Ivan Englich se narodil 2. dubna 1934 v Praze. Přesto se však dle svých slov více „doma“ cítil v Milevsku. Po úspěšném složení maturitní zkoušky neměl kvůli postavení jeho otce sebemenší šanci studovat na vysoké škole. Ovšem díky příteli Englichova otce, který pracoval na matematicko-fyzikální fakultě, byl nakonec na vysokou školu přijat. Mladý Englich této příležitosti využil, přestože neměl předpoklady k jejímu dostudování. Po prvním semestru měl možnost přestoupit na Vysokou školu ekonomickou v Praze, kterou chtěl studovat původně. Protože se jeho otec, vyučený prodavač střižního zboží, stal díky příznivému osudu velkoobchodníkem, který dokázal nejen obstát v nelehkých válečných letech, ale navíc se mu po jejich skončení podařilo úspěšně navázat a dále rozvíjet svou podnikatelskou činnost i v období poválečném, na základě čehož byl také v roce 1949 na devět let uvězněn, neměl mladý Ivan Englich vyhovující kádrový profil a bylo mu těsně před státní zkouškou studium ukončeno.
Následně Ivan Englich nastoupil základní vojenskou službu v Humenném, kde byl umístěn do skupiny mezi vrahy a zloději. Protože se tam necítil dobře, předstíral úraz kolene a byl odvezen do košické nemocnice, kde lékaři pochopili, čemu se snažil uniknout, a v dokumentech uvedli, že Englich není schopen službu vykonávat. Lékaři doporučili, aby působil jako zdravotnický pracovník. Chvíli tedy sloužil v Košicích, následně ho převeleli do levické nemocnice. Jeho úkolem bylo sestavovat chorobopisy pacientů před vyšetřením. Do nemocnice nastoupila skupina takzvaných náhradních služeb (studenti zahraničních škol, významné osobnosti a podobně), mezi nimiž byl docent Jaromír Císař, předseda komunistické organizace Vysoké školy ekonomické. Jednoho dne se během služby potkali a zjistili, že se z Vysoké školy ekonomické vlastně znají. Císař Englicha požádal, aby mu popsal, za jakých okolností k jeho ukončení studia došlo. Následně pobouřený Císař využil svých konexí a zařídil, aby se mohl Englich po absolvování základní vojenské služby na Vysokou školu ekonomickou vrátit a dostudovat. Během základní vojenské služby Englich absolvoval také měsíční cvičení jako radiologický asistent v pražské vojenské nemocnici, kde se naučil laboratorní techniku vyvolávání snímků, která mu dopomohla k tomu, aby se v budoucnu stal znamenitým fotografem.
Tehdejší poměry ho přiměly k tomu, aby si „vylepšoval kádr“ prací v Ostravsko-karvinských dolech. Zkušenosti sbíral také jako prodejce fotografického vybavení. Podařilo se mu ale prosadit se i ve sportu. Od roku 1948 se intenzivně věnoval jachtingu, v němž získal jako reprezentant Československa tři mistrovské tituly a vybojoval rovněž třetí místo na mistrovství Evropy v Holandsku. Posléze mohl i díky Císařovy pomoci konečně vystudovat Vysokou školu ekonomickou v Praze. Jeho první zaměstnání bylo ve Výzkumném ústavu telekomunikací, nicméně obor neznal, což přinášelo řadu obtíží.
V roce 1959 začal působit v divadle Semafor. Dle Englichových vzpomínek se do Semaforu „vetřel“. Během krátkodobého volna v základní vojenské službě zavítal do Semaforu na doporučení své manželky Lídy (přišel dokonce ve vojenské uniformě) a tajně pořídil snímky ze zkoušek inscenací v režii Jana Švankmajera. Nakonec se odhodlal své fotografie ukázat Jiřímu Suchému, který projevil značný zájem o jeho fotografické služby i pro další divadelní hry. Záhy převzal roli dvorního fotografa po Janu Lukasovi, který emigroval do USA. Pro Englicha byl Lukas velkým vzorem, který mu udělil nespočet rad. Podle pamětníků si Englich tuto funkci doslova vydobyl u Jiřího Suchého přímo v jeho bytě.
