Bolton krásně modeloval fráze, souhra orchestru však pokulhávala
Na opeře-singspielu Abu Hassan, objednané mnichovským dvorním divadlem, pracoval Weber od srpna 1810 do ledna 1811. Zadavatelem byl bavorský král Maxmilián I., což nebyl nikdo jiný než bývalý falcký kurfiřt Karl Theodor, s nímž je spojena slavná hudební éra Mannheimu a tamního orchestru. Když se v roce 1776 stal Karl Theodor bavorským králem, přesídlil dvůr spolu s nejvýznamnějšími mannheimskými hudebníky do Mnichova. Královská zakázka byla pro čtyřiadvacetiletého Webera velkou příležitostí. Sáhl po námětu v oblíbeném orientálním tureckém stylu a zkomponoval jednoaktovku ve stylu Mozartova Únosu ze serailu.
Předehra k Abu Hassanovi, která je krátká a virtuózní, nezačala bohužel v Besedním domě v Brně nejšťastněji. Hostující dirigent Ivor Bolton, který prý v zákulisí těsně před svým vstupem na pódium musel řešit nečekaný oděvní problém, působil při svém příchodu poněkud nepřítomným dojmem. Start předehry, která začíná krkolomnými pianissimovými běhy v houslích, naznačil natolik minimálním, nezřetelným gestem, že kromě koncertního mistra Filharmonie Brno ho zachytilo jen pár nejbližších jedinců. Ostatní houslisté se sice téměř okamžitě připojili, avšak orchestr působil otřeseně a bravurnost Weberovy předehry byla ta tam.
Bylo nešťastné, že Ivor Bolton celý program dirigoval bez taktovky. Krásně sice modeloval fráze a dynamiku, ale o poznání méně se mu dařilo stran souhry, což se projevilo nejednotnými nástupy. Musím zde opět vyslovit dlouholetou praxí utvrzený názor, že taktovka do dirigentových rukou zkrátka patří, protože zcela zásadně určuje kvalitu souhry. Před čtrnácti dny jsem recenzoval předchozí koncert Filharmonie Brno – s jiným dirigentem, ve stejném sále se stejnými hráči na pódiu, dokonce s velmi podobným programem – který proběhl bez jediné disproporce tohoto typu. V případě Abu Hassana musím ještě vytknout přílišnou hřmotnost závěrečné „turecké hudby“ v bicích. V tuto chvíli bylo na dirigentovi, aby intenzitu korigoval, protože hráči ze svého místa pod balkónem intenzitu přesně odhadnout nemohou. Bohužel se tak nestalo. Jedna za mnou sedící seniorka to komentovala do vteřinového ticha, jež dělilo závěrečný akord od potlesku, slovy: „Strašnej bengál!“
Sharon Kam předváděla maximum možného
Klarinetistka Sharon Kam je takřka žijící legendou. Na její koncerty vzpomínáme my klarinetisté i po mnoha letech. Stále je šarmantní, usměvavou a krásnou ženou, na pódiu přímo srostlou s nástrojem a vyjadřující interpretovanou hudbu nejen hrou, ale rovněž možná až příliš výraznou řečí těla. První skladbou, ve které vystoupila jako sólistka, byla orchestrální transkripce pozdní Sonáty f moll pro klarinet a klavír, op. 120 č. 1 Johannese Brahmse. Autorem úpravy byl významný skladatel 20. století Luciano Berio, jenž ji vytvořil na objednávku Los Angeles Philharmonic pro její první klarinetistku Michele Zukovsky v roce 1986.
Sonáta je klenotem komorní literatury, nádhernou hudbou, jedinečným dialogem dvou nástrojů spolu komunikujících, vzájemně se inspirujících a přebírajících rozvíjené hudební myšlenky. Svým charakterem zcela popírá jakýkoli koncertantní charakter, i když se o něj Luciano Berio velmi snažil, dokonce opatřil první i druhou větu vlastními orchestrálními úvody, které působily hudebně mdle a Brahms by je zcela jistě zahodil. Sám ostatně napsal prvnímu klarinetistovi meiningenského orchestru Richardu Mühlfeldovi, který mu byl ve stáří přítelem a inspirací, tato slova: „Nejsem tak zpupný, abych pro Vás psal nějaký koncert.“
Beriova instrumentace sice ctí Brahmsův styl, ale velkým tělesem zkrátka nelze nahradit intimitu sonátových dialogů. Zdařilo se mu pár instrumentačně neotřelých míst, ale mnohem častěji jsem vnímal fakt, že přeinstrumentovaný orchestr sólový klarinet jednoduše překrývá. Bylo tomu tak zejména v první větě, kdy sólistka často hrála ve spodní nástrojové poloze. Klarinet Sharon Kam přímo kouzlil, avšak všem finesám – při Boltonově způsobu dirigování – velký orchestr ani nemohl vyhovět. Zde však musím pro zachování objektivity uvést, že všechny dostupné nahrávky Beriovy transkripce, které jsem až dosud mohl slyšet, byly po stránce souhry sóla s orchestrem rozházené. Brahmsovo důmyslné a složité pletivo hlasů zkrátka není pro podobné experimenty vhodné.
