Kontext dvořákovských monografií
Ondřej Šupka se Antonínu Dvořákovi věnuje mnoho let. Portrét člověka navazuje na jeho předchozí knihy Druhý domov Antonína Dvořáka, zaměřené na skladatelovy letní pobyty ve Vysoké u Příbramě, a Než nás rozdělí oceán o Dvořákově koncertním turné „na rozloučenou“, které proběhlo od ledna do května 1892.
Ze základních monografií zaměřených na jeho život a dílo zůstává dodnes ceněná čtyřdílná publikace Otakara Šourka, která vycházela postupně během let 1916 až 1933. Obsáhlou monografii, která poprvé vyšla v roce 1985, zpracoval také Jarmil Burghauser, též autor zásadního tematického katalogu Dvořákova díla.
Velký význam má monografie německého muzikologa Klause Dögeho, po jejímž prvním vydání v roce 1991 následovalo v roce 1997 druhé, přepracované a rozšířené a péčí Nakladatelství Vyšehrad vydané v roce 2013 v českém překladu. Jak avizuje už podtitul Život, dílo, dokumenty, chronologické pojednání o Dvořákovi zasazuje Döge do doby druhé poloviny 19. století a její kulturní atmosféry, obsahuje také výňatky z korespondence a dalších pramenů, ale i reflexi Dvořákova díla v německojazyčné oblasti. To vše s bohatým obrazovým doprovodem a notovými příklady.
Pro reflexi osobnosti Antonína Dvořáka bylo klíčové vydání jeho korespondence a dalších dokumentů v deseti svazcích péčí kolektivu pod vedením Milana Kuny (Edition Supraphon / Edition Bärenreiter, 1987–2004), od té doby doplňované o další položky. Významnou roli má také činnost Muzea Antonína Dvořáka.
Věřme, že se podaří vydat znamenitou a důkladnou disertaci Kateřiny Nové Druhý život Antonína Dvořáka, která na základě množství dalších pramenů a kritické analýzy dobového tisku doplňuje dvořákovské portréty o recepci jeho života a díla v letech 1938–1954. Práce ukazuje, že v období Protektorátu Čechy a Morava vedle pasivní rezistence, zdůrazňující Dvořákovu světovost, existoval i výklad okupační propagandy akcentující jeho vztah k Německu.
Popularizační charakter má kniha Jiřího Berkovce vydaná Supraphonem v edici Hudební profily roku 1969. Je založena na seriózních faktech, na rozdíl od televizního filmu Americké dopisy režiséra Jaroslava Brabce z roku 2015 s Hynkem Čermákem v titulní roli. Ten sice získal Českého lva za nejlepší televizní film či minisérii, jeho děj však bez ohledu na dochované prameny vnáší do Dvořákova života „senzaci“ v podobě přímočaře vykresleného milostného vztahu k Josefině Čermákové, opřeného o smyšlenou korespondenci. Iluze působí o to matoucím dojmem, že snímek vznikl v autentických lokacích ve Vysoké u Příbramě a na zámku v Lužanech.
Portrét bez mýtů
Když Ondřej Šupka konstatuje, že aspekty soukromého Dvořákova života ve svém souhrnu dosud nebyly seriózně a komplexně zpracovány, má pravdu jen částečně. Tento pohled na Dvořáka najdeme v závěrečných kapitolách Berkovcovy monografie včetně fiktivního rozhovoru s Mistrem. A samozřejmě charakteristiky Dvořáka jako člověka obsahují i výše zmíněné základní monografie.
V knize, o které Ondřej Šupka přemýšlel třicet let a pracoval na ní deset let, ovšem přichází s vlastním originálním konceptem ponoru do soukromého a všednodenního života, psychologického a sociálního pozadí skladatelské osobnosti, která vedle Leoše Janáčka patří k velikánům klasické české hudby ve světovém měřítku. Díky tomu, že tak činí na základě stovek pramenů, z nichž hojně cituje a vyhodnocuje je v souvislostech, neadoruje ho jako idealizovanou legendu, ale věcně popisuje i ty stránky Dvořákovy osobnosti, které lze vnímat negativně. Jedna kapitola má ostatně ve svém názvu slovo „neřesti“, za které Šupka považuje Dvořákovu vášeň pro karetní hru darda nebo kouření.
Tento přístup Šupkovi umožňuje, s oporou v relevantních dokumentech, věrohodně vyvracet nebo korigovat mýty a klišé, která se kolem Dvořáka nahromadila už za jeho života a která přetrvávají dodnes – na což upozorňuje i Klaus Döge ve své monografii. Až za karikaturu považuje Šupka drastické zjednodušení Dvořáka na vyučeného řezníka (jehož výuční list však ve skutečnosti neexistuje), který „v přestávkách mezi pozorováním lokomotiv bez rozmyslu sype z rukávu jednu geniální skladbu za druhou a naivně věří, že mu je diktuje Bůh.“ K tomu Šupka s odkazem na řadu dokumentů dokládá Dvořákův zájem o lodě, o nejnovější technické vynálezy v oblasti elektrických zařízení a přístrojů (osobně se znal s Nikolou Teslou), dokonce i rybaření.
