Úvodní předehru k opeře Médea (1797) Luigi Cherubiniho zahájil dirigent Chuhei Iwasaki dramatickým, divadelně prožitým vstupem. V hudbě předehry Médea probleskovaly „berliozovské“ harmonie (Berlioz ovšem v té době ještě nebyl na světě), je v ní plno chromatiky a rozložených zmenšených septakordů, ale hudba brzy jaksi uvadá. Cherubimu nechybí vzlet, ale přes velké obsazení orchestru je instrumentace jeho předehry plochá, neznělá. Například dřeva hrají často unisono nebo v oktávách, chybí jejich široká harmonie. Je zde řada zastavení, po nichž nepřichází nic nového, pouze opakování předešlého. Člověk čeká, co bude, a ono nic. Cherubiniho předehře chybí dostatečně nosná témata. I když interpreti odváděli maximum, mě tahle hudba neoslovila.
Následující Concertante G dur pro flétnu, housle a orchestr Antonína Rejchy, to byla jiná káva. Je to živá klasická skladba, která dovedně, řekl bych i záměrně, osciluje mezi formou instrumentálního koncertu a klasickou haydnovsko-mozartovskou koncertantní symfonií. Party sólistů, někde technicky vypjaté, se jinde uchylují k orchestrální kooperaci. Ač doprovodné dechy zastupují pouze dva hoboje a dvě horny, znějí daleko plastičtěji než celý aparát Cherubiniho. Rejchovo Concertante je ryzí vídeňskou klasikou, která k Paříži nepřičichla ani omylem. Skladatel je ostatně napsal mnohem dříve, než se do francouzské metropole přestěhoval. Virtuozita partů svědčí o skladatelově poučenosti o technických možnostech nástrojů, snad jen flétna je příliš využívána ve spodní, méně znělé poloze. V Rejchově hudbě se však pořád něco děje, skladatel si pohrává s nápady, experimentuje.
Oba sólisté, koncertní mistr filharmonie Pavel Wallinger a první flétnista Petr Pomkla, oslnili perlivou, lehkou technikou a bezvadnou souhrou, rovněž tak tónovou kulturou a komorní propracovaností svých dialogů. Virtuózní technika nevyznívala samoúčelně. Dirigent je doprovázel pozorně a citlivě, orchestr nikde sóla nepřekrýval, občas si dovolil „zařádit si“ ve vtipné mezihře.
Zatímco první věta Rejchova Concertante byla poněkud rozmáchlá, věta druhá mi připadala nanejvýš pozoruhodná: tikáním svého hodinového doprovodu je jako vystřižena z Haydnovy symfonie Hodiny. Ta však vznikla zhruba ve stejné době v Londýně a pochybuji, že ji Rejcha mohl slyšet. Možná to byly Rejchovy hodiny, jež světu zatikaly jako první… Třetí větou Concertante je vzletné rondo s vídeňským tématem v lidovém tónu, rafinovaně a vtipně prokomponované, do něhož je ještě vložena variační pomalá část. I zde jsem nacházel řadu invenčně a instrumentačně zajímavých, nekonvenčních míst. Zkrátka vyslechli jsme mladistvého Rejchu, jehož ryzí muzikantství ještě neotupilo profesorské teoretizování.
Kapitolou samou o sobě byla vtipná kadence sólistů s citací Marseillaisy, která pocházela z pera brněnského hudebníka záběru takřka renesančního, varhaníka Martina Jakubíčka. Posluchači se při ní srdečně zasmáli. Sólisté ji pak ještě zopakovali jako přídavek.
Po přestávce nastoupilo opět velké obsazení k symfonické básni Eolidy (1876) Césara Francka. Je to skutečně nádherná, snově zabarvená rozevlátá hudba, v níž přímo cítíme ony jemné šumící vánky. Eolidy byly totiž dcerami mýtického vládce větrů Aiola a skladba je jejich poetickým obrazem, hýřícím barvami, dynamickými kontrasty a zvukomalebností až impresionistickou. Iwasaki jí dodal potřebný vzlet, stavbu, logiku a celkovou sevřenost. Z orchestru barvy doslova stříkaly. Eolidy byly pro mě skutečným hudebním zážitkem. Jsou nesporně mistrovským dílem romantické literatury, zcela neprávem opomíjeným.
Závěr patřil 1. symfonii D dur Charlese Gounoda, která vznikla v roce 1855. S prvními takty se mi okamžitě vybavila jasná charakteristika této hudby: Gounod je francouzský Mendelssohn. Nositelem lehkosti až haydnovské byly především pečlivě připravené smyčce, přesvědčující velmi dobře vyartikulovanou hrou, měkkostí a brilancí. Dechová harmonie zněla průzračně čistě. V žádné větě nechyběla krásná témata ani vzletná nadýchanost, již dirigent ostatně velmi výmluvně navozoval svojí gestikou.
Druhá věta je jakýmsi vzdáleným pochodem s fugatovým středním dílem. Nezapře svou inspiraci pochodem z druhé věty Beethovenovy Sedmé symfonie, která však rovněž není typickou volnou větou. Třetí část Gounodovy symfonie je valčíkem z pařížských salonů, který se ve středním díle mění v lidové pastorále. Závěrečná věta začíná pomalou introdukcí, jež vyúsťuje do rozverného finále, klasicky jiskřivého a vytříbeného. Mělo pověstný galský esprit a Gounodova hudba sršela nápady až do konce.
Za skvělá sóla je třeba pochválit klarinetistu Lukáše Daňhela, dále hobojistku Marcelu Tománkovou za výborné dialogy v Gounodovi s fagotistou Jozefem Makarovičem, a také oba trumpetisty, Davida Polláka a Jana Brodu. Koncert byl především triumfem dirigenta Iwasakiho. Bylo evidentní, že skvělému výkonu orchestru předcházela detailní a poctivá dirigentova práce ve zkouškách, protože neznámý program vyzněl jako vysoce zažitý repertoár. Iwasaki disponuje pozoruhodnou, jasnou dirigentskou řečí rukou i těla. V Gounodovi chvílemi působil, jako by chtěl vzlétnout, ovšem vždy věděl, kdy si to může dovolit, a kdy naopak je nutné zůstat na zemi a dát přednost precizní dirigentské technice.
Chvílemi jsem také měl chuť tančit. Ostatně při odchodu z Besedního domu jsem narazil na rozevlátou paní středního věku, kterou jsem vůbec neznal. „To byla krásná muzika,“ oslovila mě znenadání. „Už dlouho jsem se necítila po koncertě tak radostně a optimisticky. Cítím se o dva, o tři roky mladší!“ dodala s rozjasněným výrazem a odtančila po ledovce do tmy. Nevím, jak vypadala předtím, ale v té chvíli byla k zulíbání. Zkrátka – byl to krásný večer.
„Sešli se v Paříži…“, 3. abonentní koncert cyklu Filharmonie doma
23. ledna 2026, 19:00 hodin
Besední dům, Brno
Program
Luigi Cherubini: Médea, předehra k opeře
Antonín Rejcha: Concertante G dur pro flétnu, housle a orchestr
César Franck: Les Éolides, symfonická báseň
Charles Gounod: Symfonie č. 1 D dur
Účinkující:
Petr Pomkla – flétna
Pavel Wallinger – housle
Filharmonie Brno
Chuhei Iwasaki – dirigent