Poněkud lépe vyzněla stylizace druhé věty, v níž sólistka mohla svobodněji „sonátově“ kooperovat se dřevy. V následující třetí větě, typickém ländleru vídeňské kavárny, byl klarinet opět odkázán často do doprovodné role, vzdálené jakékoli koncertantnosti. V rozverné závěrečné větě je pro klarinetistu nejdůležitější udržet temperament a ve staccatových pasážích precizně souznít s oktávovými skoky klavíru, přenesenými zde do dřev, což se nedařilo vždy, tentokrát však díky uspěchanosti sólistčině. A tak, přes všechnu tu krásnou a intenzivně prožitou hru Sharon Kam, která hrála zpaměti a předváděla maximum možného, jsem měl z Beriovy transkripce neodbytný pocit zbytečně vynaložené práce. Obohacením repertoáru se rozhodně nestane.
Zcela jiným dojmem na mě zapůsobilo Weberovo Concertino Es dur pro klarinet a orchestr, op. 26. Vzniklo jako plod skladatelova přátelství s mnichovským dvorním klarinetistou Heinrichem Baermannem, jenž chystal sólový koncert za přítomnosti bavorského královského dvora a na nastudování novinky měl jen pár dnů. Concertino je skvělou esencí třívětého koncertu s dramatickým úvodem, variačně zpracovaným hlavním tématem, adagiem zastupujícím pomalou část a šestiosminovou rychlou částí závěrečnou. Celá skladba trvá sotva devět minut. Není divu, že premiéra 5. dubna 1811 byla triumfem a nadšený král u Webera na místě objednal dva klarinetové koncerty, které jsou dodnes základem repertoáru nástroje.
Sharon Kam v Concertinu excelovala po všech stránkách. Mistrně odlišila všechny jeho nálady, předvedla perlivou techniku, staccato, tónovou mnohostrannost, něžnost i dramatičnost. Sklidila zasloužené ovace a také orchestr ji doprovázel s jistotou, vzletem a bravurou. Já byl jako klarinetista zvědav na samotný úvod skladby, který skrývá jistý záludný klarinetový trylek s dvoučárkovaným gis a a. Ten se hraje poměrně krkolomně dvěma prsty současně, což nepůsobí stoprocentně hladce, zejména ve srovnání s předchozím taktem sólového hlasu. Sólistka se technickému problému vyhnula a místo trylku zahrála obyčejnou půlovou notu. Také řešení…
Radikální obrat večera, koncert uzavřel suverénní Mendelssohn
Po přestávce rozezněla Besední dům Symfonie č. 3 a moll „Skotská“ Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Dílo vyznělo ve vší suverenitě, s potřebnou noblesou i uhlazeným vzletem. Změnil jsem radikálně i svůj názor na dirigenta Ivora Boltona, protože jeho interpretace byla strhující. Bylo nanejvýš zajímavé sledovat, jak cíleně vytahoval z orchestrálního pléna violoncella a kontrabasy, zejména v burácivých mollových souzvucích první věty. Hudba tím získávala úžasný drive, až z toho běhal mráz po zádech. Také mimořádně působivě pracoval s mnohovrstevnou dynamikou. Bezchybná byla velmi náročná souhra ve staccatech dechových nástrojů věty druhé i rychlé pasáže smyčcových skupin ve větě závěrečné. Plné absolutorium si tentokrát zaslouží celá skupina horen (Karel Hofmann, Miloš Kovařík, Igor Michalík a David Ryšánek), která nádherně rozsvítila fanfárami ve vysoké poloze závěrečnou majestátní codu.
Z mého osobního pohledu je škoda, že Sharon Kam v Brně neprovedla skutečný velký klarinetový koncert, jako to učinila třeba klarinetistka Sabine Meyer, která tu hrála koncert Nielsenův, nebo Shirley Brill, jež uvedla koncert Francaixův. Mě by obzvlášť zajímal třeba Pendereckého klarinetový koncert, který polský skladatel Sharon Kam věnoval a který směla hrát na světových pódiích po mnoho let jenom ona.
Trojhvězdí německého romantismu, 4. abonentní koncert cyklu Filharmonie doma
5. února 2026, Besední dům, 19:00 hodin
Besední dům, Brno
Program
Carl Maria von Weber: Abu Hassan, předehra k opeře
Johannes Brahms: Sonáta č. 1 pro klarinet a orchestr (arr. Luciano Berio)
Carl Maria von Weber: Concertino Es dur pro klarinet a orchestr, op. 26
Felix Mendelssohn-Bartholdy: Symfonie č. 3 a moll, op. 56 „Skotská“
Účinkující
Sharon Kam – klarinet
Filharmonie Brno
Ivor Bolton – dirigent
