moudrého věštce Väinämöinena o ruku vládkyně Pohjoly Louhi. Ošemetný úvod vyšel hráčům fagotové skupiny skvěle, poté už posluchači jen žasli nad čistotou a propracovaným zvukem všech členů dechové sekce. Je nespravedlivé vyzdvihovat některé hráče na úkor druhých, ale přiznám se, že v každé skladbě mě svou bravurou zaujali klarinetista a první hornista.
Dirigentka měla od začátku všechno pevně v rukou. Její gesta byla srozumitelná, přiváděla hráče k vrcholům frází, vzápětí je tišila do jemných pp. Melodickou Sibeliovu rozevlátost podpořili smyčcoví hráči, jejichž vyrovnané smyky by mohly být vzorem pro leckterý orchestr. Zádumčivost i pod povrchem bublající dramatičnost Sibeliovy hudby jako by se v berlínském sále zhmotnily, dirigentka s hráči vybudovala napětí vrcholící údery tympánu, které pak katarzně nechala rozplynout v překrásném, na hranici slyšitelnosti se ocitajícím, ale stále zřetelném ppp.
V Koncertu pro housle a orchestr e moll, op. 64 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho se představil mladý americko-nizozemský houslista Stephen Waarts, vítěz Soutěže pro mladé houslisty Yehudiho Menuhina v Texasu, finalista Soutěže královny Alžběty v Bruselu, absolvent Curtisova institutu, účastník programu Itzaka Perlmana, v současnosti student Kronberg Academy. Na samém začátku první věty působila jeho hra trochu ostýchavě, jako by nedokázal překonat plný zvuk orchestru, jeho housle zněly úzce, potlačovaně. Tato menší zvuková nevyrovnanost však vzala zasvé po působivě zahrané kadenci, která vyzněla brilantně a zároveň hluboce emotivně. Zvuk sólových houslí se stával vřelejším, dialog sólisty a orchestru přirozeným. Opět na sebe upozornily dechy, překrásný byl souzvuk klarinetů a hoboje.
V pomalé větě se Waarts projevil jako bytostný lyrik, lahodně hebký byl dialog dechů a sólových houslí. Dirigentka orchestr tišila do poloh, kde ještě více vynikla jeho precizní hra a dynamické odstíny, ale zároveň byly v centru pozornosti sólové housle. Finále vyznělo vyrovnaně, orchestr svou energii přenesl i na sólistu, dynamické vlny se přelévaly jedna za druhou do strhujícího vrcholu.
Cit pro barvy i výraz
Předzvěstí smrště Stravinského muzikality a barev byla předehra ke hře Jeana Racina Athalia, op. 74 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Ve vznešeném, slavnostním zvuku, plném a měkkém, opět vynikly dechy, ocenila jsem jemnost horen a trubek a znovu výkon klarinetisty.
Koncertní suita z baletu Igora Stravinského Pták Ohnivák je pro každý orchestr příležitostí předvést svou virtuozitu a schopnost ztvárnit široký rejstřík barev a výrazů. Mladí hráči se snažili přiblížit k propracovaným zvukovým nuancím známým z věhlasných nahrávek Stravinského, jejich hra byla neobyčejně působivá. Inspirovala je jak bohatá autorova partitura a podporující dirigentka, tak vlastní entuziasmus, díky němuž hráli ve vypjatých dramatických pasážích jak o život, a s velkým citem a profesionalitou vykreslovali lyrické části. O křehké úvodní pianissimo se postaraly kontrabasy a cella spolu s klarinety, pak už jeden za druhým přicházely hudební obrazy, v nichž se vzájemně prolínaly barvy nástrojů. Nepřeslechnutelné byly nevinnost vyzařující hoboj, sametový fagot či velebná horna. Dirigentka výborně vystupňovala sílící napětí finále, které vyústilo do přesvědčivého vrcholu.
Posluchačský zážitek byl dokonán a mně se vybavila vystoupení dalších mládežnických orchestrů jako Evropského orchestru mladých či české Studentské filharmonie. Hra všech těchto ansámblů je nejen velkým hudebním potěšením, ale i příslibem, že výborných kvalitních muzikantů neubývá.
Matiné Německého národního mládežnického orchestru
11. ledna 2026, 11:00 hodin
Velký sál Filharmonie, Berlín
Program
Jean Sibelius: Dcera Pohjoly, op. 49
Felix Mendelssohn-Bartholdy: Koncert pro housle a orchestr e moll, op. 64
Felix Mendelssohn-Bartholdy: Předehra k hudbě ke hře Athalia, op. 74
Igor Stravinskij: Pták Ohnivák, koncertní suita
Účinkující
Stephen Waarts – housle
Německý národní mládežnický orchestr (Bundesjugendorchester)
Anu Tali – dirigentka