Díky své neustálé přítomnosti v divadle Semafor Jiří Suchý na jaře roku 1960, po neplánovaném odchodu Jiřího Plannera do Německa, nabídl Englichovi vedení divadelního provozu. Této funkce se Englich ujal a setrval v ní s několika přerušeními až do roku 1979. Mohl tak konečně opustit své místo ve Výzkumném ústavu telekomunikací. Jeho působení v Semaforu skončilo ve chvíli, kdy byl z politických důvodů z funkce odvolán.
Las Vegas a Mezinárodní jazzový festival
Současně měl Englich na starosti provoz Černého divadla Jiřího Srnce, díky němuž mohl navzdory politickým omezením odcestovat a pracovat dva roky v Las Vegas. Dále v Praze organizoval Mezinárodní jazzový festival, který v roce 1964 založil muzikolog a publicista Lubomír Dorůžka. Společně se jim podařilo do Československa přivést světové jazzové hvězdy. Podílel se i na organizaci legendárního koncertu amerického jazzového trumpetisty a zpěváka Louise Armstronga v pražské Lucerně.
Englich si také zahrál ve filmech Kdyby tisíc klarinetů z roku 1964 v režii Jána Roháče a Vladimíra Svitáčka (scénář napsal s Jánem Roháčem Jiří Suchý) a Nevěsta z roku 1970 v režii Jiřího Suchého, který taktéž napsal scénář.
Ivan Englich a soudobá hudba
Přestože se Englich věnoval převážně jazzové hudbě, měl velmi v oblibě hudbu klasickou. Po roce 1990 ho skladatel Jan Frank Fischer požádal, aby stál u zrodu Společnosti pro soudobou hudbu Přítomnost. Englich zde pracoval mnoho let a společnosti dokonce i předsedal. Ve společnosti se od místních zvukařů naučil základy zvukového nahrávání a nakonec natočil 106 koncertů soudobé hudby. Byl také autorem zvukové a hudební režie třech CD a pořadů Českého rozhlasu 3 – stanice Vltava. Působil mimo jiné jako předseda správní rady Pražské komorní filharmonie (dnes Prague Philharmonia) a Českého spolku pro komorní hudbu. Dále byl členem redakční rady časopisu Melodie, který založil Lubomír Dorůžka.
Fotografická tvorba Ivana Englicha našla odezvu rovněž v zahraničí, například dvakrát v publikaci World Book of Photography. Do roku 2007 měl za sebou přibližně dvanáct fotografických výstav.
Ivan Englich vydal v roce 2011 společně s Jiřím Suchým knihu pod názvem Englich fotil – Suchý vzpomíná. Publikace nabízí bezmála dvě stovky fotografií zachycujících dění na jevišti i v zákulisí v nejslavnějším období divadla Semafor, tedy během prvních dvaceti let jeho fungování v letech 1959 až 1975. Do výběru byly zařazeny nejzdařilejší snímky z více než 1.800 negativů. Každou fotografii doprovázejí osobní komentáře a vzpomínky Jiřího Suchého.
Dcerou Ivana Englicha je česká harfistka Kateřina Englichová. K harfě se dostala díky Dagmar Patrasové a jejímu u otci. Na návštěvu k Englichovým jednoho dne dorazili Dagmar Patrasová s Felixem Slováčkem starším a uslyšeli, jak Kateřina hraje na klavír. Patrasovou její hra natolik zaujala, že vnukla Englichovi myšlenku, aby oslovil jejího otce, slavného harfistu České filharmonie Karla Patrase, aby Kateřinu učil hře na harfu. Kateřina se s Patrasem setkala, a protože se v té době domnívala, že hra na harfu je jednodušší než hra na klavír, rozhodla se pro tento nástroj.
Ivan Englich zemřel ve věku 91 let ve čtvrtek 5. února 2026. Zanechal po sobě manželku Lídu (architektka) a dcery Andreu (právnička) a Kateřinu (harfistka).
