Charles Edwards – když zkušenosti scénografa na režii nestačí
Charles Edwards je zkušený a uznávaný scénograf. V Metropolitní opeře vytvořil scénu pro čtyři inscenace Davida McVicara (Trubadúr (2009), Adriana Lecouvreur (2018), Don Carlos (2022) a Fedora (2022)). Jeho práci jsme mohli vidět i v pražském Národním divadle, když se v koprodukci s londýnskou English National Opera v roce 2008 scénicky podílel na nastudování Janáčkovy Věc Makropulos v režii Christophera Aldena. Při Puritánech se však ukázalo, že výborný scénograf není automaticky i dobrým režisérem, jakkoli Edwards po Evropě vytvořil operní inscenace, v nichž spojoval profese režiséra, scénografa a světelného designera. V případě Belliniho Puritánů jde ovšem nejen pro režiséry, ale i pro dirigenty a pěvce o tvrdý oříšek. A pro Edwardse se ukázali být bohužel příliš velkým soustem.
Libreto, inspirace, příběh a senzace
Svou poslední operu Puritáni na zakázku pařížského Théâtre-Italien složil Vincenzo Bellini (1801–1835) v Paříži, kde žil od roku 1833 až do své brzké smrti. Po roztržce se svým obvyklým libretistou Felicem Romanim mu libreto k Puritánům dodal exilový básník hrabě Carlo Pepoli. Je inspirované romantickým historickým dramatem Têtes rondes et cavaliers / Kulaté hlavy a kavalíři Jacquese-Françoise Ancelota a Xaviera-Boniface Saintinea (pařížská premiéra 1833). (Podle Ancelotova dramatu Elisabeth d’Angleterre (1829) vznikly i dvě Donizettiho opery: Roberto Devereux na libreto Salvadora Cammarana (1837) a Maria Padilla na libreto Gaetana Rossiho (1841)). Pepoli však neměl s operními librety žádnou zkušenost a nespokojený Bellini do textu mnohokrát zasahoval. Název Puritáni je odvozen od románu Waltera Scotta, který sice také pojednává o Anglii během občanské války kolem poloviny 17. století, konfliktech mezi puritány a royalisty a o osudech jednotlivců zasazených do tohoto historického kontextu, ale dějově je od opery zcela odlišný.
Děj operních Puritánů kombinuje historická fakta s literární fikcí. Příběh je zasazen do časů občanské války v Anglii po popravě krále Karla I. Stuarta (1649). V pevnosti poblíž Plymouthu, ovládané puritány, má dojít ke svatbě Elviry, dcery guvernéra a velitele pevnosti Lorda Gualtiera Valtona, který její ruku přislíbil puritánskému plukovníkovi Riccardovi. Elvira ale miluje Lorda Artura Talbota, který je stoupencem Stuartovců. Když Elviřin strýc a velitelův bratr Sir Giorgio vidí, jak se Elvira trápí, přemluví jejího otce, aby souhlasil se sňatkem s Arturem. Chystá se svatba, otec Gualtiero mladým milencům požehná, ale musí nejdříve odvézt do londýnského parlamentu vězeňkyni, která je v pevnosti držena pro podezření, že je vyzvědačkou Stuartovců. Arturo pozná, že tajemná vězeňkyně je sama královna Enrichetta, kterou v Londýně jistě čeká také popraviště. Rozhodne se jí pomoci a společně uprchnou. Jejich útěk prozradí Riccardo a Elvira, která se domnívá, že ji Arturo zradil kvůli jiné ženě, propadne šílenství. Opera má ale šťastné vyústění – Arturo, pronásledovaný puritány jako zrádce, se vrátí do pevnosti, je sice odsouzen k smrti, ale vítězný Cromwell udělí všem odpůrcům milost, což Elviře vrátí zdravý rozum a pochopí, že ji Arturo nepodvedl. Všichni se radují.
Pařížská premiéra Puritánů třiatřicetiletého Belliniho v lednu 1835 se stala senzací. Opera se rychle pak šířila nejen po evropských divadlech, ale i po amerických včetně například Havany, Mexika, Rio de Janeira nebo Buenos Aires.
Quartetto dei Puritani
Po ústupu pěveckého stylu belcanta zájem o Puritány poklesl – bylo obtížné dát dohromady sestavu vynikajících belcantových pěvců, takzvaných „Quartetto dei Puritani“: sopranistku pro Elviru, barytonistu pro Riccarda, basistu pro Giorgia a tenoristu pro Artura (při pařížské premiéře hvězdný Giovanni Battista Rubini), kterému Bellini v závěrečném Credeasi, misera! da me tradita ve finále třetího dějství poskytl příležitost ukázat technickou zdatnost a dramatický výraz. K vrcholu dramatického napětí předepsal vysoké f3 s kombinací romantického zoufalství, až patetického hrdinského odhodlání a lyriky smutku. Po přechodném útlumu se o návrat Puritánů zasloužila od poloviny 20. století Maria Callas, na kterou navázaly Joan Sutherland, Edita Gruberová nebo Diana Damrau v roli Elviry, jako Arturo pak zazářili Nicolai Gedda, Alfredo Kraus, William Matteuzzi, Juan Diego Flórez nebo Javier Camarena. U nás jsme Puritány mohli vidět jen při hostování Slovinského národního divadla v pražském Národním divadle v roce 1982.