Důkladný portrét Dvořáka jako člověka přesto, ke škodě věci, postrádá propojení s jeho dílem, které nelze od jeho skladatelské osobnosti oddělit.
Ačkoli je kniha o téměř pěti stech stranách obsáhlá, zůstává velice čtivá, poutavá, ba napínavá. Troufám si říct, že je tomu tak i u čtenářů, kteří nemají o Antonínu Dvořákovi větší znalosti ani zkušenosti s jeho dílem. Ondřejovi Šupkovi se podařilo vybalancovat vyprávění o člověku, při kterém nahlíží až do „ložnice“ jeho intimního života, bez bulvarizujících senzací s oporou v tisícech dokumentů českých i zahraničních, které s hlubokou znalostí faktů a dobového kontextu komentuje – včetně údajů, k nimž dokládá rozporuplné informace. Jak k tomu zdůraznil: „V knize si nic nevymýšlím, a pokud si něčím nejsem jistý, tak to otevřeně přiznávám.“ Literatura a prameny obsahují na čtyři sta položek včetně vzpomínek, časopiseckých materiálů, rukopisů, ale i elektronických zdrojů. Z nich Šupku překvapil zdroj, který objevil v Památníku národního písemnictví. Jde o osobní zápisky Růženy Fričové, v Dvořákově době společensky aktivní ženy. Zachycují její vzpomínku, jak jí Dvořák při náhodném setkání na Malostranském hřbitově na konci léta 1903, pouhý půlrok před svou smrtí, říkal, že tam chodí naslouchat písním mrtvých a komponuje podle nich novou skladbu – o které nic nevíme a patrně nikdy nevznikla.
Život v detailech témat a kapitol
Čtivosti knihy výrazně napomáhá její přehledná struktura. Šupka ji rozdělil do osmi kapitol, dále členěných do různě obsáhlých oddílů. Třebaže lze o jejich pořadí polemizovat, výhodou je, že není nutné knihu studovat systematicky od začátku do konce, ale čtenář se může zaměřit na témata, která ho zajímají.
Úvodní pojednání o fyzické kondici se vztahuje ke Dvořákově tělesnému vzhledu či jeho zdravotnímu stavu a snaží se dobrat dodnes ne zcela jasných okolností jeho úmrtí. V části o psychické kondici Šupka vyhodnocuje jako kritický rok 1886 a z hlediska pohledu na dnešní medicínu, ovšem pouze laického, se pokouší diagnostikovat Dvořákovy úzkosti. Na základě dobových dokumentů rozkrývá skladatelův strach ze smrti.
Kapitola o Dvořákových českých bydlištích od rodného domu v Nelahozevsi po poslední adresu v pražské Žitné ulici 564 obsahuje jejich podrobné popisy zasazené do dobového kontextu s kusým uváděním skladeb, které v nich vznikaly. Přesah do současnosti obsahuje informaci o aktuálním stavu a přístupnosti těchto objektů.
Nejrozsáhlejší součástí knihy je čtvrtá kapitola, která pod obecným názvem Osobnost zahrnuje povahu a chování, mluvený projev, vzdělání a všeobecný rozhled, jeho vlastenecké postoje nebo vztah k Bohu a přírodě. Šupka se snaží postihnout Dvořákovy zájmy a záliby. Až objevný je Dvořákův zájem o výtvarné umění, který zůstával dosud opomíjený.
„Nejchoulostivější“ kapitolou jsou vhledy do lásek Dvořákova mládí – Terezie Liehmannové, Anny Matějkové a hlavně Josefiny Čermákové. Samostatně je vyčleněno pojednání o Dvořákově rodinném životě, které zahrnuje jeho vztahy s manželkou Annou (včetně jejího života po Dvořákově smrti) a k dětem i jeho odpočinkové pobyty mimo Prahu.
Dvořáka jako kolegu nebo přítele prezentuje kapitola o jeho vztazích se skladateli – s Karlem Bendlem, Johannesem Brahmsem, Petrem Iljičem Čajkovským, Edvardem Griegem, Leošem Janáčkem, Bedřichem Smetanou a Josefem Sukem. V této části mi však chybí osobnost Vítězslava Nováka. Jakkoli jejich vztahy byly občas problematické, bylo by vhodné tohoto dalšího Dvořákova žáka zmínit, tím spíš, že se jejich interakce přímo promítla do Novákovy tvorby. Vedle skladatelů by si zasloužil ucelenější pojednání o vztazích s Dvořákem například jeho neoficiální sekretář v USA Josef Jan Kovařík, česko-americký houslista, nebo Jeanette Thurberová, zakladatelka Americké národní konzervatoře hudby v New York City.
