Jak se do Pardubic těšíte? Jak se vlastně umělcům hraje mimo pražské hudební svatostánky? Je to v něčem jiné?
Jako aktivní muzikant, který pětačtyřicet let vystupuje na nejrůznějších pódiích, jsem zvyklý hrát jak v proslulých sálech velkých měst, tak i třeba v malém kruhu vděčných posluchačů. Praha má u nás určitě nejvíce možností ke koncertování. Má spoustu krásných sálů, mnoho festivalů a koncertních řad, několik orchestrů a v neposlední řadě třeba množství kostelů a malých scén, kde se dá provozovat nejen sólová, ale i komorní hudba. Při hraní rozhodně nedělám žádný rozdíl v tom, jestli hraji ve větším či menším městě. Na každý koncert se připravuji co nejodpovědněji, abych z výkonu měl dobrý pocit já i všichni posluchači.
Do Pardubic se velice těším nejen z důvodu, že sólových vystoupení s orchestry není až tolik jako třeba recitálů, ale hlavně proto, že pro mě bylo hraní s orchestry vždy tím nejpříjemnějším svátkem. Mám radost, že počátkem tohoto roku mám ty „svátky“ hned tři. Před pár dny jsem provedl violoncellový koncert Jindřicha Felda se Severočeskou filharmonií Teplice, nyní se chystám na zmíněný Brahmsův dvojkoncert do Pardubic a krátce poté přijde na řadu ještě Elgarův koncert s Jihočeskou filharmonií v Českých Budějovicích.
Koncert v Pardubicích bude mimořádný tím, že při té příležitosti pokřtíme naše nové CD, které jsme natočili právě s Komorní filharmonií Pardubice, na kterém je nahrávka Brahmsova dvojkoncertu a Sinfonia concertante od Wolfganga Amadea Mozarta.
V Pardubicích zahrajete Brahmsův Dvojkoncert pro housle a violoncello a moll. Jaký je váš vztah k tomuto skladateli a konkrétně k této skladbě? Je pro vás jako pro komorního hráče Brahms mimořádným skladatelem?
Bezesporu ano. Brahms věnoval violoncellu dvě skvělé sonáty a tento skvostný dvojkoncert. S velkým potěšením hraji i jeho skladby komorní – zejména smyčcové nebo klavírní kvartety a dále i klavírní tria nebo kvintety s violou, klavírem nebo klarinetem. Mým oblíbeným dílem je třeba také Trio op. 114 pro klarinet, cello a klavír. Podle mého názoru patří Brahms vedle Bacha, Beethovena, Dvořáka a Martinů pro nás violoncellisty rozhodně mezi ty nejdůležitější skladatele.
Armén Vahan Mardirossian je šéfdirigentem Komorní filharmonie Pardubice od letošní sezony. Předpokládám, že jste s ním dosud nespolupracovali. Tušíte, jak bude vaše lednová spolupráce vypadat? Jste obezřetnější, hrajete-li s dirigentem, kterého dosud neznáte?
Během svého života jsem hrál s poměrně velkým množstvím dirigentů a v drtivé většině ta krátká spolupráce dopadla výborně. Koncert s orchestrem probíhá nejčastěji tak, že sólista přijde na zkoušku jeden den před vystoupením, kde se pozdraví s muzikanty, seznámí se s často neznámým dirigentem a za pár hodin se musí nazkoušet celá skladba.
Druhý den je dopolední generálka a večerní koncert. Tím většinou osobní kontakt s dirigentem končí. S panem dirigentem Vahanem Mardirossianem jsem ještě nespolupracoval, ale o to více se těším na naše osobní setkání. Rád poznávám nové muzikanty, kteří mě mohou svým názorem třeba inspirovat nebo také obohatit o nové interpretační pohledy na skladbu. Celý život se zabývám komorní hudbou, a proto také nemívám problém se spoluprací s ostatními hudebníky.
S houslistou Leošem Čepickým, primáriem Wihanova kvarteta, jehož jste členem, se znáte dobře, jste sehraní. Jsou někdy situace, kdy vás jako komorního partnera překvapí?
S Leošem Čepickým se známe opravdu dlouhá léta. Setkávali jsme se nejprve jako členové dvou významných českých kvartet a postupně naše přátelství vyústilo v profesionální spolupráci, když mi Wihanovci v roce 2017 nabídli, abych s nimi hrál jako jejich cellista. Během svého života jsem působil v několika komorních souborech. Nejprve jsem spoluzakládal Havlákovo – později Kvarteto Martinů, které sice v pozměněném složení, ale se stále stejným primáriem letos slaví padesáté výročí své činnosti. Dále jsem byl třicet šest let členem Pražákova kvarteta. V současné době koncertuji s Wihanovci nebo s Talichovým kvartetem a mám radost, že občas mohu spolupracovat i se Zemlinského kvartetem.
