Začněme vašimi hudebními začátky. V předchozích rozhovorech jste se zmínil, že s operou jste se poprvé setkal až během studia na gymnáziu. Jaké to bylo setkání?
Moji rodiče doma poslouchali operetu, otec si rád zpíval s rádiem, ale kontakt s „živou“ hudbou jsem opravdu nikdy neměl, natož s operou a divadlem. Ve škole mi paní učitelka na výtvarnou výchovu řekla, abych se zkusil jít podívat na operu a pak mi radila, ať se tomu věnuji víc. Pro moje rodiče to samozřejmě nebyl problém.
První věc, kterou jsem v divadle viděl, byla Kouzelná flétna. Byl jsem trochu nervózní ─ poprvé jsem měl slyšet živý orchestr. Hned první tóny, ty tři akordy, mě úplně zasáhly. Seděl jsem na židli a měl z toho husí kůži. Byl to fantastický večer. Když Královna noci vyjela ze země a zpívala svou slavnou árii, úplně mě to šokovalo, ale pozitivně. Otevřel se mi celý nový svět. Všichni moji kamarádi poslouchali pop a podobně, já taky, ale nikdy se mě to opravdu nedotklo. Myslel jsem si: „Bože, proč? Jsem divný? Co to je?“ Koncerty popových hvězd pro mě vůbec nebyly. Na opeře jsem zjistil, že to je to ono.
O pár týdnů později jsem se poptal v divadle v Mannheimu, kde jsme bydleli, po statistických rolích, takových těch malých rolích bez textu – a najednou jsem byl toho všeho součástí. Dostal jsem průkaz, díky čemuž jsem se mohl za málo peněz chodit každý večer dívat na opery, případně jsem měl zkoušky a představení. Od té doby jsem trávil skoro každý večer v divadle a viděl jsem spoustu dalších skvělých titulů. A kromě toho jsem se stále víc utvrzoval v tom, že tohle bude můj život.
Také jsem si koupil nahrávku Kouzelné flétny. To bylo ještě před tím, než jsem začal mutovat, takže jsem mohl zpívat Královnu noci. Moji rodiče si tehdy mysleli: „Ó můj bože, co jsme to provedli?“ Pak si řekli: „Ať se baví, je to lepší, než aby chodil někam na diskotéky. Nemusíme se bát. Jestli má rád operu, je to v pořádku.“
A učil jste se tehdy zpívat nebo hrát na nějaký hudební nástroj?
Zpíval jsem ve školním sboru, ale nikdy jsem si neuvědomoval, proč to vlastně dělám. Na základní škole jsem byl spíš takovým třídním klaunem. Účastnil jsem se různých divadelních skupin a líbilo se mi být centrem pozornosti, rozesmávat lidi – možná i díky svému znamení, jsem lev a o lvech se to někdy traduje. Myslel jsem si, že je to možná tím, že chci být showman.
Později rodiče chtěli, abych kvůli svému vzdělání hrál na nějaký hudební nástroj. A tak jsem musel začít hrát na akordeon, strašně jsem to nenáviděl a dělal jsem to jen kvůli nim.
Jak jste se tedy připravoval na svou budoucí profesi?
Až poté, co mi zmutoval hlas, jsem začal chodit na hodiny zpěvu do místní hudební školy. Tam jsem účinkoval ve sboru a zpíval drobné kusy na malých koncertech. To se mi velice líbilo a už tehdy jsem věděl, že se tomu chci věnovat profesně. Ještě jsem nevěděl, jestli to můj hlas zvládne, ale hodně jsem v to doufal.
O něco později jsem začal navštěvovat hodiny u Michaela Davidsona, barytonisty Národního divadla v Mannheimu. Ten mi říkal, že můj hlas je silný a že by to mohlo vyjít.
I tak máte mezi dokončením gymnázia a nástupem na hudební akademii docela velký časový odstup, ve kterém jste ještě stihl studium na pedagogické fakultě.
Po dokončení gymnázia jsem se chtěl rovnou začít studovat na hudební vysoké škole, ale k tomu musíte projít sluchovým testem. Pro většinu zpěváků je to absolutní horor. Tamní profesor zpěvu mi řekl, že mě samozřejmě chce, ale já ten test neprošel – a tak jsem nemohl nastoupit.
