Koncertní verze Idomenea měla totožné obsazení jako v inscenaci Státní opery
Letošní dramaturgická volba padla na přelomovou operu Idomeneo, kterou Mozart zkomponoval ve svých pětadvaceti letech. První uvedení díla, jehož libreto na zadání Amadea a Leopolda Mozarta sepsal salcburský kněz Giambattista Varesco, proběhlo před 245 lety, 29. ledna 1781 v mnichovském Cuvilliés-Theater. Finální verze opery vznikla pro vídeňské uvedení 13. března 1786, které – vzhledem k postnímu období – mělo koncertní podobu. Zatímco při mnichovské premiéře ztvárnil roli Idamanta kastrát Vincenzo dal Prato, ve Vídni ji zpíval tenorista.
Státní opera uvádí Idomenea v inscenaci režiséra Calixta Bieita premiérované v září 2025. K Mozartovým narozeninám nabídlo divadlo koncertní provedení zkrácené verze opery s totožným obsazením jako v inscenaci Státní opery, za doprovodu orchestru a sboru Státní opery pod taktovkou Konrada Junghänela. Originalita letošního projektu tedy spočívala v přenesení hudební složky existující inscenace do koncertní, navíc redukované podoby. Publikum, snad poněkud zmatené přidanou hodnotou tohoto konceptu, by možná uvítalo úvodní slovo ředitele divadla či šéfa opery, které by dramaturgický záměr slavnostního večera osvětlilo.
Orchestr i sbor v nepříznivé aktustice Stavovského divadla obstál
Koncertní provedení je bezpochyby vítanou expozicí pro operní orchestr. Dirigent Konrad Junghänel, uznávaný specialista na historicky poučenou interpretaci barokní a klasicistní hudby, vedl orchestr ke stylově přesvědčivému výsledku. Na výkonu orchestru byla inspirace historicky poučenou interpretací znát: precizní intonace, pestrá dynamika i rytmicka artikulace, temperamentní v afektových akcentacích. Continuo recitativů bylo svěřeno kladívkovému klavíru; snad vinou volby nástroje i jeho umístění na pódiu však zvuk postrádal potřebnou nosnost pro plnohodnotné vybudování harmonického fundamentu secco recitativů, zvláště bez podpory violoncella. Stylovou licencí by mohlo být i zapojení klavíru do orchestrálního pléna, kde by jeho perkusivní charakter mohl dále prokreslit rytmickou brilanci.
Opera seria nabízí ve srovnání s pozdějšími Mozartovými operami – zejména s Da Ponteho trilogií – štědřejší prostor sborovým vstupům. Po nepřesvědčivém prvním nástupu pánských sekcí se sbor Státní opery, připravený sbormistryní Zuzanou Kadlčíkovou, dokázal zorientovat v nepříznivé akustice Stavovského divadla. Akustickým limitem Stavovského divadla je výrazná „suchost“ prostoru, praktická absence dozvuku a zvukové odezvy sálu. Přemíra pohltivých materiálů v interiéru, zejména historicky nepodložené plošné koberce, oslabuje přirozenou rezonanci prostoru a citelně ovlivňuje zvukovou soudržnost akustických hudebních provedení. I přesto podal sbor Státní opery kvalitní, zapálený výkon s pevnou intonací, vypracovanou artikulací i kompaktní zvukovou kulturou, který překročil běžný standard. Sólové party Trojanů a Kréťanek obsadili členové sboru Lucia Bildová, Eliška Rokos Mourečková, Benjamin Hájek a Martin Kreuz se znělostí i přesností.
Sólistické obsazení bylo kvalitní, nikoli však oslnivé.
