V únoru vyrážíte na vůbec první turné Janáčkovy filharmonie po Velké Británii. Můžete nám o něm říct více z vašeho pohledu?
Turné si pokaždé užívám. Je to náročné, emocionálně únavné, protože téměř každý večer hrajete s otevřeným srdcem a sdílíte s publikem své nejsilnější a nejupřímnější emoce. Cestujete, měníte hotely… Ale ten pocit sounáležitosti a týmového ducha při společném řešení problémů, hledání rytmu, respekt k sobě navzájem, vzájemná podpora, to vše je velmi zdravé. Skutečný přínos se nemusí projevit okamžitě během turné, ale po nějaké době cítíte, že se něco stalo a pozitivně změnilo. Navíc na rozdíl od mnoha jiných dirigentů mám turné rád, a to z jednoho konkrétního důvodu. Pro mě, jako bývalého orchestrálního hráče, jsou to projekty, které umožňují společný růst. Je to úplně jiná úroveň vztahu a porozumění – týmová práce, trochu jako u námořníků, kteří veslují stejným směrem, protože pokud nejsou synchronizovaní, nikdy se nedostanou ke břehu. O to příznačněji to zní, když vyrážíme do Anglie. (smích)
Těšíte se v Anglii na nějaký konkrétní koncertní sál?
Nedávno jsem zjistil, že v Bradfordu strávíme dva dny. Vystoupíme tam v St. George’s Hall, což je jeden z nejstarších koncertních sálů v Británii dodnes v provozu. Je to koncertní sál, kde veřejně promluvil Charles Dickens, kde veřejně promluvil Churchill, kde mladí Rolling Stones a David Bowie měli některé ze svých prvních veřejných koncertů. Je to rodné město Davida Hockneyho.
Bradford? Čekal jsem, že zmíníte Birmingham nebo Londýn…
Londýn je samozřejmě samozřejmě nejdůležitější. Vedle Royal Albert Hall a Barbican Centre je Cadogan Hall, kde budeme hrát, sálem, kde vystupuje mnoho hostujících orchestrů. Není to velký sál, ale je výjimečný a co je nejdůležitější, publikum je tam opravdu mimořádné – v tom nejlepším slova smyslu zhýčkané a opravdu znalé. Takže se na náš koncert v Londýně těším, a to zejména proto, že tam zahrajeme Šostakovičovu Desátou symfonii, která je velkou součástí mé DNA.
Co dalšího je na repertoáru?
Dvořákova Novosvětská symfonie. (smích) Přestal jsem počítat, kolikrát už jsem ji dirigoval. Ale nikdy si nepřestanu užívat okamžik, kdy stojím před českým orchestrem během provedení tohoto mistrovského díla. Dvořákovu hudbu mají čeští hudebníci v krvi a Janáčkova filharmonie je toho zářným příkladem. Já nejspíš Dvořáka nemám v DNA tolik jako Šostakoviče, ale vnímám ji jinýma očima a ušima a vždycky se snažím opřít o interpretační tradici a zkušenosti hráčů. Nedokážu říct, kolik nahrávek této symfonie mám a kolik jsem jich studoval. Dokonce vlastním faksimile rukopisu partitury Novosvětské a v té jde najít několik drobností, které se nikdy nedostaly do žádného z vydání not, ze kterých hrajeme. Takže se těším, až budu moct svůj vztah a znalost tohoto díla sdílet s orchestrem, který ho tak dobře zná.
Váš vztah k Šostakovičovi je velmi osobní nejen kvůli hudbě samotné, ale i kvůli rodinným vazbám. Povíte nám k tomu víc?
Je to opravdu velmi osobní, hlavně díky mému otci. Jeho první setkání se Šostakovičovou symfonií se odehrálo při samotné premiéře Symfonie č. 7 v roce 1942, když mu bylo asi šest a půl. Od té doby si nenechal ujít jedinou premiéru žádné Šostakovičovy symfonie, setkal se s ním několikrát osobně. Jako muzikolog o jeho hudbě obsáhle psal. Život mého otce byl s trochou nadsázky érou Šostakoviče a jeho hudebního pojetí velmi krutého století – zvláště když je spojeno se Sovětským svazem. Mám pocit, že v České republice, která byla tolik let v sevření Sovětského svazu, je to také zakořeněno v historii, ve vašem vztahu k Šostakovičovi a v tom, co pro vás jeho hudba znamená. Myslím, že jsem zde pro tento repertoár našel v Janáčkově filharmonii ty správné partnery a také ten správný orchestrální zvuk.
