Máte-li možnost zvolit skladbu, kterou budete hrát na koncertě, jaká kritéria uplatňujete?
Záleží na mnoha faktorech. Především to musí být hudba, ke které mám nějaký vztah, u které cítím, že mám co sdělit a že se můj hlas – troufám si říct – potkává s hlasem skladatele. Říkám to s největší pokorou: na prvním místě je skladatel, teprve pak nastoupí někdo jako já, kdo ty tečky a linky uchopí a promění je ve zvuk. Jsem teď v druhé polovině své kariéry – hrál jsem s mnoha orchestry, v mnoha koncertních sálech, do nichž se opakovaně vracím, a mám představu o orchestrálním zvuku, takže dokážu říci, že určitá skladba sedne – z toho či onoho důvodu – povaze určitého orchestru lépe, zatímco jiná už tolik ne, tato by asi byla pro akustiku určitého sálu moc hutná a tato zase moc chabá a já bych se v tom prostoru ztratil. Neboli to jsou další kritéria. Ale nakonec, pokud se mi skladba líbí, pokud máme – já i ta skladba – něco společného a vychází nám z toho, že máme publiku co nabídnout, akustika i technické záležitosti se vždycky nějak vyřeší.
Hrajete hodně hudbu 20. a 21. století. Zajímají vás více už koncertním provozem prověřená díla nebo úplně nová hudba?
To nemůže být buď to nebo ono. Dávat přednost jen prověřeným dílům by znamenalo připravit se o potěšení z objevování. A v opačném případě by to znamenalo už nikdy si nezahrát Beethovena. Mám rád oboje – steak i zmrzlinu. Ideálně od každého něco. Ale pokud jde o soudobou hudbu, hraji ji hodně a zadávám i objednávky na nová díla. Zvědavost patří k mé povaze, je to pro mě něco naprosto samozřejmého. Zároveň jak léta plynou, opakovaně si všímám, jak nová hudba – práce na nové partituře – ovlivňuje to, jak pracuji na staré partituře. V tom smyslu, že si uvědomíte, že hudba je živá. Zatímco my jsme něco jako znějící muzeum. Ale je to muzeum, které nikdy není stejné. Kdykoliv do něho vstoupíte, máte co do činění se zcela novým uměleckým dílem. Takže kdykoliv se vrátím řekněme sem do Prahy, kde teď budu hrát Beethovena s Prague Philharmonia, bude to nový zvuk, nový typ atmosféry, nový dirigent, zkrátka nový koncert.
Beethovenův koncert je pevnou součástí vašeho portfolia. Můžete se, prosím, pokusit reflektovat vývoj Vašeho vztahu s tímto dílem v čase?
S Beethovenem je to trochu zvláštní příběh, protože ani nevím proč, bylo to nejspíš čistě instinktivní rozhodnutí, ale na začátku své profesní dráhy – nebyl jsem žádné zázračné dítě, takže někdy kolem dvaceti – jsem si řekl, že Beethovena nebudu hrát, dokud mi nebude třicet. Pracoval jsem na té skladbě, studoval jsem partituru a věděl… ne, cítil jsem, že k tomu nemám dost co říct. Že potřebuji víc životních a hudebních zkušeností, než předstoupím s Beethovenem před lidi. Byl to opravdu instinkt, ani bych to nedokázal dost dobře zformulovat. A bylo opravdu zvláštní, že po mně nikdo nechtěl, abych zahrál Beethovena – až do koncertní sezóny, během které mi bylo třicet.
Krásná souhra mezi nebem a zemí.
Ano, bylo to zjevně něco mimo moji kontrolu. A poprvé jsem hrál Beethovena, když mi bylo třicet – v Jeruzalémě. Předtím jsem ho nikdy veřejně nehrál. Reflektovat, jak se moje interpretace mění, by chtělo jít hodně do podrobností, a to by asi nebylo až tak zajímavé. Ale mění se v tom smyslu, že kdykoliv se k Beethovenovi vracím, snažím se v první řadě zodpovědět si otázku – a netýká se to jen Beethovena, platí to pro každé dílo, obzvlášť pro dílo takového významu – zda je to skutečně to, co chci dělat právě teď. Chci právě takto tu frázi „pootočit“? Chci právě takovouto atmosféru vytvořit? Někdy je odpověď ano. Nejčastěji je odpověď ne. Je to přirozený proces, není to tak, že bych se ve středu ráno probudil a řekl si, co kdybych se pokusil nějak nově interpretovat Beethovenův koncert? Takhle samozřejmě ne. Děje se to – doufám – organickou cestou. A je to hodně, hodně jiné dnes než před dvaadvaceti lety, když jsem s Beethovenem začal.
Hrajete na stradivárky „Auer“ – v čem spočívá jejich jedinečnost?