Stěžejními postavami opery jsou krétský král Idomeneo – role vyžadující tenor schopný dramatického výrazu, zvučnosti i brilantní koloratury – a jeho syn Idamante. Mozart psal Idamanta pro kastrátní soprán, hlas s jinou zvukovou estetikou a expresivní paletou, než jakou dnes nabízí ženský soprán či mezzosoprán – a sám později roli přepracoval pro tenor. Volba ženského obsazení kalhotkové role je tedy historicky spíš kompromisem než původním záměrem.
Do role Idamanta byla obsazena hostující švédská lyrická mezzosopranistka Rebecka Wallroth. K partu přistoupila s emočně intenzivním temperamentem, avšak její hlasová kvalita nenabídla potřebnou nosnost a stabilitu, které by zajistily intonační jistotu a srozumitelnou hudební artikulaci. Namísto vokální linie dominovala deklamace. Volba Wallroth se tak ukázala jako jediná výraznější slabina obsazení. Ve vztahové rovině Idamante – Ilia chyběla mezi oběma představitelkami chemie. Ilia vyžaduje lyrický soprán s pohyblivostí i kantilénovým legatem. Jekatěrina Krovatěva zvládá pohyblivou artikulaci v odpovídajících timbrálních kvalitách. Dynamická tvárnost i spolehlivá schopnost uchopení drženého tónu zůstávají výzvou pro další rozvoj jejího nesporného potenciálu. Kontrastním úkolem je part dramatického sopránu mykénské princezny Elektry, který kromě zvukové robustnosti vyžaduje flexibilitu a koloraturní virtuozitu. Petra Alvarez Šimková, za tuto roli již v roce 2019 nominovaná na Cenu Thálie, protkala Elektru emoční intenzitou a hereckým temperamentem. Škoda jen, že bohatost svého hlasu neobhájila plně i v náročnější střední a nižší poloze.
Americký tenorista Evan LeRoy Johnson se mohl plně soustředit na detailní hudební výstavbu svého partu, aniž by musel řešit základní technickou stabilitu hlasu. Frázování plynulo s přirozeností, hlas procházel passaggiem bez patrných kompenzací a ve spintových vrcholech se otevíral do působivých barev. V pianissimových pasážích, motivovaných muzikálností a introspektivním pojetím postavy, však občas docházelo ke ztrátě koordinace hlasového mechanismu, což vedlo k poklesu zvukové i významové nosnosti. Josef Moravec jako Neptunův velekněz naplnil nároky role zvučností i jasnou deklamací, stejně jako Zdeněk Plech, který v Hlase věštby obhájil tmavou chiaroscurovou proporci basového hlasu – kvalitu, jež se na našich scénách objevuje stále vzácněji.
Z projektu vychází nejlépe orchestr Státní opery pod Junghänelovým vedením, potěšil rovněž zaujatý výkon sboru. Sólistické obsazení bylo kvalitní, nikoli však oslnivé. Otázka přidané hodnoty koncertního provedení Idomenea v rámci oslav 270. Mozartových narozenin zůstává otevřená. Mělo oproštění již existující inscenace od rozporuplného scénického ztvárnění, její zkrácení a převedení do koncertní podoby operu povýšit? A jak by takový dar asi ocenil sám Mozart? Jako vysněný dárek, nebo uzemněným: „díky, táto“
Wolfgang Amadeus Mozart: Idomeneo k Mozartovým narozeninám
27. ledna 2026, 19:00 hodin
Stavovské divadlo, Praha
Obsazení
Idomeneo: Evan LeRoy Johnson
Idamante: Rebecka Wallroth
Ilia: Jekatěrina Krovatěva
Elettra: Petra Alvarez Šimková
Neptunův velekněz: Josef Moravec
Hlas věštby: Zdeněk Plech
První Trójan: Benjamin Hájek
Druhý Trójan: Martin Kreuz
První Kréťanka: Lucia Bildová
Druhá Kréťanka: Eliška Rokos Mourečková
Sbor Státní opery
Zuzana Kadlčíková – sbormistryně
Orchestr Státní opery
Konrad Junghänel – dirigent
