Čeští diváci vás znají z Národního divadla v Brně, kde jste účinkoval například v Mozartově Figarově svatbě s Collegiem 1704 nebo v inscenaci Here I am, Orlando skladatelky Lubice Čakovské, obojí v režii Jiřího Heřmana. S Collegiem 1704 se tedy již znáte, bude toto váš první společný koncert v Praze? Co na něm návštěvníci uslyší?
Pro mne bylo vskutku velkou ctí účinkovat ve Figarově svatbě a v Orlandovi v režii Jiřího Heřmana, což je génius a já jsem byl opravdu hodně, hodně šťastný, že jsem s ním mohl pracovat, bylo to velice inspirativní, skutečné potěšení…
Nyní v Praze to ale bude něco úplně jiného, protože budu dělat virtuózní barokní program. Název koncertu Vokální ohňostroj jsme zvolili z určitého důvodu. Vybrali jsme velmi působivé virtuózní árie, obtížné pro lidský hlas, z nichž některé byly napsány speciálně pro Farinelliho, což byl jeden z největších pěvců-kastrátů v 18. století. Mnoho extravagantní hudby bylo napsáno právě pro něj. Protože on byl ten, kdo to uměl zazpívat, byl nejlepší. A já mám rád výzvy a také se cítím s Farinellim docela propojený. Do Prahy totiž přijedu z Boloně, kde beru hodiny zpěvu – a právě v Boloni je pohřbeno Farinelliho tělo. Takže mám pocit jakéhosi propojení, abych mu vdechl ducha, hlas, a to těsně předtím, než přijedu do Prahy a provedu zde tuto hudbu jako poctu Farinellimu a všemu, co dokázal.
První polovina koncertu tedy budou árie a jiné pasáže z barokních oper. V druhé polovině bude duchovní hudba, což byl nápad dirigenta Václava Luxe. Zazní Händelovo moteto Salve Regina. Čili náš program bude velmi rozmanitý a hodně virtuózní. Klademe důraz na hluboké emoce. Tato hudba není jen obtížná a virtuózní, ale je také opravdu hluboká, plná emocí, i proto, že byla určena pro kastrované pěvce. Byli to mistři techniky a dokázali s hlasem dělat ty nejšílenější věci. Ale byli to také mistři v tom, jak uměli přenést emoce do publika, až na hraně. Doufám, že se nám podaří něco podobného a neumím si představit dělat takový koncert s někým jiným než s Collegiem 1704 a Václavem Luxem. Cítím, že tato spolupráce je pro mne nejen ctí, ale že bude také velice silná.
Píše se o vás jako o sopranistovi, nikoli jako o kontratenorovi. Jaký je v tom rozdíl, co vše můžete zpívat a proč jste si vybral právě tento hlasový obor?
Rozdíl mezi těmito dvěma hlasovými obory je v rozsahu. Kontratenor – to můžete brát doslova, kontra, tedy proti – proti tenoru. To neznamená, že zpíváte jako žena, jako alt, tedy nejnižším ženským hlasem. Nemám rád rozdělení na ženské a mužské hlasy, protože každý hlas patří k nějaké osobě, muž může zpívat alt, mezzosoprán nebo soprán, je to jakási část muže, neznamená to, že by zpíval jako žena. Je to prostě jiné rozšíření mužského hlasu, které možná ještě není příliš prozkoumané – nebo si na to lidé teprve zvykají. Ale já jsem velmi šťastný, že jsem jakýmsi ambasadorem tohoto hlasu a mohu lidem předvést, že je to přirozené a že je to součást lidské přirozenosti. Takže zpátky k otázce, myslím, že kontratenor má především rozsah jako mezzosoprán.