Pokračoval jsem tedy se svým soukromým učitelem a současně uposlechl rodiče. Ti mi říkali: „No tak se nejdřív nauč něco normálního, než začneš dělat tyhle hudební a umělecké věci.“ A tak jsem šel studovat učitelství na základní škole.
Takže učit nebylo vaším cílem, spíše se jednalo o mezizastávku v umělecké kariéře?
Byla to jedna z možností. Pokaždé se přizpůsobuji okolnostem. Věděl jsem, že jednoho dne, pokud to má přijít, přijde to a sluchový test zvládnu. A učitelství na základní škole jsem si vybral, abych měl něco do budoucna. Navíc to bylo zábavné, dělal jsem s dětmi legrácky, musel udržet jejich pozornost. Bral jsem to i jako průpravu pro svou pozdější jevištní kariéru. Pracovat s malými dětmi jako s publikem mě naučilo některé věci, které využiji možná i u trochu staršího publika. Navíc velmi často zpíváme dětské opery.
O pár let později jsem zkusil znovu sluchový test a pěveckou zkoušku. Chtěl jsem to celou dobu a ono to vyšlo jinde – měl jsem samé profesorky, ženy, většinou mezzosopranistky, a bylo to tak v naprostém pořádku. Po pěti letech jsem začal v malém divadle ve východním Německu a postupně přecházel do většího a většího, a i k lepším rolím. Myslím, že právě to bylo pro mou kariéru dobré.
Dnes je většina vašich rolí z období druhé poloviny 19. a začátku 20. století, z velké části Wagner. Kdy jste se začal repertoárově vymezovat, nebo chcete-li, specializovat? Bylo to už během studií?
Myslím, že ze začátku člověk nejprve vychovával hlas, aby ho vyslal správným směrem. Musel jsem tedy dělat všechno, ať už to byl Mozart, Wagner, Gounod, Schubert, písně, duchovní hudba – cokoliv. Hlas každého zpěváka se vyvíjí a jde svou vlastní cestou. Moje poslední profesorka v Detmoldu říkávala, že rád zpívám takové ty hlasité věci. Vždy jsem měl silný hlas, protože všechny ty roky předtím jsem si zpíval s různými nahrávkami, třeba Bludného Holanďana. Samozřejmě nechci vědět, jak to znělo. Možná to bylo strašné i pro moje rodiče ve vedlejším pokoji.
Ale rád jsem si přezpívával ty věci, které jsem slyšel v opeře. Koupil jsem si CD nebo nahrávku a doma jsem zkoušel všechno to, co bych tehdy vůbec dělat neměl. Když jsem pak ty kusy přinesl své profesorce a ptal se, jestli na tom můžeme pracovat, slyšel jsem jen: „Pomalu, pomalu, pomalu, nechceme ti zničit hlas.“ Samozřejmě Wagner není dobrý pro hlas pětadvacetiletého mladého muže. „Jsi miminko Telramund, jednou ho budeš zpívat, ale v tuto chvíli jsi miminko. Měl bys dělat možná otce z Jeníčka a Mařenky nebo takové věci. Ale hlavně pomalu.“ A tak to bylo pokaždé.
Tehdy už bylo znát, jakým směrem se vydám a já byl hrozně netrpělivý. Nechtěl jsem ztrácet čas. Věděl jsem, že to dokážu. Museli mě brzdit. Postupně, jak jsem přecházel z malého divadla do většího a z malých rolí postupně do významnějších, měl můj hlas čas se rozvinout až k wagnerovskému a romantickému repertoáru.
A jakou hudbu posloucháte ve volném čase?
Musím přiznat, že v soukromí, dokonce i v autě, mám rád ticho. Někdy si pustím v rádiu zprávy, po nich obvykle následují nějaké písničky, ale ty po pár minutách vypínám ─ mám rád ticho. V práci slýchám tolik hudby a živých orchestrů, že jsem mnohdy rád, když mám kolem sebe ticho. V soukromém životě mě tolik hudby neobklopuje. Navíc mám malé děti, a raději trávím čas s nimi.
Jaký typ rolí je vám bližší, psychologické, nebo komické?