V závěrečné části knihy nechybí ani vhled do Dvořákových finančních poměrů od časů bídy přes umělecká stipendia až po období, kdy lze Dvořáka považovat za zámožného člověka.
Mezi roky a událostmi
Při tematicky strukturované knize orientaci v časovém sledu, přehledně členěném podle jednotlivých roků, poskytuje samostatně zpracovaná chronologie. Je rozdělená do dvou sloupců – v levém jsou heslovitě shrnuty události, které se vztahují přímo k Dvořákovi. Jakkoli je z Šupkovy koncepce knihy zřejmé, že se nezaměřuje na Dvořákovo dílo, v heslovitě pojaté chronologii systematické začlenění dat o Dvořákových kompozicích a premiérách jeho skladeb už velmi citelně chybí. Diskusi může vyvolávat i pravý sloupec chronologie, v němž jsou vybrané údaje o českých i světových skladatelích či dalších umělcích a jejich dílech nebo o významných osobnostech z dalších oborů (Edison, Mendel, Freud, cestovatel Livingstone). Doplňují je ještě některé momenty všeobecné historie nebo data spjatá s vynálezy. Třebaže lze odhadovat, že Šupka výběr těchto údajů vztahuje k Dvořákovi, vzhledem k zaměření knihy je autorova selekce diskutabilní co do rozsahu i zvolených informací (1770: Francie anektuje ostrov Tahiti, 1893: Pobřeží slonoviny se stává francouzskou kolonií, 1901: na Madagaskaru slavnostně otevřena první dálnice na světě). Podobný koncept heslovitě zpracované chronologie najdeme i v monografii Klause Dögeho, který je informačně hutnější a zahrnuje i data k Dvořákovým skladbám a jejich uvádění.
Součástí knihy je bohatý obrazový materiál. Vyzdvihnout je třeba i přehlednost grafického řešení s barevným odlišením citací.
Akademie klasické hudby nejen jako vydavatel
Publikace Antonín Dvořák: Portrét člověka, vydaná v roce 2025, zapadá do dlouhodobé a systematické péče o dvořákovský odkaz, kterou rozvíjí Akademie klasické hudby. Jejím cílem je od jejího vzniku v roce 2002 propagovat a popularizovat české hudební umění u nás i v zahraničí. Od roku 2008 pořádá mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha, z něhož se stala jedna z největších událostí v tomto oboru, a ve spolupráci s Českým rozhlasem také mezinárodní rozhlasovou soutěž pro mladé hudebníky Concertino Praga. Pro účely propagace české hudby i v zahraničí se od roku 2009 uděluje Ceny Antonína Dvořáka.
Akademie klasické hudby se zaměřuje i na vzdělávání. Kromě provozování webu se věnuje také publikační činnosti. Antonín Dvořák: Portrét člověka navazuje na vydání jiné Šupkovy knihy Než nás rozdělí oceán (2020). Vydavatelské aktivity Akademie klasické hudby obsahují ještě publikaci Vyznání v F dur (2018), se vzpomínkami Dvořákova vnuka Antonína Dvořáka III., na základě jeho osobních zápisků pořízených v průběhu posledních patnácti let svého života.
I v tomto institucionálním a hodnotovém rámci je třeba chápat Šupkovu knihu jako celek. Publikace Antonín Dvořák: Portrét člověka nepřináší nový „velký příběh“ o skladateli v tradičním smyslu slova, ale důsledně, s rozsáhlou a částečně i objevnou šíří pramenů rekonstruuje jeho lidský rozměr – každodennost, zvyky, obavy, vášně i slabosti. Právě v této koncentraci na člověka spočívá její největší přínos, a současně i jisté omezení: Dvořákovo dílo zůstává spíše v pozadí, přítomné implicitně, nikoli v přímém analytickém dialogu s autorovou osobností. Šupkova kniha však o to přesvědčivěji koriguje zjednodušené obrazy a zakořeněná klišé a nabízí portrét civilní, střízlivý a zároveň hluboce lidský. V kontextu dosavadní dvořákovské literatury představuje cenný a dlouhodobě platný příspěvek – nikoli konkurenci klasickým monografiím, ale jejich doplnění.
Ondřej Šupka: Antonín Dvořák: Portrét člověka
Vydavatel Akademie klasické hudby, 2025
Počet stran: 482
Jazyk vydání: český
ISBN: 978-80-907037-2-8