Myslíte, že bude jiné hrát Novosvětskou na turné, než by to bylo na abonentním koncertě v Ostravě?
Určitě! S výjimkou Finů, když hrají Sibelia, neznám žádný jiný národ, jehož muzikanti jsou tak neuvěřitelně plní hrdosti a národní odpovědnosti, když hrají svou „vlastní“ hudbu, než Čechy s Dvořákem a Smetanou. Je to mimořádný okamžik sdílení identity a těším se, že budu jeho součástí.
Je to podobné s Janáčkovou hudbou, když ji hraje Janáčkova filharmonie?
Ano, naprosto! Přál bych si, abychom toho mohli předvést víc a zahrát víc než jen Preludium a pantomimu z Příhod Lišky Bystroušky, které uvedeme na všech koncertech turné. Pravdou je, že Janáčkův hudební jazyk není jednoduše srozumitelný a v západní Evropě jeho hudbu často neuslyšíte. Pokud to ovšem není Liška! (smích) Věřím, že v příštích letech budeme mít další příležitosti Janáčka uvést opravdu víc.
Dvě symfonie, předehra od Janáčka. Co ještě?
Na programu máme také dva houslové koncerty. Bruchův Koncert g moll je koncertem, který jsem ve svém životě dirigoval nejčastěji, a to z prostého důvodu. Dvanáct let jsem byl hudebním ředitelem Státního orchestru Rýnské filharmonie v Koblenzi, kde mezi mé předchůdce patřil sám Max Bruch. Právě tam měl tento koncert také premiéru. Když jsem ho nahrával s Benjaminem Schmidtem, pracovali jsme s dochovanými party z archivu orchestru, které se používaly za Bruchovy éry. V Ostravě i na turné budeme doprovázet úžasnou britskou houslistku Jennifer Pike, kterou znám také z Koblenze, kde asi před 15 lety vystupovala jako zázračné dítě. Připojí se k nám – jak v Ostravě, tak na turné – také v populárním a velice záludném Houslovém koncertu Jeana Sibelia
Opravdu se oba koncerty uvedou v Ostravě před turné? Chtěl byste pozvat publikum?
V rámci naší abonentní série uvedeme ve čtvrtek 5. února skladby Janáčka, Brucha a Šostakoviče, přičemž symfonii budeme nahrávat. Následující páteční večer představíme publiku zcela nový formát „Hodinových koncertů“, který začíná v 18 hodin a trvá necelou hodinu. Díky tomu budou moci Ostravští posluchači slyšet Jennifer i v Sibeliově koncertu, který je “jejím” kusem. Kromě toho zazní opět Janáček. Tato nová série koncertů se zaměřuje na představení populárních děl z klasického repertoáru.
Řekněte nám více o nahrávce, kterou jste zmínil.
Po návratu z turné strávíme ještě několik dní nahráváním Šostakovičovy symfonie, kterou nahrajeme živě na koncertě v Ostravě a několikrát uvedeme na anglickém turné. Symfonie č. 10 bude druhou položkou do našeho „Šostakovičova cyklu“, na kterém pracujeme už zhruba rok: letos v květnu vyjde u nizozemského vydavatelství Challenge Records první CD se symfoniemi č. 6 a 9. Všechny vás zvu k poslechu. Hudebně je Šostakovičův jazyk neuvěřitelně bohatý na příběhy, a ne vždy nutně psaný černobíle. U Šostakoviče je pro mě jednou z nejzajímavějších věcí to, že skutečný význam hudby a její síla se skrývá mezi řádky partitury. Jako hráč i jako dirigent považuji za neuvěřitelně fascinující tento význam neustále hledat. Je to jako když se kryptolog snaží rozluštit šifru. Myslím si také, že je to důkazem toho, jak relevantní může být klasická hudba v dnešní době. Například symfonie č. 6 a 9 jsou úžasně propojeny neviditelnou linií mezi tím, co je skutečné, a tím, co je maska, kterou nasazujeme kvůli autoritám. Je děsivé, jak moc je to v dnešní době stále aktuální. Jak jsem již zmínil, jsem přesvědčen o tom, že v Janáčkově filharmonii jsem našel perfketní partnery k tomuto mimořádnému nahrávacímu projektu a těším se na jeho další pokračování.
Děkuji za rozhovor a toi toi toi na turné i při nahrávání.