To je otázka… V divadle v Mannheimu, kde jsem stálým členem, jsou rádi, že mě mohou obsadit do všeho. Miluji operetu, různé legrační role, třeba ve Veselé vdově nebo Netopýrovi. Rád jsem vtipný a rozesmávám publikum. Na druhou stranu zpívám s chutí Wagnerovy role a ty kusy, kde opravdu musím jít do psychologického základu postavy. Zbožňuji, když stojím na jevišti a snažím se zaujmout publikum, ať už smíchem, nebo pláčem.
V mnohých rolích se objevujete opakovaně. Jak moc se mění tatáž role s měnícím se nastudování?
Například Zlato Rýna, ve kterém zpívám Albericha, je moje už šestá produkce této opery. A samozřejmě, že i ta role se v průběhu let vyvíjela. Některé nápady byly moje vlastní, některé od jednotlivých režisérů, ať už dobré nebo méně dobré. Za tu dobu už vím, co funguje, co opravdu chytne diváky, mě zaujme nebo co je dobré pro dílo samotné.
Troufám si říct, že pro každého dalšího režiséra musí být těžké, pokud chce udělat něco, co tomu dílu odporuje. Ono dostat z mé hlavy a těla to, co jsem si zažil v tolika představeních je těžké. Jsou režiséři a dirigenti, kteří chtějí někoho, kdo to ještě nezpíval, kdo je ještě nepopsaná kniha. Ale je i hodně takových, kteří chtějí raději někoho, kdo to už zpíval mnohokrát. Pak s ním můžou pracovat na jiných aspektech.
Z produkce do produkce si odnáším stále nové podněty, které mohu použít příště. A pokud mi režisér dobře vysvětlí, proč chce něco nového a jiného, není to pro mě problém. Ale musím pochopit, že to není jen nesmysl, jinak to pak to dlouho nevydržím dodržovat. Dokud je režisér přítomen, zkouším to, ale potom, když odejde, přejdu k tomu, co funguje více pro publikum.
Stalo se mi (v jiné produkci), že režisér chtěl, něco úplně proti mému stylu. Udělal jsem to, ale po dvou představeních za mnou přišli lidé a říkali, že to je divné. Od třetího představení jsem to už dělal, jako vždycky – a vše bylo v pořádku.
A co současná produkce, kterou momentálně studujete?
Samozřejmě, nastudování je vždy nové, ale tentokrát je velmi blízko samotnému příběhu. Režisérka nechce dělat nic divného a dostala hezký nápad, že od začátku bere Albericha jako jednoho z obyčejných lidí, z publika mě vytáhne na jeviště. Takové věci mám rád. Ale během celého zbytku díla a vývoje Albericha jako postavy – když se zlobí, protože se mu směje mořská panna, a potom stvoří prsten – je příběh vyprávěn tak, jak má být, takže nemusím bojovat proti ničemu nesmyslnému.
Albericha hrajete často. Čím je pro vás tato role výjimečná?
Tu roli mám nesmírně rád. Jiné role také, třeba Guntera ze Soumraku bohů. Jedná se o malou roli a je trochu hlupák, ale když ho hraji, chci z něho udělat důležitou postavu. Díky bohu jsem často od publika slyšel, že ho nikdy nevnímali jako tak důležitou součást díla ve vztahu k Siegfriedovi.
Ale Alberich, to je velká role. Nechci být jen malý trpaslík, který se nejprve baví s mořskými pannami, potom se zlobí a najednou je zlý. Chci, aby publikum se mnou cítilo už od začátku. A myslím, že hodně mužů zná situaci, kdy přijdou za krásnou dámou a chtějí s ní třeba mluvit, ale ona si z nich udělá legraci a oni se pak zlobí.
Tu sílu, kterou získá skrze prsten, používá trochu jako, nevím… Pak se ale vrací do normálního života, když mu prsten vezme Wotan. Myslím, že Alberich je opravdu zničený. A to chci ukázat – ne že je jen naštvaný a zlý, ale zničený. Protože v Soumraku bohů je ještě další scéna – tajný vulkán, kde se Alberich znovu objevuje. A publikum by mělo vidět jeho vývoj po všech těch letech čekání, když dostane svůj milovaný prsten zpět.
V Praze vystupujete již poněkolikáté, čím vás Praha okouzlila, že se sem vracíte?