Řekl bych spíše, že ten hlas si vybral mě, já jsem si ho nevybral. Byl jsem pouze propojen s mým vlastním hlasem. Když jsem začal studovat zpěv, chtěl jsem být popovou hvězdou a používal jsem svůj hlas popovým způsobem. V sedmnácti jsem měl pěvecké cvičení a moje učitelka zkoušela můj hlas a řekla mi, pojď výš, výš a ještě výš. A já jsem se dostal přirozeně do vysoké polohy a ona mi řekla, ok, ty bys měl být sopranista, vykašli se na pop. A představila mi barokní hudbu a kastráty, což jsem neznal – a já jsem se do téhle hudby úplně zamiloval. Začali jsme pracovat společně, polovinu lekce na popu a v druhé polovině na barokních áriích. Miloval jsem baroko čím dál víc a odjel jsem studovat do Nizozemí. Takže tento hlas si mne opravdu vybral. A já ho poslechl a moje láska k této hudbě a k tomuto zvuku byla něco jako – nechte mě tam být navždy…
Jak náročný je tento obor a jaká byla vaše studia?
Je to náročný obor, protože se nemůžete soustředit jen na pěveckou techniku, ale musíte umět také jazyky a znát harmonii, hudební teorii a historii. Pak vystoupíte na scéně a musíte umět hrát a musíte se naučit, jak používat svoje tělo, jak spolupracovat s dirigentem a se svými kolegy na pódiu a sledovat scénografii a co všechno se tam děje. Musíte si dávat pozor na spoustu věcí – a to předtím, než jdete na scénu, ale i poté, co už jste na scéně. Je to vysoké umění a operní hlas a technika vás nutí k tomu, používat svůj hlas v úplnosti, ve své nejúplnější podobě. A na to vše je potřeba mnoha let praxe.
Pět let jsem nedělal nic jiného než hlasová cvičení a pracoval jsem na technice. V Nizozemsku jsem začal studovat v roce 2013. Teď je rok 2026 a já se stále učím. V Boloni jsem právě bral pěvecké lekce. To ukazuje, jako moc musíte pořád studovat a učit se. Je to velmi intelektuální, emocionální, až tvrdé. A já mám rád ten kontrast, že se musíte naučit hodně o historii a teorii a umět jazyky – a pak je tady to spojení s jádrem vašeho těla, protože když pracujete na pěvecké technice, naučíte se, jak používat nejhlubší vrstvy vašich svalů, abyste dosáhl také hlubšího smyslu bytí a pocítil syrové a hluboké emoce, až jakoby zvířecí. A to skutečně na tomto oboru miluji, to rozpětí od syrovosti až po intelektuálno…
Bakalářský i magisterský titul jsem získal na amsterdamské konzervatoři, mojí učitelkou byla Xenia Meijer. Byla tam spousta předmětů a já bych býval rád měl více hodin zpěvu, protože jsme měli jen jednu týdně, což je směšné. Je to problém mnoha škol všude, protože je málo peněz. Tak jsem začal sám, každý den jsem sám cvičil svůj hlas. Pak s korepetitorem, ale zjistil jsem, že se musím více věnovat technice, nebo si hlas zničím. Díky podpoře školy a mé skvělé učitelky jsem se mohl učit tak, jak jsem chtěl. Je to náročné, ale jsem šťastný, že mohu pokračovat ve své cestě…
Loni jste zvítězil v kategorii Best Newcomer v rámci cen Oper! Awards 2025 a v médiích vás označili jako „the modern day Farinelli“ („Farinelli naší doby“). A také se píše, že můžete zpívat role, na které si skoro nikdo jiný netroufne… Co to pro vás znamená? A jistě znáte film Farinelli?
Bylo pro mě velikou ctí získat tuto operní cenu, a to za představení Ifigenie v Aulidě od Nicoly Porpory, které jsem dělal na festivalu barokní opery v Markraběcím divadle v Bayreuthu v roce 2024. Porpora byl Farinelliho učitel zpěvu a roli Achillea v Ifigenii napsal pro něj a já jsem ji zpíval v Bayreuthu a byla to pro mě průlomová role. V té hudbě jsem toho cítil tolik! Opravdu se dotkla mého srdce, těch správných bodů v mém srdci. Bylo to až jakési magické spojení a pocit něčeho velmi osobního, nějaké napojení na tuto hudbu, na celé to umění trylků a koloratur. A chtěl jsem, aby to bylo perfektní. I svoji magisterskou práci jsem psal o umění trylků. Takže když mě přirovnávají k Farinellimu, mám pocit, že je to správně. Nevíme, jak zněl jeho hlas, ale já vím, že moje napojení na hudbu pro něj napsanou je velmi osobní a chci té hudbě sloužit nejlíp, jak dovedu.