Ale abych odpověděl na vaši otázku – za ta léta společného zkoušení si myslím, že jsme opravdu sehraní a známe se i po lidské stránce tak dobře, že už nečekám, že by mě mohlo něco vyloženě překvapit.
S Leošem Čepickým nebudete v tomto případě na pódiu jako komorní spoluhráči, ale jako sóloví partneři. Je to v něčem jiné, než na co jste zvyklí?
S Leošem občas také vystupujeme na koncertech jako duo housle/violoncello, a to už se dá považovat za sólovou disciplínu. Naopak k dvojkoncertu Johannesa Brahmse osobně přistupuji do velké míry jako ke komořině. To se projeví hned v začátku první věty, kdy po sólové kadenci cella přijde další kadence pro oba nástroje, kde musí interpreti projevit jednoznačně komorní cítění.
Blíží se Mezinárodní soutěž Pražské jaro, letos v oborech klavír a flétna. Vy jste předsedou stálé soutěžní komise. V čem vaše činnost spočívá?
Od roku 2014 se snažím pomáhat s každoroční přípravou naší Mezinárodní soutěže Pražské jaro. Ta práce je nesmírně zajímavá, protože v každém ročníku se pravidelně objeví vždy dva různé obory. Celkem jich soutěž zahrnuje patnáct. Ty se s delší či kratší pravidelností střídají.
Starám se společně s ostatními členy naší komise o uměleckou stránku soutěže. Navrhujeme porotce a repertoár jednotlivých oborů, spolupráci s orchestry pro finálové kolo a vypsání povinné soudobé skladby… Při vlastní soutěži je mojí milou povinností komunikovat a koordinovat činnost porot se sekretariátem soutěže. Pražskojarní soutěž je pro některé obory zcela zásadní a jedinečná. To dokazuje i každoroční nárůst počtu přihlášených soutěžících. Pro vítěze a laureáty slouží jako skvělé nastartování jejich koncertní kariéry.
Vloni rozčeřila vody nespokojenost s výrokem poroty o vítězi Chopinovy klavírní soutěže ve Varšavě. Jaký je váš názor na spravedlnost výroků, objektivitu posuzovatelů výkonů? Vždyť přece každý porotce přistupuje k hodnocení se svým žebříčkem hodnot, osobních priorit, zkušeností…
To souvisí s mojí předchozí odpovědí ohledně výběru vhodných kandidátů do poroty. Za těch třináct let, co u soutěže působím, nepamatuji, že by došlo k nějakým větším nedorozuměním či dokonce hádkám mezi porotci. Při zasedáních porot jsem občas svědkem i ostřejších výměn názorů jednotlivých osobností, ale to považuji za úplně normální, ba velice přínosné. Ze zkušenosti vím, že čím větší autorita mezi porotci, tím větší porozumění pro daný obor a pro soutěžící. V každém případě musím zaklepat na dřevo, že se nám výběr skvělých porotců zatím daří.
Je-li soutěžním nástrojem violoncello a přihlásí se do něj váš student, poznáte během poslechu nahrávek v předkole jeho „rukopis“?
Bohužel nepoznám. Celkem třikrát jsem působil u violoncellových soutěží jako porotce, který poslouchal už i anonymní nahrávky z výběrového předkola. Bylo to v letech 2012, 2018 a 2025 a mezi těmi stovkami cellistů jsem opravdu svého studenta nepoznal, i když tam byli tak skvělí a osobití hráči jako třeba Václav Petr (nyní koncertní mistr violoncell v České filharmonii) nebo Adam Klánský (zástupce koncertního mistra violoncellové skupiny ČF).
Patnáct let učíte na HAMU. Proměnil se nějak za dobu vašeho působení duch této umělecké školy, přístup ke studentům, nároky apod.?
Moc si vážím toho, že mohu vyučovat hlavní obor na HAMU a že mohu své sólové i komorní zkušenosti předávat mladším kolegům. Mám svůj systém výuky, díky němuž mohu doporučit hodně poznatků ze své pódiové praxe. Samozřejmě se držíme nastavené akreditace oboru a speciálních potřeb, kdy studenti musí například zvládnout náročný program na soutěž nebo konkurz. Snažím se být mým studentům rádcem, ale i dobrým vzorem a kolegou.
Na co se letos obzvlášť těšíte – ať z profesního, nebo osobního hlediska?
Tento rok je podobně jako ty předcházející naplněn příjemnými hudebními projekty. Vedle zmiňované spolupráce s orchestry se těším na pravidelné každoroční koncertní zájezdy do Japonska a USA, na letní mistrovské kurzy nebo na působení v porotách soutěže Pražské jaro, Vychytilovy mezinárodní violoncellové soutěže, soutěže Musica Panenka – což je japonská soutěž na paměť našeho legendárního klavíristy Jana Panenky. Těším se na radostnou spolupráci se svými studenty, ale také na zážitky, které budu mít jako posluchač operních představení své starší dcery Lucie, i na kulinářské zážitky, které mi připraví moje mladší dcera Veronika.
Děkujeme za rozhovor!