Miluji Prahu a jsem vždycky moc rád, když mi pan Hansen nabídne nové role, zvlášť pokud je to Wagner. Odehrál jsem tu mnoho představení Bludného Holanďana ve Státní opeře. Byl jsem nadšený, když řekl, že tentokrát to bude v Národním divadle. Když jsem tady v Praze – a nejsou zrovna zkoušky – chodím na představení všech těch oper, které doma neuvidím. Tento týden jsem navštívil Tajemství – nikdy jsem tu operu předtím neslyšel, byla tak krásná a měla hezké nastudování. A miluji balet. Ó můj bože, viděl jsem tu v minulých letech tolik představení, třeba Labutí jezero – a minulý týden jsem viděl Šeherezádu. V Německu je teď většinou moderní tanec.
Tady mám možnost vidět ty krásné inscenace a miluji být v Praze. Je úžasná, krásná, tentokrát je navíc paralelně Parsifal ve Státní opeře – a já miluji Parsifala. Je trochu škoda, že je to ve stejnou dobu, protože možná by mi pan Hansen nabídl nějakou roli i v Parsifalovi.
A teď už jsem tu zpíval ve všech operních domech.
Které z pražských divadel se vám líbilo nejvíc?
Často o tom mluvím s kolegy, protože oni také zpívají ve všech domech. Já si moc nepamatuji akustiku, ale z poslechu vím, že je opravdu obrovská a moc se mi líbí. A pokud jde o zpěv, odehrál jsem mnoho představení ve Státní opeře. Ta se mi líbí o něco víc, je širší, a ne tak vysoká. Na jevišti v Národním divadle mám pocit, že musím trochu zvednout hlavu, protože chci zpívat i lidem na galerii. A to pro zpěv není moc dobré, není to dobré pro krk. Ale snažím se, protože chci hrát a zpívat pro všechny. Proto je to podle mě trochu jednodušší ve Státní opeře. Ale pohled z jeviště je v obou divadlech úžasný a krásný. V Německu je velmi málo divadel, která vypadají jako operní domy tady v Praze.
Máte nějakou vysněnou roli? Nebo jiný umělecký sen?
Myslím, že je hodně rolí, které bych moc rád zpíval, a některé ani ještě neznám. Minulou sezónu jsem zpíval v Mannheimu Der Schmied von Gent od Schreckera. Byla to pro mě úplně neznámá opera, ale byla tak nádherná. Myslím, že je tolik skladatelů, které člověk nikdy neuslyší, Korngold, Schrecker, Braunfels… Tady jsem slyšel poprvé Smetanu. Možná nikdy nebudu mít možnost si to zazpívat, protože v Německu se to běžně nehraje.
Z trochu známějších rolí je to opera Wozzeck (Vojcek). Měli jsme ji hrát během pandemie, ale museli to zrušit, jako plno dalších věcí. Doufám, že třeba taková zajímavá role jako Wozzeck se jednou objeví na mém repertoáru.
Navíc sám režíruji. Už jsem měl příležitost režírovat některé opery, a bavilo mě to. Nebo bych mohl učit. Ale učit zpěv by pro mě bylo těžké – už se mě na to ptali a musím říct, že sám vím, jak co dělat, ale vysvětlit to někomu? Hodně věcí dělám intuitivně, je toho tolik, co člověk dělá automaticky, a vlastně ani nevím proč. Ale funguje to dobře, a pokud něco nefunguje, vím, co u sebe změnit, aby to bylo lepší.
Ale co rád dělám – měl jsem i ve škole učitelský kurz herectví pro zpěv a operu. Je to podobné jako režírovat. Takže možná bych mohl učit herectví a pomáhat studentům, kteří se chtějí stát operními zpěváky, jak pracovat se scénou, aby to nevypadalo jen jako: „Stojím uprostřed jeviště a jsem zpěvák.“
Takže byste mohl připravovat budoucí zpěváky na moderní operní režie…
No, to máte pravdu. Dát jim do vínku nějaké vzorové akce a situace… A když režisér řekne: „Jo, zkus tohle“, můžou sáhnout do šuplíku a vytáhnout něco, co jim pomůže. Režiséři takto velmi často pracují a využívají to.
Děkujeme za rozhovor!