Samozřejmě film Farinelli znám. Bylo krásné dělat Porporovu operu v Markraběcím divadle v Bayreuthu, kde se Farinelli také natáčel, a to s orchestrem Les Talents Lyriques a s dirigentem Christophem Roussetem, který pořídil i soundtrack k filmu. Takže hrát ve stejném divadle a se stejným orchestrem, jaké vidíme a slyšíme ve Farinellim, pro mě bylo velmi zábavné a vzrušující. Dokonce jsem měl na sobě jeden Farinelliho kostým z filmu v jiné opeře, kterou jsem dělal před třemi a půl lety a budeme ji znovu dělat ve Vídni v Divadle na Vídeňce, je to Alessandro nell’Indie od Leonarda Vinciho.
Stal jste se fenoménem i na sociálních sítích, máte statisíce fanoušků na Instagramu, TikToku a Facebooku, dá se tedy říci, že se věnujete i popularizaci barokní opery pro nové diváky. Daří se vám to a je toto správná cesta?
Věřím, že sociální média jsou skvělým nástrojem k získání velkého publika. Takže jsem rozhodně na správné cestě a když vidím, že to lidé mají rádi, těší mě to. Mám mnoho sledujících a mnoho komentářů, takže mám pocit jakéhosi spojení s fanoušky. A jsem šťastný, že jsou mezi nimi nejen milovníci opery, ale i lidé, kteří prostě milují něco krásného… Hudba je o komunikaci a porozumění a o emocích a s umělcem můžete vstoupit hlouběji k srdci a cítit něco zvláštního. Jsem rád, že získávám nové a nové lidi, s nimiž mohu sdílet nejen finální „produkt“, ale i cestu k němu, takže rád lidem ukazuji záběry ze zkoušek a z mých cvičení včetně toho, že všechno není hned perfektní. Že je za tím víc, než pak lidé vidí na jevišti, kde by neměly být chyby a všechno by mělo být co nejlepší. Mohu jim tak předvést svoji osobnost, sdílet s nimi něco osobního a pak sledovat, jak se operní publikum rozrůstá.
Vedle baroka se nebráníte ani experimentům, třeba queer produkci Bizetovy CarMEN. Můžete nám o tomto projektu prozradit něco víc?
Ano, produkce CarMEN byla velmi pěkná, v květnu ji budeme dělat znovu. Začalo to spoluprací s místními drag queens v Amsterdamu a s malým ansámblem z orchestru Concertgebouw. Byl to velký úspěch. Chtěli jsme prostě udělat něco „queer“. Později jsme to dělali s jiným obsazením a s jinými hudebníky. Bylo to něco víc než jen vzít Carmen, což je rebelka, a podívat se na ni z jiné perspektivy jako na queer osobu, protože Carmen se také necítí dobře ve společnosti, v níž se od ní očekává jistá typická role. Ona jde vždycky proti všemu a já obdivuji její charakter. Takže my jsme z Carmen udělali queer osobu, naše Carmen je muž. A je to zkrácená verze opery, jakési „highlights“ z Bizetovy Carmen. Jsem tam jenom já a don José, jen dvě postavy. A drag queens představují další postavy. Hráli jsme to pro široké publikum více než třicetkrát. A potom znovu třicetkrát na nizozemském divadelním festivalu. Bylo to velmi otevřené pro opravdu široké publikum a všichni to přijali velmi dobře. Diváci si to užívali a radovali se, protože naše produkce byla velmi zábavná a kýčovitá, ale také dramatická a realistická. Naše postavy zůstaly autentické. Pro mě bylo úžasné, že jsme adaptovali hudbu a operu, kterou miluji, ale o které jsem nemyslel, že bych ji někdy mohl zpívat. A když jsem ji pak začal studovat a pronikat do ní, zamiloval jsem si ji ještě víc a jsem moc rád, že jsme Carmen mohli udělat takto odlišným a zajímavým způsobem.
Se svojí skupinou Technopera spojujete techno hudbu a operu. To zní také zajímavě, co nám o tom řeknete?