V newyorské Metropolitní opeře se od (jediného) provedení v sezoně 1883/1884 Puritáni objevili na pouhých sedm představení až v roce 1918 a další nové nastudování vedené dirigentem Richardem Bonyngem, který se etabloval jako specialista na belcanto, pak až v roce 1976 (s Joan Sutherland, Lucianem Pavarottim, Sherrillem Milnesem a Jamesem Morrisem). Další série této inscenace následovala o deset let později, stále s Richardem Bonyngem a Joan Sutherland, a vracela se ještě v roce 1991 (s Editou Gruberovou a Chrisem Merrittem), v roce 1997, pak ještě v roce 2006 (s Annou Netrebko a Gregorym Kundem) a v několika dalších blocích až do roku 2017 s Dianou Damrau a Javierem Camarenou.
Přidané příběhy a vizuální excesy
I když se nové inscenaci v režijním debutu Charlese Edwardse dostalo převážně příznivého přijetí od kritiky i publika, u mě – při kinopřenosu – postupně převládl pocit, který jsem uvedla v titulku. Režisér totiž podle mého názoru inscenaci nejen neprospíval, ale doslova ji svými nápady kazil. Natolik, že bylo lépe zavírat oči a jen poslouchat.
Edwards už při předehře rozehrál vlastní „nadstavbový“ příběh: Elviře a Arturovi přidal jejich náctiletá alter ega – setkávají a zamilují se už v tomto věku. V textech, které jsou promítány na oponu, režisér časově ukotvuje děj tak, že v jeho úpravě začíná již v roce 1641, tedy těsně před vypuknutím občanské války. A s odkazem na zmínku v dramatické předloze, v níž je Elvira vykreslena jako postava se zájmem o malířství, režisér pojímá Elviru přímo jako malířku. Zatímco alter-Elvira maluje Arturův portrét, alter-Arturo horlivě píše do notýsku. Okolí ale zjevně jejich lásce nepřeje a přísní otcové je od sebe odtrhnou a odvedou pryč. Při loučení dá alter-Elvira alter-Arturovi květ. Ten si ho vloží do zápisníku, který neustále nosí v záňadří a s vylisovaným květem se laská po celou operu. Náctiletá alter ega se objevují v průběhu inscenace ještě několikrát.
Režisér výrazně rozvinul motiv malířství: nejen při malování portrétu Enrichetty, ale především ve scénách Elviřina šílenství, když ukazuje desítky svých obrazů vyjadřujících vnitřní chaos, ve kterém se nachází. Taková vizualizace Elviřina duševního stavu dodala inscenaci na divadelní atraktivitě, ovšem až přeexponované svou přehnanou ilustrativností.
Zcela zásadně Edwards ovšem změnil závěr opery, v rozporu s Belliniho vyústěním do šťastného konce otevírá násilně a matoucím způsobem během několika posledních vteřin téma deziluze a tíhy traumat. Zatímco se Elvira raduje z chystaného sňatku, místo objetí ji Artur mine, vyběhne nahoru na kazatelnu, kde v zeleném světle jako při Elviřiných halucinacích stojí v okázalém šlechtickém oblečení stejný muž jako na začátku (pravděpodobně otec) a stejně jako na začátku se mu schoulí na rameno.
Matoucí byla už scénografie, z níž nebylo zřejmé, kde se vlastně děj odehrává. Zatímco u Belliniho se střídá vnitřek pevnosti, Elviřin pokoj, zbrojnice, sál a zahrada v pevnosti, Edwards za základ scény pro celou operu zvolil „univerzální“ interiér. Je vyplněný dřevěnými stupňovitými lavicemi připomínajícími parlament, ale uprostřed je umístěn mohutný „rodinný“ stůl a nad tím vším ční kostelní kazatelna. V druhém dějství pak prostor „zasype“ projekce tisíců bílých „střel“ a místo stolu se uprostřed objeví dělo. Ve třetím je část lavic odklizena. Vztah puritánů ke Stuartovcům ilustruje rozřezaný obraz s erbem Stuartovců (několik rozjařených vojáků se na něj dokonce vymočí!). S některými postavami jako by si režisér nevěděl rady, když například nechal Elviřina otce Gualtiera ležet dlouhou dobu „nepovšimnutě“ uprostřed jeviště. Dalším režisérovým „přídavkem“ byl mikropříběh porodu mrtvě narozeného dítěte a jeho uložení do malé rakve před zraky komunity (a diváků). Až mě škodolibě napadlo, že by to mohl být příměr pro vznik této inscenace. Taková snaha připomenout kontext války a zoufalství lidu při Belliniho hudbě působila rušivě.
