Z rozhovorů, které jsem s vámi četla, jsem nabyla dojmu, že pro vás není důležité psát si do deníčku, že jste dirigoval Berlínskou či Vídeňskou filharmonii, ale chcete tvořit hudbu podle svého vkusu s hudebníky, s kterými si rozumíte. Přispívá tento postoj ke svobodě dirigenta?
To je zajímavá otázka. Jednoduchá odpověď zní: žiju svůj sen. Jsem prostý člověk z malé vesnice na severu Francie, a dnes spolupracuji s mnoha světovými orchestry a úžasnými sólisty. Pro mě je nejdůležitější cesta. Pracuji s orchestrem na určitém repertoáru a společně zjišťujeme, kde jsme, a přemýšlíme o tom, kam až můžeme dojít. To je opravdu potěšení, lidské a hudební dobrodružství, kdy přijímám od orchestru jeho vlastní kulturu zvuku a hry, jeho styl, a snažíme se najít společnou řeč, abychom vytvořili něco krásného. Mám velké štěstí, že tenhle sen prožívám znovu a znovu s těmi nejlepšími orchestry na světě.
Zadáváte skladby současným skladatelům. Máte své favority?
Rád spolupracuji s žijícími skladateli, protože je vzrušující být součástí tvůrčího procesu. Bohužel sám nejsem skladatel a vlastně závidím těmto géniům, že dokážou vytvořit něco nového. Je pro mě velmi inspirující podílet se se skladatelem na vzniku nových skladeb a diskutovat o tom, kam až můžeme jeho nápady dovést.
Vrcholem tvůrčího procesu je pro mě zrození nového díla. Fascinují mě skladby, které obstojí ve zkoušce času a stanou se repertoárem budoucnosti. Vzrušuje mě myšlenka, že bych mohl stát u zrodu skladby, která navždy obohatí lidstvo.
Se skladateli pracuji neustále. Nedávno jsem strávil celý týden s Johnem Adamsem, hodně spolupracuji s lidmi jako Kevin Puts, Mason Bates, Jennifer Higdon, Carlos Simon. Jsem rád, že dnes existuje mnoho skladatelů, kteří píšou hudbu s nádhernými melodiemi, bohatými harmoniemi a emocemi, které mohou sdílet jak hudebníci, tak publikum. A proto zařazuji téměř do každého programu hudbu naší doby. V letošní sezoně tvoří hudba žijících skladatelů čtyřicet procent repertoáru Orchestru St. Louis.
Prý s členy orchestru hodně mluvíte. Jak vnímáte tu hranici mezi hodným přítelem, „otcem“, a zachováním autority, nezbytné pro dirigenta? V jednom rozhovoru jste to vtipně vyjádřil: „Jsme pořád diktátoři, ale víc se usmíváme.“
V 19. století, kdy orchestry vznikaly, existoval třídní systém, v jehož čele stál vůdce. Naštěstí se to hodně změnilo. Myslím si, že dnes mají členové orchestrů skutečně pocit, že si jsou více rovni a kolegiálně se podílejí na výsledku. Ale vy je musíte vést a stále mít na paměti svou vizi. Ovšem místo abyste ji brutálně vnucovali, musíte o ní hráče přesvědčit a vytvořit prostředí, ve kterém ji budou chtít vyzkoušet a sloužit jí. Povaha hudby bude vždy vyžadovat, aby někdo, ať už dirigent, sólista nebo hráč v orchestru, převzal vedení a vytvořil soudržnou interpretaci. Neuplatňujeme silnou ruku, ale otevřenější komunikaci a doufejme, že se při tom mnohem více usmíváme.
Jste výborným klavíristou, pět let jste působil jako pianista v Orchestre de Paris. Díky klavíru jste se také stal v Paříži Soltiho asistentem. Vzpomínáte, jak to tenkrát bylo?
Mám štěstí, že jsem klavírista. Stále sedám ke klavíru a studuji skladby postaru, abych objevil harmonii, abych v partituře nic nepřehlédl. Mimochodem, mám tu novou skladbu Lamentation Carlose Simona, kterou uvedu ve světové premiéře. Díky klavíru vím přesně, co je na které stránce napsáno, a mohu na tom pracovat.