Spojení techna a opery se zrodilo v době studií, kdy se spojil tým techna a operní hlas spíš jako částečná improvizace, ale pak se objevily první skladby napsané přímo pro tuto kombinaci a vytvořili jsme i hudební tým a začali spolupráci se dvěma DJi. Udělali jsme poloscénickou show a provedli jsme ji na venkovních hudebních festivalech. Operní zpěváci nejsou tak slavní jako popové hvězdy, ale my jsme se na ty festivaly dostali a lidem se to líbilo, šíleli z toho. Byl jsem oblečen celý ve třpytkách a ta kombinace moderní a populární hudby s operním zpěvem byla moc pěkná. Myslím, že tento projekt byl „super cool“. Teď už to neděláme, protože hodně cestuji a nejsem usazený v Nizozemsku, tak ten projekt trochu usnul. Ale doufám, že se k tomu ještě vrátíme, myslím, že to má značný potenciál.
Jak je na tom opera a operní publikum v Izraeli?
Právě jsem v Izraeli koncertoval, měl jsem čtyři koncerty ve čtyřech různých městech a psalo se o nich ve všech velkých novinách. Publikum bylo nadšené a všechny mé koncerty byly vyprodané. V operním divadle v Tel Avivu jsem viděl krásné představení Purcellovy opery Dido a Aeneas. Opravdu skvělá produkce s výborným obsazením…
Bohužel nejsem na izraelské scéně přítomen od dob studií, kdy jsem Izrael opustil, takže nemám takový přehled, ale vím, že se snaží. Nedělají tam mnoho barokní hudby, ale dějí se tam zajímavé věci, ať už v telavivské opeře nebo třeba orchestr Israeli Camerata Jerusalem, se kterým jsem koncertoval.
Co považujete za své dosavadní největší úspěchy nebo zlomové body vaší kariéry?
Za největší úspěch považuji určitě možnost zpívat po boku Julie Lezhnevy. Vždycky byla mým idolem. Zpívat jsem se učil poslechem jejích nahrávek. Ona je opravdu mým idolem, mojí královnou mezi všemi ostatními. Takže bylo úžasné zpívat s ní v rokokovém divadle v paláci ve Schwetzingenu na Schwetzinger Festspiele 2025. Na scéně jsme byli jen my dva a bylo to magické, magické! Pro mě se tím sen stal skutečností.
Vaše příjmení Licht znamená v němčině „světlo“. Co je světlem vašeho života, je to třeba právě hudba? A co ještě dalšího?
Co je světlem mého života, to je otázka! Moje neteř a můj synovec. Když vidím osoby tak čisté, jak rostou a učí se o všem, jak nasávají informace a všechnu energii, která je všude kolem, tak je to pro mě velmi inspirující. To jsem dělal vždycky, byl jsem zvědavý, měl jsem ideály, chtěl jsem být v každé chvíli zvídavý a dívat se s očima doširoka otevřenýma. Když jsme starší, tak hodně z té zvědavosti zmizí, ale když vidím neteř a synovce, beru si od nich příklad z jejich zvídavosti a pokory a mám je rád, miluju je! A hodně toho využívám při studiu pěvecké techniky, abych se dostal hlouběji k jádru věci. Není to o tom být lepší nebo horší, ale dostat se blíž k mé přirozenosti. A to také miluji.
A co vás čeká v blízké době?
Je toho mnoho, co mě čeká. V únoru recitál v Karlsruhe a pak v březnu můj debut v operním domě v Amsterdamu a to v premiéře soudobé opery Meriça Artaça Requiem for Mariza. Bude to pro mě velký debut, o kterém jsem vždycky snil už od dob studií v Amsterdamu.
Pak mě čeká koncert s Geneva Camerata a v březnu a dubnu již zmíněná Vinciho opera Alessandro nell’Indie ve Vídni. V dubnu budu zpívat v Halle Nerona v Händelově Agrippině. V květnu mě čeká festival ve Schwetzingen, kde bude CarMEN a pak můj sólový recitál s harfistou Joelem von Lerber. A v červnu v Cremoně to bude Nero v Monteverdiho Korunovaci Poppey v režii Roberta Carsona, na což se velmi těším. A na mnoho dalšího, bude toho hodně, takže bude lepší, když budete sledovat můj web maayanlicht.com.
Děkujeme za rozhovor!