V čem spočívá jedinečnost jednotlivého člověka? V čem jste jedinečná vy, v čem jsem jedinečný já? Obtížně se to vyjadřuje. Kdosi – jméno bych musel dohledat – řekl, že mluvit o hudbě nebo o zvuku je jako tančit o architektuře. Je to skoro nesmysl. Jak mám popsat zvuk slovy? Na jednu věc ale poukázat mohu – nenazval bych ji jedinečnou, ale je to něco opravdu velmi speciálního a je to neuvěřitelný bonus. Nedovedu popsat krásu, nedovedu popsat „hřejivost“ zvuku – to nejde. Ale když jsem v dobré formě a dobře sehraný s mým nástrojem, můžete slyšet, jak neuvěřitelně vyrovnaný mají tyto housle zvuk ve všech polohách – od úplně nejnižší po úplně nejvyšší mají velmi jasný zvuk, podle kterého je můžete – myslím – poznat. Nezní nějak dole, jinak uprostřed a ještě jinak v horní poloze. Je to jako u vynikajících pěvců – když uslyšíte Carusa, nikdy byste si ho nespletli s Domingem. Okamžitě ho poznáte. Tak taková je „osobnost“ těchto houslí.
Jak se vám spolupracuje s Eugenem Tziganem?
V Praze je to naše první společné vystoupení. Něco takového se mi už moc často nestává – abych potkal úplně nového dirigenta. Ale je to vždycky vzrušující. Je to proces, kdy se musíte během dvou dnů pokusit naučit se spolu „tančit“, najít společný jazyk a – chcete-li – společnou choreografii. Je to mimořádná záležitost. Neznamená to, že to vždycky zafunguje. Ale když to zafunguje, je to nesmírně vzrušující.
Takže to bude překvapení – možná pro vás, možná pro nás, pro publikum…
Pro všechny. Ale ještě jedno překvapení – s dovolením – bych ohledně Beethovenova koncertu, který budu hrát, měl zmínit. Budu hrát kadenci od Alfreda Schnittkeho, čímž se vracíme k soudobé hudbě. V průběhu let jsem hrál různé kadence a věděl jsem samozřejmě, že Schnittkeho kadence existuje, slyšel jsem ji, ale nikdy jsem ji nestudoval. A pak se mi dostala do ruky její partitura a okamžitě jsem si ji zamiloval. Jako dítě jsem hodně četl a čtu pořád, přečetl jsem spoustu knih. A mezi mé nejoblíbenější patří literatura sci-fi, kde je jedním z témat cestování časem. To mě vždycky fascinovalo.
Vzpomínám si, že jsem jen tak seděl a představoval si, že cestuju v čase. A bavil mě na tom vztah příčiny a následku: když se vrátíte v čase a něco uděláte, jak se tím změní budoucnost? Protože pak si uvědomíte, že všechno, co uděláte teď, proměňuje – z našeho pohledu – budoucnost. A Schnittkeho kadence je pro mě nejblíž k tomu, k čemu se v životě dostanu, pokud jde o skutečné cestování časem. Schnittke staví – lépe to neumím říci – časový most. Začne v Beethovenovi a prostřednictvím citací nás vede dál, odkazuje ke všem velkým koncertům: k Brahmsovi, Bartókovu druhému, Šostakovičovi, Albanu Bergovi. Cituje také Beethovenovu Třetí symfonii. Vytváří časovou osu, jako by říkal: „Podívejte, začíná to Beethovenovým koncertem a toto se děje potom. Toto všechno se na tom staví.“ Pro mě je to nepopsatelně vzrušující. Samozřejmě je to Schnittkeho vlastní jazyk a on měl velmi blízko k stylizacím. Možná si nějaký purista řekne: „Toto není ve správném stylu.“ To respektuji. Ale upřímně, dnes si už nedovedu představit, že bych hrál Beethovenův koncert jinak než se Schnittkeho kadencí.
Jaký rozměr představuje ve vaší umělecké identitě hra – sólová, komorní, orchestrální – na jedné a pedagogická činnost na druhé straně?
To vám snadno ukážu (během videohovoru mi Vadim Gluzman ukazuje minci přímo do kamery) – nedá se to oddělit. Učení mám tak trochu i v krvi. Pocházím z učitelské rodiny, oba rodiče jsou učitelé hudby. Ale myslím, že v určitém okamžiku k tomu dospějeme všichni: pocítíte, že chcete hudbu sdílet i jiným způsobem než tak, že vystupujete na pódiu. A přivede vás to k nějaké formě učení – ať už pod hlavičkou nějaké instituce, v mém případě na Peabody Conservatory v Baltimoru, kde mám svou třídu, nebo formou mistrovských kurzů. Dělám obojí. Měl jsem štěstí, že když jsem byl mladý, vstoupili mi do života lidé, kteří mi podali ruku, když jsem to potřeboval. Jsem těm lidem nesmírně vděčný. Spousta z nich už dnes není naživu a nemůžu jim to vrátit. Cítím, že to, co mi dali, musím poslat dál a doufám, že totéž, co oni pro mě, dokážu i já dělat a udělat pro další generaci.
Děkujeme za rozhovor!