Solti byl úžasný pianista. Měl jsem velké štěstí, že jsem třikrát hrál na klavír na jeho zkouškách Bartókova Modrovousova hradu. Díky tomu chtěl, abych se stal jeho asistentem. To bylo v době, kdy měl před sebou poslední dva roky života. Přesto byl plný elánu. Pamatuji si, jak jsme v londýnském studiu zkoušeli s Renée Fleming. Žádal ji, aby opakovaně zpívala vysoké B, aby bylo ještě krásnější. Viděl jsem, jak tento mocný velký muž slouží hudbě. Měl v sobě její posvátný oheň. Za nejcennější Soltiho lekci považuji právě jeho lásku k hudbě. Až do svého posledního dechu chci milovat hudbu tak silně jako on.
Dalším velkým umělcem, s nímž jste spolupracoval, byl Seiji Ozawa, osobnost jiného založení než Georg Solti. Co jste od Ozawy získal po profesní a lidské stránce?
Seiji Ozawa mě naučil, jak být jako kočka, mít všechna ta elegantní, smyslná gesta, která vytvářejí tolik barev. S Ozawou jsme hodně spolupracovali na francouzské hudbě, Ravelově opeře-baletu Dítě a kouzla, na Poulencových Dialozích karmelitek. Svým tělem tvořil tak krásný zvuk, tak krásné legato… Když ho vidím dirigovat, přemýšlím, jak lze fyzicky přijmout takovou krásu, jakou vytvářel on.
Vaše hudební představy jsou precizní ve smyslu budování napětí a sladění excentričnosti, smyslnosti a barevnosti s pevnou strukturou, harmonií. Lze tyto představy naplnit během hostování u různých orchestrů, nebo je to otázka dlouhodobé spolupráce s jedním ansámblem?
Hudba je život, magické setkání s lidmi, je jako přátelství nebo láska. Během jedné vteřiny může dojít k úplnému spojení. S nějakým orchestrem se potkáte a hned cítíte vzájemnou důvěru. S orchestry, které nyní diriguji, mám skvělé vztahy. Teď jsem hudebním ředitelem v St. Louis a New World Symphony. A předtím jsem byl v Bruselu, Stuttgartu a ve Skotsku. Také jsem dirigoval více než 150 koncertů s Filadelfským orchestrem, v poslední době často řídím Newyorskou filharmonii. Rád poznávám hudebníky osobně, je příjemné mít pocit, že po nějaké době znovu vidíte své přátele. Ale zároveň to pro hudbu není důležité. Může to být stejně úžasné v první vteřině jako po dvaceti letech. Je to láska.
K České filharmonii se vracíte po devíti letech. Vzpomínáte si na tehdejší koncert?
Velmi dobře. Tehdy jsme hráli Roussela, Ravela a Saint-Saënse. Tentokrát jsem znovu zvolil Roussela a Ravela, protože mi tehdy připadalo neuvěřitelné, jak to hrají. Roussel byl učitelem Martinů a v Praze často koncertoval. Jsem rád, že mohu v této tradici pokračovat. Ano, miluji tento orchestr a je pro mě velkou ctí se s hudebníky znovu setkat. A samozřejmě jsem velmi zvědavý, jak se vyvinuli, protože je to orchestr s jedinečnou DNA, s velkou tradicí. Velmi si vážím mnoha jejich nahrávek a současně oceňuji, jaký se z nich stal moderní orchestr. Stali se flexibilními a velmi otevřenými.
Česká filharmonie je citlivý orchestr, který má smysl pro barevnost a určitou zasněnost francouzské hudby. V čem ji jako velký znalec francouzské hudby dovedete ještě dále?
Podívejte se, na úrovni České filharmonie je možné všechno. Opravdu všechno. Ale jsem velmi zvědavý, jak se mi podaří pracovat na transparentnosti barevnosti hry, kterou již ovládají, a jak se mi podaří naslouchat tomu, co mi dávají. Půjde nejen o to, abych jim předal svou vizi, ale také o to, abych zjistil, jak jejich vlastní charakteristický zvuk obohatí mou představivost. Chci se jimi nechat inspirovat.
Na koncertech v Praze uvedete skladby Roussela, Conessona, Ravela a Gershwina. Je mezi těmito skladateli nějaká spojující linka?