Vítězství belcanta – režii navzdory
Roli Elviry vytvořila americká sopranistka kubánského původu Lisette Oropesa. V Metropolitní opeře vystupuje od roku 2006 a od malých rolí se prozpívala k Mozartově Zuzaně, Pucciniho Lisette ve Vlaštovce, Verdiho Gildě, Nanetě nebo Violettě, Massenetově Sofii či Manon. Elviru zpívala v roce 2022 v San Carlu, s nadšenou odezvou také loni v Pařížské národní opeře. Na repertoáru má i Belliniho Giuliettu (Kapuleti a Montekové) a Aminu (Náměsíčná). Díky pružnosti a vyrovnanosti svého hlasu zpívala Elviru skvěle s bravurní technikou belcanta včetně koloratur, jemných detailů frází a široké škály dynamiky. Její umění vystihnout emocionální nuance a vývoj Elviry od úzkostlivých obav z budoucnosti i dívčí radost přes duševní zhroucení a zoufalství po naději. Její výkon ale omezovala režie, která ji nutila malovat (podle v přenosu zřetelně viditelných předmalovaných osnov jako omalovánky) nebo se pokoušet oběsit v záchvatu zoufalství na laně kostelního zvonu či se propíchnout halapartnou, aniž kdokoli kolem zasáhne.
Hlavním problémem inscenace a dalším z podstatných důvodů, proč bylo lepší „jen“ poslouchat, byl partner Oropesy, americký tenorista Lawrence Brownlee. Nikoli kvůli zpěvu, protože styl belcanta zvládá stále na té nejvyšší úrovni včetně oněch výšek v partu Artura, legatových oblouků a elegantního frázování. Jenže pro role typu Artura je limitován svým „dobráckým“ vzhledem a s Oropesou rozhodně nevytvořili milenecký pár, vášnivě se milující až „za hrob“. Brownleemu navíc uškodil nevhodný kostým, v němž vypadal spíše jako karikatura šlechtice. Navíc scéna, kdy se, pronásledován puritány, vrátí a schová se vystrašeně dětinsky v lavici pod pláštěm, z něj hrdinu opravdu nedělala.
Obsazení dalších dvou rolí „Puritánského kvarteta“ bylo příhodnější. I přesto, že Arturova soka v lásce i v boji, puritána Riccarda, namísto barytonisty Artura Rucińského vytvořil jeho cover Ricardo José Rivera. O záskoku, a to rovnou do přenášeného představení, které newyorského času začíná už ve 13:00 hodin, se dozvěděl ten den v 10:00 hodin dopoledne. A zkušenosti v Metropolitní opeře měl zatím jen jako Hrabě Dominik ve Straussově Arabelle (včetně jejího loňského listopadového kinopřenosu). Nezaváhal a svou šanci využil, jakkoli je otázka, nakolik ho režisér vedl herecky zajímavěji než jako pasivně postávajícího alkoholika, který si stále přihýbá z placatice. A sestavu doplnil americký basbarytonista Christian Van Horn v roli empatického Elviřina strýce Giorgia – i když i jemu uškodila režie, která ho spolu s Riverou nutila, aby se v očekávání bitvy vzájemně pomalovali po indiánském způsobu do půl těla obnaženi barvami puritánských stoupenců.
Významnou, i když menší roli má vězněná královna Enrichetta, kvůli jejíž záchraně před popravou dá Arturo přednost před svatbou s Elvirou a vyvolá tak její šílenství. Byť je v opeře její identita tajena, v Edwardsově režii Eve Gigliotti zcela postrádala alespoň stopu královského majestátu. Publikum neznalé děje ji mohlo pokládat za komornou či v lepším případě Elviřinu důvěrnici – a sestupování vězeňkyně do „podzemní“ kobky bylo navíc při její korpulentní postavě směšné.
Protože dirigent Marco Armiliato svrchovaně ovládá styl belcanta tak, aby poskytl hlavní prostor pěvcům a hudebnímu vyjádření vyhrocených emocí a situací, které s podporou orchestru vytvářejí, jak jsem napsala v titulku – tuto inscenaci bylo lépe sledovat se zavřenýma očima.
Vincenzo Bellini: Puritáni
10. ledna 2026, 18:45 hodin
Kino Světozor
Přímý kinopřenos z Metropolitní opery
Inscenační tým
Dirigent: Marco Armiliato
Režie a scéna: Charles Edwards
Kostýmy: Gabrielle Dalton
Světelný design: Tim Mitchell
Choreografie: Tim Claydon
Sbormistr: Tilman Michael
Režie HD přenosu: Habib Azar
Průvodkyně přenosem: Ailyn Pérez
Účinkující
Elvira Walton: Lisette Oropesa
Lord Arturo Talbot: Lawrence Brownlee
Riccardo Forth: Ricardo José Rivera
Giorgio Walton: Christian Van Horn
Enrichetta: Eve Gigliotti
Gualtiero Walton: David Pittsinger
Sir Bruno Robertson: Tony Stevenson
Mladý Arturo: DeAundre Addison
Mladá Elvira: Taylor Massa
Lord Talbot: Richard E. Waits
Orchestr a sbor Metropolitní opery
