„Jsme nesmírně hrdí na výjimečně úspěšné turné, které vyvrcholilo v zaplněné Carnegie Hall ovacemi ve stoje, a to navzdory sněhové bouři historických rozměrů. Jako nositelé české hudební tradice jsme s radostí sdíleli s americkým publikem víru, že hudba dokáže spojovat lidi a promlouvat univerzálním jazykem napříč kontinenty,“ uvedl šéfdirigent Emmanuel Villaume. „A nakonec byla jedinou bouří, která toho večera skutečně zachvátila New York, hudba Prague Philharmonia,“ dodavá Villaume.
„Ve světě klasické hudby nemáme olympijské hry a ani je nepotřebujeme. V umění totiž nejde o to být první, ale být jedineční. Přesto v sobě všichni máme touhu mířit k novým metám a zdolávat ty nejvyšší vrcholy. Prague Philharmonia se teď podařilo vystoupat na pomyslný Olymp: zahráli jsme v legendární Carnegie Hall, v zaplněném sále, který nás po strhujícím večeru odměnil potleskem ve stoje a vyžádal si tři přídavky. Vracíme se domů nabití neuvěřitelnou energií, která v nás bude ještě dlouho rezonovat. A už teď se těšíme, až ji budeme sdílet s naším milovaným domácím publikem,“ říká Pavel Trojan, ředitel orchestru.
Repertoár složený z děl Beethovena, Mendelssohna, Mozarta a Dvořáka, který je orchestru stylově i historicky blízký, dal vyniknout jeho přirozené souhře a interpretační kultivovanosti zakořeněné v komorní tradici. Reakce publika, kde nechyběli ani čeští krajané, byly bezprostřední a nadšené. V průběhu večera si vyžádalo hned tři přídavky. Neméně nás těší pozitivní ohlasy odborné veřejnosti. Ohlížíme se za naším debutem v této ikonické koncertní síni očima amerických recenzentů.
Večer v Carnegie Hall byl slavnostně zahájen předehrou k Beethovenovu Coriolanovi: „Tři úvodní tóny unisona nebyly jen ohromující, ale okamžitě představily originální a podmanivý zvuk,“ napsal Harry Rolnick z ConcertoNet. „Villaume dirigoval s vysokým nasazením, nepřehlédnutelnou expresivitou a hlubokým porozuměním pro dramatický oblouk skladby,” dodal David Wright z New York Classical Review. „Villaume vedl orchestr s nenápadnou pevností a živou hudební představivostí, až do strhujícího závěru,” uzavřel Wright.
Andrew von Oeyen uhranul kritiky technickou dokonalostí a výrazovou vytříbeností své hry: „Von Oeyenova technická suverenita byla neoddiskutovatelná. Stupnice se valily po klaviatuře s naprostou lehkostí a jistotou,“ napsal David Wright. „Sotva usedl ke klavíru, pianista Andrew von Oeyen se prakticky vrhl do kláves a podal od začátku do konce strhující výkon,“ doplnil Harry Rolnick. V přídavku zaznělo Adagio v Bachově transkripci koncertu Alessandra Marcella.
Blake Pouliot, kanadský houslista s francouzskými kořeny, vtiskl Mozartovu koncertu osobitost, lehkost i hravost. „Citlivý, téměř intimní tón v Adagiu. V rychlých větách rozverná energie a jemný humor v každé frázi,“ napsal David Wright. „Mozartův třetí houslový koncert okořenil špetkou francouzsko‑kanadské noblesy a hudební osobitosti,“ doplnil Peter Matthews (Feast of Music). Jako přídavek zazněla jeho vlastní úprava irské písně The Last Rose of Summer.
Zlatým hřebem večera byla Dvořákova Osmá symfonie. Kritici se shodli: „Každý motiv zněl s osobitostí, dechová sekce jako by zpívala v jazyce přírody. Prague Philharmonia podala výkon plný barev, síly i radosti,“ uvádí David Wright v NYCR. „Tato interpretace byla skutečnou hudební delikatesou. Zatímco jiné orchestry zdůrazňují souhru jako bohatou zvukovou tapisérii, Emmanuel Villaume nám umožnil vychutnat si každý ptačí trylek fléten, burácející žestě i skvěle znějící smyčce. Nebyla to sochařina, ale malba každou orchestrální barvou,“ Harry Rolnick. „Z jejich podání byla cítit hrdost a hluboký vztah k této hudbě, s pocitem vlastnictví, jaký jiným souborům často chybí. Právě takhle by měl znít Dvořák,“ uzavřel Peter Matthews své hodnocení.