Umění a zejména hudba jsou nositeli myšlenky, že společně jsme lepší a můžeme se navzájem inspirovat svými rozdílnými dějinami a kulturním zázemím. Tento program je právě takovým setkáním dvou světů – Ameriky a Francie, především prostřednictvím jazzu. Jazz měl v Paříži na začátku 20. století obrovský význam, představoval nový pocit svobody a něco zcela nového. Harmonie Rousselovy suity z baletu Bakchus a Ariadne jsou inspirovány jazzem a Ravelův Koncert pro klavír levou rukou je velmi jazzový. V tomto smyslu je to americký program.
Pak je tu Céléphaïs Guillauma Conessona, hudba inspirovaná americkým spisovatelem H. P. Lovecraftem s očividným vlivem Johna Adamse, Johna Williamse a dalších amerických skladatelů. A nakonec Gershwinův Američan v Paříži, v němž se americký jazz prolíná s francouzskými vlivy. Jsem nadšený, že to všechno uslyší čeští posluchači s francouzským dirigentem, je to podle mě vzkaz světu, že společně jsme lepší.
To je silné poselství, zejména v dnešní době. Guillaume Conesson, jehož hudbu často uvádíte a nahráváte, však není v České republice příliš známý. Mohl byste jeho tvorbu přiblížit?
Tohoto skladatele miluji, ve světě se často uvádí. Nedávno provedl jeho hudbu Klaus Mäkelä s Concertgebouworkest a s Orchestre de Paris, já ji uvádím s Newyorskou filharmonií nebo s Filadelfským orchestrem. Jsem rád, že ji mohu nastudovat i s Českou filharmonií.
Na jeho hudbě je pozoruhodné, že navazuje na velkou tradici smyslných, bohatých harmonií a mimořádně barevné orchestrální práce. Vnímám ho jako pokračovatele linie skladatelů, jakými byli Berlioz, Debussy, Ravel, Dutilleux či Messiaen, přičemž si zároveň vytváří zcela osobitý styl. Jeho hudba je možná ještě více vizuální, odráží svět digitální doby, v níž žijeme, a Conesson se nebojí inspirace populární hudbou, dokonce ani disco. Pro mě osobně je to geniální skladatel a velmi doufám, že si orchestr tuto skladbu zamiluje. Jde o mimořádně barevné a energické dílo, které vnímám jako skvělý a vzrušující úvod ke koncertu – i když zazní až v jeho druhé polovině.
Jste uměleckým ředitelem New World Symphony, orchestru mladých, který sídlí na Floridě. Čím vás práce s mladými muzikanty obohacuje?
Rád pracuji s mladými hudebníky, protože se od nich učím a doufám, že je také inspiruji. Chci jim dát radost a naději, že život s hudbou je dobrý život. U založení New World Symphony stál Michael Tilson Thomas. Je to orchestr s tříletým programem pro postgraduální hudebníky, průměrný věk členů je 26 let. Během těchto tří let vystupují v South Beach v Miami, v nádherném sále navrženém Frankem Gehrym. Hrají i komorní hudbu a hostují u nich světoví dirigenti a sólisté. Předminulý týden například Víkingur Ólafsson, před několika lety Manfred Honeck atd. Muzikanti dostávají plat a mají zdarma bydlení v South Beach, mohou se volně účastnit konkurzů do orchestrů, a pokud ho vyhrají, nikdo jim nebrání v odchodu. Každý rok se třetina orchestru obmění. Snažíme se pořádat mnoho inovativních koncertů, společně hledáme budoucnost symfonického orchestru. Je to tedy jak prestižní orchestrální akademie, tak experimentální místo. V současné době máme více než 1300 absolventů, kteří hrají ve všech amerických orchestrech. New World Symphony je velmi úspěšný projekt. Naše koncerty jsou k dispozici online na YouTube kanálu New World Symphony, můžete se na ně podívat.
Co je pro vás podstatou dirigování?
Spojovat lidi. Myslím si, že smyslem dirigování je naslouchat si navzájem, ladit se na stejnou vlnu a usilovat o synergickou spolupráci. Pro mě je skvělý dirigent někdo, kdo dokáže všechny hudebníky dovést ke zlepšení jejich individuálního i společného hraní a znásobit jejich talenty. Musíme tedy naslouchat, milovat a společně vytvářet krásu, prostě oživit hudbu. Podstatou dirigování je také snažit se o to, aby hudba byla opravdu živá a měla pro lidi význam.
Děkujeme za rozhovor!
